MOTÝL.

František Kyselý

MOTÝL.
Zřím nad svým hrobem za věky, jek trouby slyším daleký – tu mžikem hrob se rozptýlí, i vidím letět v zářné visi, co pod křídly mu země mizí, svůj očarný tvar motýlí. Ó motýli, veta již po květů říši! Kam schýlíš své krásy, jež jarostí dýší? „Hle, Pán se blíží v oblacích a v boku bílém jako sníh má růži vonnou, čarovnou, jež luhů rajských královnou; tu Longinův tam štípil hrot, když otvíral zdroj živých vod, bych měl kam nyní, blahem zpit, svá lepá křídla přitulit!“ 8