ČESKÁ KORUNA.
Koruna jsem, jejíž zlato ryzí
z českých srdcí bohdá nevymizí;
v době zlaté slavný Karel král
vlasti milené mě v odkaz dal.
Bych pak pro budoucí doby stesku
mohla zázračného nabýt lesku,
Karel dříve králi Václavu
položil mě svatou na hlavu.
Proto svaté půdy svého krále
podivně jsem ostříhala stále
a svou tajůplnou převahou
stokrát spasila zem neblahou.
Když můj národ klesal do poroby,
hřímala jsem v žáru svaté zloby:
„Pryč ta pouta s paží, s duší rmut –
Václav králem vaším doposud!“
Když můj národ mluvil řečí cizí,
plísnilo jej zlato moje ryzí:
„Staň se již tvým čestným návykem,
mluvit Václavovým jazykem!“
77
A když víru tratil národ štvaný,
sršely mé blesky na vše strany:
„Věrně, družino má, k víře stůj,
pro niž slavně horlil kníže tvůj!“
A nech národu i doba nová
tvrdá pouta nevolnosti ková,
v nevěry jej uchvacuje proud,
já mu nedám ve tmách zahynout.
K posvátnému Václavovu hrobu
vyzývat ho budu v trudnou dobu,
by tu jiskrou nadšenosti vzplál,
kterou hořel jeho svatý král.
V jeho bojích s násilností dravou
hlasně budu volat nad Vltavou:
„Kříž, jenž na mém temeni se skví,
slibuje ti slavné vítězství.“
Tak můj národ přečká zloby příval,
rekem zůstane, jímž věky býval;
a byť smrtná šla naň záplava –
koruna tu krále Václava.
78