VĚK XIX.

František Kyselý

VĚK XIX.
Když módou byly paruky a copy, syn doby řek’: „Můj rod se ve tmách topí a již se řítí nové století – Kde síly nabrat křídel k rozpětí?“ Tu Paříž ohněm démonickým vzplála a duše jeho její šlehy ssála, až překročil, ba přelét’ věku práh – Ó jaká pružnost, jaký křídel vzmach! Jak démon byl, i příšerný i lepý, a zářné myšlenky v něm hromné cepy; on v doby ruchu zprudka povstalém v boj Lucifera vešel s Michalem. S kým v letu jeho peruti se střetly, ten náhle zočil jakýs eden světlý, a kam své blesky vmetl jeho zrak, jak ze země rost’ zázrak na zázrak. Hned prohlédali badatelé všeci až k nejtajnějším hlubinám všech věcí a kouzlem závratného rozletu svět oslnil sbor knížat poetů. 66 A v duchů dílnách z čilých rukou znoje tak velkolepé zrodily se stroje, že divák všední sotva pochopí, jak pidimužík zplodil cyklopy. To nevídaní velikánští bozi, již celé zemi podmaněním hrozí a v bídy věkoleté náhradu svět netušených skupí pokladů. Jich kouzlem v ráj poušť pozemská se změní, věk zlatý vzejde všemu pokolení, žít v míru bude volný země syn a štěstí sprchne mu jak zlato v klín. A Michal pad’. – Vpřed Lucifer se žene; on kynem chrámy blahobytu klene, on v čelo tká si gloriolu z hvězd, on jásá: „Vpřed a výš, v tom spása jest!“ Moc nižádná ho v letu nezastaví; on řítí se jak meteorit žhavý, až povel hromový jej přinutí chvat paprskových stavit perutí. „Věk nový – stůj!“ hřmí lidstva hlas – On žasne a v strachu náhlém o své dílo spasné hled pronikavý vrhá bezděky v dob uplynulých obzor daleký. 67 Jak ztemněl obzor stoletého ruchu! – Mrak skepse prostupuje dílny duchů a v jeho stínu pramen živých vod jen v plytký, zkalený se mění brod. Mrak pohrom lány oráčovy děsí – z brázd černých rostou bajonetů lesy a hlučných manevrů se točí vír, kde skřivan slaviti měl věčný mír. Mrak dýmu samoty i města halí – tam kartel mamonářů neurvalý stroj divotvorný třímá v objetí a zlatému se klaní teleti. A k stroji připoután dav zotročený – Hle, tváře jejich temně zkaboněny; hněv čelo zrývá, z očí hledí hlad, pěst křečovitě svírá těžký mlat! A rázem pnou se vzhůru paže smělé i třepí tyranovo zlaté tele, ba po krvi již dychtí běsný lid, by připravil si rajský blahobyt. – A spousta trestnic velkolepě zděných, až na zbyt komfortem vším opatřených, zří s krutou ironií do světa, v němž rozvinula prapor osvěta. 68 Ó strašný zjev! – On, jenž byl Luciferem a bloudícím chtěl svítit věků šerem, on zrak svůj vyděšený zastírá, on v zklamání svém hrůzou umírá. „Co dál?“ – Ta záhada, to vážné slovo hruď zdrcenou mu tíží nad olovo a teskno, hořko mu jak Dantovi, když ve tmách zočil pekel okovy. „Co dál?“ – A kdesi v nitra neurčitu, kdes v mládí trosek utajeném skrytu cos procitlo mu jako ruch a kmit, když po bouřlivé noci má se dnít. On jako Dante jiskru božskou tuší, jež k luzné krásce vzněcuje mu duši, k té luzné Beatrici blažších let, kdy ještě rájem celý svět mu kvet’. On vroucně vztahuje již ruce po ní, on po století kolena svá kloní a z hrůz a šaleb temných inferna zní k nebi jeho prosba důvěrná: „Ó svatá víro, Beatrice moje, splyň ovlahou v mé o svobodu boje a mocí zbav mě démonických pout, ať opět mohu synem Božím slout!“ 69