COMMUNIO.

František Kyselý

COMMUNIO.
Mé prsty přichvěly se k pateně v dům pustý vítám Pána zmatenězmateně. Strž bouřná se na chvějnou duši mou řítí – již mořem, jež bílými jiskrami svítí, jak zmítaná lilie plynu a v bezedno klesám a hynu. Proč vnášíš, Pane, zas a zas v chrám rozpadlý svůj božský jas? Proč vede Tě sem lásky hlad, když nevím, jak Tě přivítat? Jen bol a smutek hluboký můj ochabělý zrývá cit, že věčné lásky přítoky chceš na mém srdci promarnit. Máš jiných duší dost a dost, jež přijmou Tě jak zářný skvost a jásat budou blaženy, že vracíš jim ráj ztracený. Co v pustinu Tě přihání, kde’s dožil se jen zklamání? 15 Ó rozumím Ti, Pane můj! Ty na mně bídném stůj co stůj chceš světa všeho před zraky své velké jevit zázraky. Tvých odlesků moře bez konců, hrází v hloub duše mé jiskry vznětlivé hází; kams do výše chvatně mi roste duch mělký – již sahám až za hvězdy, Christofor velký, a v temný vír pozemských žalob i plesů jak pochodeň věků Tě vítězně nesu. 16