V dům Boží Josef s Marií se brali,
by dítě představili Hospodinu
a hrdliček dvé za výkupné dali.
Cit potěšení v přenejsladším synu
jak hřejný žár, jak harfy hudba snivá
hruď čistou rozvlňoval Mariinu.
Čas ten si připomněla radostiva,
kdy do hor k Alžbětě se brala chvatem
a slyšela tam blahopřání tklivá.
Chvil vzpomněla, kdy v zanícení svatém
kol jeslí klečet pastýřů houf zřela,
již lásku přinášeli v srdci vzňatém.
V ty dumy pohroužena přicházela
máť blahá k bráně před nádvořím Židů,
kde hrdliček dvé knězi podat měla.
Tu vynořil se ze zástupu lidu
kmet vznešenosti leskem obetkaný,
zjev, jaký zřídka naskýtá se vidu.
To Simeon byl, spravedlivým zvaný,
jenž z vůle nejvyšší se dožil času,
kdy Vykupitel narodil se z panny.
Ten Ducha svatého jsa dbalý hlasu
sem zavítal a poznal Spasitele
a na lokty vzal v pokoře a v žasu.
Zdvih’ vděčně k nebi oči rozjasnělé,
jsa hotov pouti pozemské se zříci,
a jal se Boha velebiti vřele.
Proud jeho slov byl hymnou slavně znící,
jíž nad vtělenou spásou světa jásal
a rozněcoval matku plesající.
Než velkým děsem nitro její zdrásal,
když důrazně, jak mužům Božím dáno,
tu tvrdou věštbu na obrat jí hlásal:
„Hle, mnohým syn tvůj, na nějž bolně ždáno,
dán ku pádu i spáse v Israeli
a za znak, jemuž bude odpíráno.
A meč,“ k té věštbě dodal zatesknělý,
„meč pronikne i vlastní duši tvoji,
by mysli srdcí mnohých ozřejměly.“
Máť Boží nepodlehla nepokoji,
než duchem silným jako v dáli zřela,
co jí i synu příští doby strojí.
Jdou do světa i syn i matka bdělá.
Jak slunce svítí syn a jeho světlo
dav lačných pravdy zaujímá zcela.
Vše zaniká, co teskné duše hnětlo;
z tmy bludu vycházejí v nové žití,
by blaho marně hledané jim zkvetlo.
Než mnozí, pýchy, zlata nikdy syti,
pěst pádnou pozdvihují na Ježíše
a lží jej usilují pošpiniti.
Ti koukol sejí po Kristově líše.
„Je Kristus klamač,“ jejich odpor hřímá,
„zvěst jeho bláznovstvím a falší dýše.“
V tom zloby moři, jež se strašně zdýmá,
král Kristus tiše vládne zeměkruhu
a nad svou říší chrannou ruku třímá.
Je blažen, komu klene míru duhu,
kdo srdce jeho volí za svou metu
a trvá v řadě jeho věrných sluhů.
Než vítězství a nové říše vzkvětu
jen strastmi, jakých nikde v zemském dolu,
jest Pánu dosáhnouti v lásky vznětu.
Hle, kříž se tyčí hory na vrcholu;
je přibit na něm její syn, Bůh věčný,
a vedle stojíc ona trpí spolu.
Meč jedem napuštěný, břitký, sečný
jí hrudí vniká v nitra úkryt blahý
a bol jí způsobuje nekonečný.
Kol rojiti se vidí zlobné vrahy;
ti surově se ušklebují na ni,
co skonává syn krvavý a nahý.
Než hledy milými jak úsvit raní
jí mnozí projevují soucit vřelý
a toužně k synu pozdvíhají dlaní.
V to vidění jí paprsek pad’ skvělý.
Muk Páně krutost i smrt jeho bolna
je meč, jejž zvěstil jí kmet zatesknělý.
Chceť Bůh, by k utrpení byla volna,
by s trýzní synovou i smrtí spasnou
též její trpká bolest byla spolna.
Úst němé škleby s potup vřavou hlasnou,
jež srdce synovo kdy rozechvějí,
též její nitro vzruší měrou žasnou.
Všech ran, jež metly, trny, hřeby zdějí
co nejkrutěji Ježíšově pleti,
bol hrozný rozerve i duši její.
Meč těžký shlédla nad sebou se chvěti,
jenž tušiti jí dával trapné muky;
Bůh Otec vládl jeho rukovětí.
Hlas tázal se jí tajný, temnozvuký:
„Chceš s Kristem vydati se lidské zlobě,
vzít zavděk mečem bolestí z mé ruky?“
I řekla, vychvátivši kmetu robě
a vysoko je hledíc pozdvihnouti:
„Mne s dítkem, Pane, vezmi v žertvu sobě!
Meč bolestí, jejž ráčil jsi mi skouti,
v mou hruď co nejhloub vetknouti si popil,
ať muka synova se na mne shroutí!“
A Pán meč břitký do srdce jí vtopil.