PŠENICE.
„Slyš,“ pravil, „dusot katů,
jež vyslal Herodes!
Kde honem najít chatu,
keř hustý, chrannou mez?“
„Hle,“ řekla mu choť svatá,
„zde pole zkypřené;
vsej tato zrna zlatá,
než vrah se přižene!“
Vzal Josef zrní z mála
a v pole rozsypal
a mžikem pšenka zrála
a větérek s ní hrál.
Jen máť se s Jezuletem
v té setbě skrčila,
již byla tu jak letem
sběř vrahů zběsilá.
„Šla matka s dítkem tudy?“
kat vyzvídal a klel.
„Šla, pane, když jsem v hrudy
tu zlatou pšenku sel.“
Hned vrazi zpět se dali
tím slovem zmateni;
vděk jevíc neskonalý
máť vyšla z osení.
„Bůh,“ řekla, „přej ti zdaru,
má pšenko rozmilá,
žes přesmutného zmaru
mé dítě zprostila!
48
Jsou nedaleky chvíle,
kdy na oltáře svět
z tvé mouky chleby bílé
klást bude za obět.
A nevystihlým divem,
by kojil duší hlad,
v nich bude v těle živém
syn můj se ukrývat.ukrývat.“
49