COMMUNIO.
Mé prsty přichvěly se k pateně –
v dům pustý vítám Pána zmatenězmateně.
Strž bouřná se na chvějnou duši mou řítí –
již mořem, jež bílými jiskrami svítí,
jak zmítaná lilie plynu
a v bezedno klesám a hynu.
Proč vnášíš, Pane, zas a zas
v chrám rozpadlý svůj božský jas?
Proč vede Tě sem lásky hlad,
když nevím, jak Tě přivítat?
Jen bol a smutek hluboký
můj ochabělý zrývá cit,
že věčné lásky přítoky
chceš na mém srdci promarnit.
Máš jiných duší dost a dost,
jež přijmou Tě jak zářný skvost
a jásat budou blaženy,
že vracíš jim ráj ztracený.
Co v pustinu Tě přihání,
kde’s dožil se jen zklamání?
15
Ó rozumím Ti, Pane můj!
Ty na mně bídném stůj co stůj
chceš světa všeho před zraky
své velké jevit zázraky.
Tvých odlesků moře bez konců, hrází
v hloub duše mé jiskry vznětlivé hází;
kams do výše chvatně mi roste duch mělký –
již sahám až za hvězdy, Christofor velký,
a v temný vír pozemských žalob i plesů
jak pochodeň věků Tě vítězně nesu.
16