CHORÁL.
P. ALBANU SCHACHLEITEROVI O. S. B.
Kdys po rozkoši nebes touha náhlá
v mé duše záhyb nejskrytější sáhla
jak světla hřejný proud
a v tajemný chrám na Slovanech táhla
mou chorou mysl z ovšednělých pout.
A naděje má překonána skvěle.
V té svatyni tak vábně přitemnělé
zní rajské hovory –
sbor zjevů nadlidských tu v útlém těle
a v rouše mnichů pěje nešpory.
To choti Kristovy zpěv nejvýš cudný,
jenž z lahod hebrejských i řeckých studny
jak pramen živý trysk’
a slavně přečkal pohanstva ruch bludný
i zbytky Venušiných zbořenisk.
35
To zpěv, jejž mučedníci touhou spilí
i smělí vyznavači zanotili
v čas hněvných útlaků,
jímž monastýr, kde serafové žili,
byl roven úchvatnému zázraku.
Zde zpěv ten svatý netušené ceny
zas ožil mi jak pramen rozvodněný,
když sněhy mizejí;
v mou zprahlou duši jeho výtok pěnný
déšť osvěživých roní krůpějí.
Ó díky Vám, Vy nesmrtelní, svatí,
již pěním andělským až do závrati
můj zvlňujete cit!
Vy prozpěvů, jež v nepamět se tratí,
vděk rajský dáváte mi pochopit.
A co jich slastné, dojímavé znění
mou všední bytost na cheruba mění
jak zázrak veliký,
já jasně vidím v žárném vytržení
i božský původ jejich mystiky.
Vám duší hlubiny, kam záře splývá,
v šum okouzlivý jemně rozechvívá
úst Božích sladký dech
a rhytmické jich vlnobití zmývá
lích elysejských oslnivý břeh.
36