PORTA COELI.

PORTA COELI.
Já vrátil se do tiché klášterní cely jak holoubek, s kterým se krahujci přeli; zde po těžkém za duše boji mé hluboké rány se zhojí a zastaví kouřící krve tok vřelý. Ó porta coeli! Mé jinošství toulá se kolem – Jak sladko se v růžích a poupatech topit! V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’ a zachvěl se hlubokým bolem. Zas na kněžské jaro své zírám – Jak hořko se v trnech a bodlinách topit! V nich Srdce Tvé skryto – já šláp’ na Ně – klopýt’ a žalostí hlubokou zmírám. Teď po své se rozhlížím cele – Co růží, co trnů tu v rozkošném ladu! V nich Srdce Tvé vidím a k Němu se kladu tak důvěrně, přítulně, vřele. 18 Ó Pane, jak láska Tvá hřeje! Já chtivě ji lokám a svítá mi nebe – a náhle tak mučivě v duši mne zebe a tesknota krutá mnou chvěje. Ach, vidím tam v dáli své stádo! – Tvá láska ráj sladký mi v ústraní dala, než za ráj ten ovečky milounké vzala, jež srdce mé páslo tak rádo. Ó trýzeň, ó muka, dlít za mříží cely a ztápět se všecek v ráj lásky Tvé skvělý a vzpomínat na svaté boje i na něžné ovečky Tvoje, jak v pustinách o strast a bídu se dělí! – Ó porta coeli! 19