CHORÁL.

CHORÁL. P. ALBANU SCHACHLEITEROVI O. S. B.
Kdys po rozkoši nebes touha náhlá v mé duše záhyb nejskrytější sáhla jak světla hřejný proud a v tajemný chrám na Slovanech táhla mou chorou mysl z ovšednělých pout. A naděje má překonána skvěle. V té svatyni tak vábně přitemnělé zní rajské hovory – sbor zjevů nadlidských tu v útlém těle a v rouše mnichů pěje nešpory. To choti Kristovy zpěv nejvýš cudný, jenž z lahod hebrejských i řeckých studny jak pramen živý trysk’ a slavně přečkal pohanstva ruch bludný i zbytky Venušiných zbořenisk. 35 To zpěv, jejž mučedníci touhou spilí i smělí vyznavači zanotili v čas hněvných útlaků, jímž monastýr, kde serafové žili, byl roven úchvatnému zázraku. Zde zpěv ten svatý netušené ceny zas ožil mi jak pramen rozvodněný, když sněhy mizejí; v mou zprahlou duši jeho výtok pěnný déšť osvěživých roní krůpějí. Ó díky Vám, Vy nesmrtelní, svatí, již pěním andělským až do závrati můj zvlňujete cit! Vy prozpěvů, jež v nepamět se tratí, vděk rajský dáváte mi pochopit. A co jich slastné, dojímavé znění mou všední bytost na cheruba mění jak zázrak veliký, já jasně vidím v žárném vytržení i božský původ jejich mystiky. Vám duší hlubiny, kam záře splývá, v šum okouzlivý jemně rozechvívá úst Božích sladký dech a rhytmické jich vlnobití zmývá lích elysejských oslnivý břeh. 36