NEPOSKVRNĚNÁ.
Člověk dary nebeskými hojně nadaný, by jím hodně veleben byl jednou Boží Syn, zvrh’ se a jak trosečník, jenž dalek záchrany, střemhlav padal do propastných bídy prohlubin. Rouhavý křik odbojníků místo modliteb neustával vyzývavě k oblakům se nést, smilstvo s pyšným Belialem, mrtvých denní chléb, čpělo k trůnu Jehovy, jenž svatosvatý jest. Než jak štěhot slavíka, když v tichý podvečer flétnovými hlaholy se toužně rozplesá, zároveň se rozléhala do nadhvězdných sfér z hlubin bídy prosba: „Rosu dejte, nebesa!“ Tklivou prosbou rozehřál se láskyplný Bůh, jehož něhu sotva který jazyk vypoví; čekal však, až z bahen zemských vzezní v jeho sluch srdceryvný vzlykot ženy Joachimovy. Zaslech’ jej a slitoval se – Anna počala, základ bráně sestoupení Slova k lidem dán; by vší krásou skvěla se ta brána povstalá, výtvar její Trojicí dní sedm pěstován. Tak se nový zárod rozvil v netušený vděk, jakým v širém světě žádný chrám se neskvěje; již jej mohla oživit a skvostný příbytek nalézti v něm něžná duše, lidstva naděje. Tato Tvůrci jevila se ideálem vnad jako v šeré dávnosti, když strojil nebesa, propasti když ohrazoval, moři meze klad’.klad’, zavěšoval zeměkruh a všecka tělesa. 5 Na chvíli, kdy vejít měla v nádherný svůj byt, Belial již chytře čekal s hladovostí lví; pro hřích Evin žádal si ji rázem přisvojit a pak zpupně provolat: „Je z mého království.“ Než co zlý ten zhoubce duší na omylu tkvěl, těše se, že duše ta mu nemůž’ uniknout, Jehova hruď božskou, lásky výheň, otevřel a z ní světla posvětného vyřinul se proud. Oslepen tím nadpozemským světlem Belial pojednou se hřmotně skácel, nebetyčný sloup, přeseň pak proud oslnivý vyléval se dál, až jím lůna cudné Anny zatopena hloub. Ihned „budiž!“ Tvůrce chtěl a prosta poskvrny v jeho světle vznikla hvězda sladkých nadějí a v tu chvíli jako Boží zázrak patrný oživila stánek svůj co nejmilostněji. Dokončena byla brána, perla Božích děl, aby mohly s povděčností zraky na ní lpět, až z ní v lidském těle vyjde ždaný Spasitel a z hrůz tmy a smrti k nebi vznese padlý svět. 6

MARIA.
Dlí Anna na loži. Tvář její září blahem a rozjasněný zrak tkví na robátku drahém, jež vroucně objímá a vine k něžné hrudi. Jen jedna nemilá a tvrdá nesnáz trudí tu máteř velebnou a štěstím prochvívanou, jak nazvat rozenku v dar vzácný nebem danou; neb osm prošlo dní a chvíle dálna není, kdy vejdou přátelé a kněží shromáždění, by Bohu s rodiči vděk slušný prokázali a podle zvyklosti jich dítku jméno dali. I zvolá důvěrně v tom trapném nitra boji: „Sám, Pane, nazvati rač jménem dceru moji!“ Tu jasem nadzemským síň šerá bíle vzplane a již se zjevují v ní krásní nebešťané; ti v rukou třímají štít nevídaný, skvoucí, v nějž zářně vepsáno jest jméno přežádoucí Maria. Těch světlých andělů sbor úchvativě pěje: „Toť jméno dcery tvé, jež v bouřné věků děje a v lidských zápasů a sporů ropot divý znít bude jako zvuk harf rajských konejšivý a k nebes pokladům a darům vrchovatým všem Pána milovným vždy bude klíčem zlatým.“ Zpěv sladký dozvučí, tlum nebešťanů zmizí a matka, nadšena tou oslonivou visí, chce znát, co zjevené jí jméno vyznačuje, a různé představy a dohady si snuje. Jak palma vznešená, když vzplane raní zoří, jí věštka před zrakem z dob minulých se noří; to slavná Maria je, sestra Mojžíšova, vždy rázná v počinu a velká mocí slova, jež bijíc do bubnu pne vzhůru jasné skráně a ženy hebrejské zve k velebení Páně. 7 I zaraduje se a pomyslí si Anna, že dcera od Boha tak toužně vyžádaná snad věštkou bude též a k Boží chvále denní též pilně bude zvát vše krásné pokolení. – A zas tu Marii zří v duchu, kterak směle i s bratry oběma jde Israeli v čele, by dospěl z Egypta až spásy na hranici, a mezi Jehovou a jím je prostřednicí. Ples tichý zvlňuje hruď přeblažené Anny, an v budoucnosti zří duch její zadumaný, jak její dcera smír a milost místo práva všem u Hospodina, kdo hřeší, vyjednává, jak těší nebohé, jež uhnětá bol dravý, a věčně blaživý ráj na oči jim staví. – A zase na mysl jí připadá zjev nový; to Beseleel je, syn sestry Mojžíšovy, jenž rukou obratnou skvost mnohý vzácný robí a stánek posvátný jím velkolepě zdobí, že plané na poušti v div krásy roste skvělý a budí posvátný žas ve všem Israeli. Tu Annin tichý ples v cit hrdosti se mění a hned se odvážné v ní rodí pomyšlení, že dcera milostná dá také život synu, jenž jednou vykouzlí chrám skvostný Hospodinu neb říši kvetoucí, jíž peklo neodolá, a lidstvo veškero v ní k bohopoctě svolá. – A čím dál živěji štít na mysli jí tane a jméno písmeny veň zářivými psané v ní řadu představ čím dál jímavějších budí a slibné naděje jí rozvinuje v hrudi, až dceruščinu tvář jme do chvějivých dlaní a vroucných polibků déšť hojný vsype na ni a hlasem, z něhož slast i blahá pýcha vanevane, z úst libých vypustí to jméno požehnané Maria. 8 Ó, jaký zázrak! Jen je vyřkne s něhou vřelou, již jméno posvátné hruď její rozechvělou jak balsam prostoupá a blahodějně hřeje a v její pochopnost jas netušený leje, v němž náhle poznává, co slibuje a značí to jméno všechněch jmen, co na světě jich, sladší. Již chápe, jméno to že značí mocnou paní, a jasně v duchu zří, jak Marii se klaní a chválou, poctami ji zahrnuje všemi sbor duchů v nebesích a lidstvo po vší zemi. Již chápe, jméno to že hvězdu vyznačuje, a vidí, kterak dav, jenž mořem světa pluje, pln pevné důvěry zrak zdvíhá k její dceři jak plavci ku hvězdě, když nad mořem se šeří. Již chápe, blahostí a nadějemi zpita, že spasná, zázračná moc ve jménu tom skryta, a její bystrý duch zvuk srdcejemný vnímá, jenž tu zní prosebně, tu chvalopěvně hřímá, an stále střídavě, jak v břeh když bijí vlny, to jméno předivné lid vzývá nesčíslný. A tolik sladkosti má z toho jména v duši, že láskou nesmírnou k své dceři plá a tuší, kdo jeho lahodu a velkou sílu zkusí, že láskou plamennou též zahořet k ní musí. – Tu pásmo pomyslů, jež líbezně ji baví, ruch kroků přetrhne a hovor šepotavý; již kněze Joachim k ní přivádí a známé, jichž oči táží se: „Jak dítě nazvat máme?“ Jim Anna důstojná a klidná bez rozpaku zří vážných do tváří a do tázavých zraků a zvolna pozvedne a napřímí se v loži a zdvihne dítě své, dar štědré lásky Boží, a vzjásá, nadšení žár v jasném obličeji: „Pán, jenž nám dceru dal, sám nazval jméno její Maria.“ 9

OBĚTOVANÁ.
S Marií, svou dcerou milovanou, již tři léta něžně chovali, rozníceni vděčností a věrou rodiče se do svatyně berou, by ji Pánu obětovali. Ač ji rádi obětují Pánu, k němuž celým srdcem oba lnou, nemohou přec tesku překonati, že tak záhy jedináčku ztratí rozkošnou a nad věk rozumnou. Sotva s roztomilou dívkou stanou u chrámových stupňů pohnuti, ona nečeká, kdo povede ji, nohy její čile vzhůru spějí, jako by je nesly peruti. Velké rozjasněné oči jeví, jak se těší na ten Boží chrám, přeútlounké bílé ruce spiaté vyjadřují prosbu duše vzňaté, aby Pán ji vlídně přijal tam. Kdo zří luzný, nad svět povznesený, Bohem nadšený zjev dítěte s krásnou hlavou zlatoplavých vlasů, nemůž’ pochopiti v sladkém žasu.žasu, že to dítě teprv tříleté. 10 Velekněz, jenž nahoře již čeká ve vší nádheře i s levity, šeptá unesen: „Toť výkvět dítek, velevzácný, nadpozemský kvítek, dechem Božím časně rozvitý.“ A co dívka udivena shlédá Boží chrám, své dětské touhy cíl, kdosi velký, z něhož světlo line, nevýslovně milostně jí kyne: „Pojď, já před věky tě vyvolil!“ 11

SŇATEK PANNY MARIE.
V miloklidné při svatyni kobě ve svatební obleči a zdobě Maria v div krásy rozvilá úpěnlivě modlila se k Pánu: „Nedej, panenství bych pozbyla!“ Vešli kněží a z nich jeden pravil: „Záhodno, by radostně se slavil manželský tvůj sňatek dnešní den, neb ti ženich z domu Davidova, zbožný tesař Josef, nalezen. Z těch, kdož snoubili tě v horké touze, šlechetnému Josefovi pouze vzkvetla bíle suchá ratolest; mimo to jsme holubičku sněžnou viděli mu na hlavu se snést. Za muže jej pojmeš z vůle Boží a Pán péči o tebe naň vloží, abys nestrádala ochrany; nebo nemáš otce ani matky, sirotek jsi útlý, bezbranný.“ Panna vzdychla, od modlitby vstala, s kněžími se do svatyně brala hledíc příští kormutnému vstříc; šla tam jako na smrt odsouzena, ale pevně v Pána doufajíc. 12 Ó, jak zdivili se svatebníci i lid mnohý v chrámě meškající, když se nevěsta tam zjevila! Nad libanský okotěšný cedr byla půvabná a spanilá. Nejvyšší kněz posvátnými slovy za choť usnoubil ji Josefovi, nejprostšímu z nápadníků všech; ona skromně uznala jej chotěm, utlumujíc bolestivý vzdech. Když pak při veselí na Sionu, uniknuvše svatebčanů shonu, v tichou síňku spolu vstoupili, rozhodně choť promluvila k choti, upírajíc naň hled unylý: „Byls mi před světem dán za manžela, srdce mé však zaujímá zcela a mým chotěm od dětství jest Pán; ty mnou pouze jako něžný bratr můžeš býti ctěn a milován.“ Překvapen a téměř v jednom dechu Josef Marii řek’ pro potěchu: „Díky, Maria, měj za tu zvěst! Moje panictví též Hospodinu od chlapectví zaslíbeno jest.“ A co s Marie rmut těžký spadal, cudný Josef, jenž se stěží nadál, jaká shoda jej k ní přivije, vroucně vzjásal: „Ochráncem tvým budu.budu, moje krásná rajská lilie.“ 13

POSELSTVÍ.
Spal Nazaret, když s půlnoci se rodil den výročitý viny Adamovy, jíž smrt a bída připadly nám v podíl. Kdo tušit mohl pod tichými krovy, že v Nazaretě rozvine se drama a dějin světa počne vývoj nový? Jen Marii, jež k Pánu bděla sama, že dojde k netušeným událostem, hlas tajný věstil, jaký zřídka klamá. Bůh Syn, jenž měl ji v srdci stálým hostem, tak sladkého v ní nabyl zalíbení, že stala se mu přežádaným skvostem. V té svaté chvíli modlitby a bdění vzlet její duše a vděk jejích ctností k ní mocně připoutaly jeho zření. Dél neodolal její spanilosti; vzplál všecek touhou býti synem panny, jež nepodlehla satanově zlosti. Než přál si, aby dívka prostá hany dřív určitě a volně na jev dala, že přijímá ten úděl svrchovaný. A co vším srdcem pro zmar světa lkala, k ní seslal archanděla Gabriele, jejž Trojice té zvěsti hodným znala. 14 Bylť poslem Božím osvědčeným skvěle a podobal se hněvem na satana i krásou nazaretské panně bdělé. Ten hned k ní vešel, horlivostí plana, a děl: „Buď zdráva, milosti vší hojná, Pán s tebou; přede všemis požehnaná.“ Slov těch se lekla panna bohabojná; než Gabriel se mluviti jal znova v ta slova laskavá a blahokojná: „Ó, neboj se, Pán v milosti tě chová! Aj, počneš syna; Ježíš bude slouti a bude králem domu Jakubova.“ Jak tonoucím, když příboj naň se routí, strach velký zachvěl překvapenou pannou, že stěží mohla skromně zašeptnouti: „Jak tyto věci podivné se stanou, když panenství mi k radosti a zdobě?“ Hlas jeho zazněl hudbou neslýchanou: „Duch svatý tajemně se snese k tobě a matkou učiní tě znenadání; Syn Boží bude slouti tvoje robě. Aj, s útěžkem, ač staroba ji sklání, též Alžběta je, zbožná teta tvoje; nic Bohu divy činit nezabrání.“ To praviv doufal, klidně před ní stoje, že rozhodne se dívka bohumilá i Pánu vděk i bez těžkého boje. 15 To napiatosti vážná chvíle byla, kdy Bůh ždál ode tvora vyslyšení, jímž jeho touha by se vyplnila. Však dívka pochopila v slastném chvění, že Pán, jenž práva tvorů věrně chrání, své věčné právo v tklivou žádost mění. l zahřímalo shůry zajásání, div zlaté hvězdy nestanuly v reji, neb dívka přivolila k nebes přání. Syn Boží vešel volně v lůno její. 16

STROM ŽIVOTA.
Již sladké „Staň se!“ šeptla Maria a v lůno její vhostil se, jenž jest, i zřela v ekstasi ruch svítání v svět zamlžený slavit tichý vjezd. Cos jako o nadějích ranní sen šlo zemí rozespalou kolemkol, mdlé zmije, vášně, dokonávaly a lámal se trn břitký, starý bol. A z šerých dálí kmitalo se cos jak nadoblačné dráhy mléčná běl a bělí chvěl se oblak andělů a „Gloria“ všem dobré vůle pěl. A mrtví procítali z dřímoty a v udivení napínali sluch a narychlo se jali rozsévat žeň bílých květů v zpustošený luh. A síje ta se zazelenala a země zmládla k neuvěření a segment slunce východ ozářil, že byl jak v jednom růžném plameni. A Maria se jala mocně vlást; kol skrání jejích vzplálo dvanáct hvězd a škůdce had jí utkvěl pod nohou, z níž bylo vidět zlatou růži kvést. Vše bylo jako nové stvoření a Maria jak všeho slunný střed a živí, v rukou zářné lilie, k ní upírali zanícený hled. 17 „Dej krmě hladovým!“ k ní volali.volali, až zeměkruh tím voláním se třás’ – Tu v lůně jejím neposkvrněném děl touhy plný, srdcejemný hlas: „Již troskotá se říše škůdcova, v ráj milosrdenství se mění svět a tys v tom ráji stromem života a líbezně jej budeš zaclánět. A já jsem květ, jenž pučí z mízy tvé a dozrá nenadále v rajský plod, bys v rozednění věků radostném čím sytit měla živých lačný rod.“ 18

PTÁCI.
Jsouc rozhoštěna v měkké pažiti a přeblažena, že smí hostiti plod božský ve svém lůně, v sad vábný Maria se dívala, kde polétala ptač a zpívala a vála květin vůně. „Ach, Synu Boží,“ šeptla, „jak ten svět, jen sestoupils naň, rozjasnil se hned a krásňoučký je celý! Kéž každý jeho tvor tě s povděkem co nejdřív uznamená v lůně mém a složí ti hold vřelý!“ Jen dořekla, ruch nastal veselý a hned se s kvítky v zobech sletěli k ní zpěváčkové malí a těmi kvítky její něžný klín, jejž za svatyňku zvolil si Bůh Syn, jak v počest osypali. Pak usedli a každý znáti dal, že rád by Pánu chválu zazpíval a stěží hlásek tlumí. I povelela šťastná matička, by pěla ptačí chasa drobničká, jak nejlíp každý umí. Hned zazvučely flétny, cymbály, když ptáčkové se dali do chvály a každý jinak zpíval, a mladá máti zbystřovala sluch a v lůně jejím včlověčený Bůh pln vděku v souhlas kýval. 19

JASAN VISUTÝ.*)
K tetě do hor Maria se brala, nesouc v lůně požehnaný plod; Josef, jejž si za průvodce vzala, bedlivě ji střehl od nehod. Panna málo dbala na bezcestí, hrbolatou, kamenitou zem; myslila jen na mateřské štěstí, na předrahý poklad pod srdcem. Jako by si bylo umyslilo na pannu se hodně nadívat, slunko stoupalo, až parno bylo a kraj celý vyprahal a chřad’. Tiše na to slunko, strůjce vedra, zaúpěla něžná poutnice: „Zlaté sluníčko, tvá záře štědrá ztěžuje mi cestu velice.“ Josef, kterýž osla vedl vzadu a své choti viděl strádání, pojednou shléd’ zvoucí do pochladu jasan nedaleké na stráni. Radostně choť vybíd’, by se v spěchu uchýlila v toho stromu stín, sám pak znaven usadil se v mechu, pustiv osla chutných do zelin. ——— *) Dle pověsti německé, v níž jasan visutý sluje Marienesche. 20 Jen se panna octla pod jasanem, větve níž a níž se klonily, až jak z listí vykouzleným stanem zakryly zjev její ztepilý. Když se pěkně pod jasanem skryla, že ji nemoh’ trápit slunka pal, libě o mateřském štěstí snila, slastný blahocit ji prochvíval. Hodně pozdě, jak by vystíhalo, že ji potýralo nemálo, slunko skromně k západu se bralo a tam studem rudě zaplálo. K odchodu když strojila se panna, pochvalujíc milochladnou skrýš, rázem krytba z větví nevídaná od země se zvedla v jasnou výš. K jasanu však panna ozvala se měkkým hlasem, z něhož vanul vděk: „Svěs ty listohojné větve zase v upomínku na můj útulek! Skrývej dále po sadech i kraji ty, kdož ve tvůj stín se uchrání, a bdi nad hroby, v nichž mrtví ždají chvíle vzkříšení a shledání!“ 21

HROZEN CYPROVÝ.*)
Svatá panna samodruhá cestou k tetě Alžbětě stane u kře cyprového, jenž je právě ve květě. Soudkovitých květů hrozny toužně s keře pnou se k ní žadoníce: „Některý z nás, panenko, si utrhni!“ Utrhujíc kvapně hrozen s květy bledé červeni vzpomíná si, že ten hrozen sluje hroznem smíření. Dětinně se hroznu těší, se zálibou shlédá jej a pak jeho květy čítá, jak jest dívek obyčej. Když jich devět napočítá, celičká je blažena usuzujíc důmyslně, co ten počet znamená. Devítka ta připomínkou měsíců je devíti, jež jest Bohu vtělenému v jejím lůně prodlíti. ——— *) Hroznovitý květ cypru či lavsonie. 22 Sám pak hrozen jiného nic neznamená zřejměji než plod božský v jejím lůně, její slast a naději. S hroznem v ruce dále spějíc lehce jako gazela, píseňku si prozpěvuje vděkuplně zardělá: „Milý můj mi jako hrozen, vonný hrozen cyprový, jeho vůně přelíbezná pozemský ráj obnoví. Milý můj mi jako hrozen, vonný hrozen z Engaddi,*) vzácnější a dražší je mi nade všecky poklady. Milý můj mi jako hrozen, vonný hrozen smíření, on svou krví kletbu hříchu za mír věčný vymění.“ ——— *) Oasa na západním břehu Mrtvého moře. 23

MAGNIFICAT.*)
V hor zátiší kmit’ záblesk potuchy, že lilie a růže rozkvetou, když Maria tam připutovala a vroucně pozdravena Alžbětou. V té šťastné chvíli záchvat prorocký šleh’ v nitru Mariině plamenem a nový blaha vzkvět, jejž zíral duch, hned v prozpěvu se jevil vznešeném. Hlas její zbožným pohnutím se chvěl, když Pánu na čest počínala pět, že dobrotivě na ponížení své služebnice nepatrné shléd’. Hlas její projevoval pokoru a vřelé vděčnosti byl ozvěnou, když plesala, že pokolení vše ji zváti budou blahoslavenou. Hlas její srdcejemně lahodněl a v potůčku se měnil zurčení, když zpívala, že milosrdný jest Pán z pokolení do pokolení. Hlas její mohutněl, když věstila, že moc Pán působí svým ramenem a jako plevy rozptyluje ty, kdož pýchu plodí v srdci zmámenémzmámeném. ——— *) Chvalozpěv Panny Marie. 24 Hlas její slavně hlásal, s trůnu Pán že skládá mocné, nízké zvedá naň, že s prázdnem odbavuje bohaté a lačným skýtá darů plnou dlaň. A blahodějně jako v předjaří kraj procítilý řeka roztálá zpěv její zalil Alžbětinu hruď, že nadšením tvář její zaplála. Již v duchu zřela uskutečněno, co sloky písně vyjadřovaly a po čem zmíral touhou bolestnou věk temnoty a bludu zoufalý. Vtom nesouhlasně vpadat zaslechla v to libé pění projev nechuti; had lestný na Marii zasyčel: „Tvá píseň vejde v zapomenutí.“ Jal rázem Alžbětu strach náramný, že nenastane nový blaha vzkvět, a v náhlé pochybnosti pátravě zrak její k zpívající panně vzhléd’. Než panna klidně dozpěvovala, nic hada nedbajíc, jenž darmo lhal, co v slávu písně, kterouž vnukl sám, Duch svatý s libostí se zabíral. Zřelť jasně, co se děje v budoucnu. Hle, satan svádí duše s pravých cest, leč Maria jim hvězdou zářivou a píseň její zvěstí spásy jest. 25 Dóm po dómu se zdvíhá k nebesům a v každém oltář halí vonný dým, co v kůru biskupové s kněžími tu píseň prozpěvují s nadšením. Svět zatím rozmáhá se v pokroku a k vrcholu se sbližuje co den, až z velké pýchy plije po Kristu a po církvi se šlape rozvášněn. Než církev Kristu, choti božskému, tu píseň Mariinu zpívajíc tím půvabněji mládne v potupě, čím déle slávě pověčné jde vstříc. 26

PŘEDCHŮDCE PÁNĚ.
Alžbětě čas drahný v tichém domě Maria se věnovala skromně a jí sloužila, až zletilá teta její syna zrodila. K návratu se panna připravila: „Posloužila jsem ti, teto milá; nyní propusť mě, neb zakrátko zrodím rovněž útlé robátko.“ Řekla teta teskem prochvívána: „Propouštím tě, matko mého Pána; ale než se vzdálíš navždy snad, mému dítěti rač požehnat.“ Něžná Maria se nezdráhala, v náruč Alžbětina syna vzala; v nitru jejím vzplanul svatý žár, když naň s nebe svolávala zdar. Děťátko se mile usmívalo, k ní se tisklo, ručinky k ní pialo, pod srdce jí upíralo hled, jak by chtělo dovnitř pohlížet. Údiv jevila tvář Alžbětina nad námahou maličkého syna; Maria však měla tušení, proč tak úsilně se vine k ní. Jako v křišťálu zřel v jejím těle nenarozeného Spasitele, před nímž v duchu Eliášově lid měl připravovat k obnově. 27 Jemu činil hlavinky své kyvy bohopocty projev pohnutlivý, jemu mlčky celou duší svou oddával se v službu horlivou. A Pán v lůně, jeho božský vůdce, který si jej zvolil za předchůdce, maje sladké zalíbení v něm, laskavě mu kynul navzájem. 28

NA ODCHODU DO BETLEMA.
Nemálo byl dobrý Josef nepokojem rozechvělý, k zápisu když do Betlema s Marií se vydat měli; bylať toho času zima, chudině vždy zlá a tuhá, kdy jen stěží putovati mohla s ním choť samodruhá. Maria jej vzmužovala: „Nechať tuhá zima zlotí, na cestu mi osla zjednat neotálej, dobrý choti; nechať třeba všecky živly proti nám se vzbouří lítě, bezpečně nás chránit bude pod mým srdcem božské dítě.“ A co Josef jednal osla, Maria se hledat jala, čím by svoje nuzné robě po porodu odívala; shledala hrst měkkých plének z vlniny kýms darované a půl tuctu košiliček z látky lněné, doma tkané. 29 Pravicí, jež kmitala se jako motýl při poletu, kropila to prádlo vodou z koření a vonných květů a je pak, až úzkostlivě o čistotu jeho dbalá, s něžnou péčí do truhličky jako vzácnost ukládala. Při tom díle jako hvězdy, jež se v studni obrážejí, představy vnad synáčkových zasvítaly v duši její; viděla tvář jeho sličnou, úsměv její vábný, blahý, s rozkoší v ní znamenala svoje vlastní jemné tahy. Bez bázně tu tvářku tiskla k mateřskému obličeji, zřela brzo v růžná líčka, brzo v jasná očka její; brzo z ústek malinových svými rty med rajský brala, brzo hebké řasy víček miloněžně celovala. Každá této tváře změna předivná a nejvýš milá nové pravdy, nové krásy zjevením jí Božím byla, z něhož jasně dívka prostá poznávala v zanícení, velikým a moudrým světa chápati co dáno není. 30 Vidouc pak, jak vyvolený národ její bídně choří a den po dni bez pomoci utápí se v bludů moři, po žádoucím Spasiteli, jejž co nejdřív zrodit měla, sladkobolnou žárnou touhou všecka prudce zahořela. 31

CESTOU K JESKYNI.
Maria.
Proč chmurný stín ti v čela vrásky leh’ a z ňader tvých proč vyzněl těžký vzdech? Josef.
Ach, želím Betlema, že v pýše vzrost’ a odepřel ti svatou hostinost. Maria.
Tvá cudná láska, choti nejsladší, mně neznámé a nízké dostačí. Josef.
Jak netesknit, když tebe nebohou ty cesty svízele div nezmohou! Maria.
Ta pod mým srdcem divotvorná tíž jak pírko lehounké mě zvedá spíš. Josef.
A přece po tak dlouhé pouti snad tvůj útlý život moří krutý hlad. Maria.
Ta přelíbezná manna v lůně mém mé duše nejvzácnějším pokrmem. Josef.
Hle, posléz jeskyně nám kyne vstříc, tesk, osamění v lůně chovajíc! 32 Maria.
Ó, prodlíme tam v tichém veselí – já zaslýchám již zpívat anděly! Josef.
Přec bídné zákoutí to, duše má, kde den co den se snoubí chlad a tma. Maria.
Zřím padat slunnou zář v tu temnou sluj, co děťátko mé slaví příchod svůj. 33

NAROZENÍ PÁNĚ. Vilému Bitnarovi.
Stáj skrovným ohněm za noci se rdělarděla, kdy Spasitel se naroditi měl; vtom slastí Maria se rozechvěla a nadpozemský jas ji obestřel. Jak holubice od země se vznesla, duch její vzletěl rajských do výšin; když k sobě přicházejíc k zemi sklesla, již u nohou jí dřímal ždaný syn. V prach poklekši naň v němém zbožňování a zanícena upírala hled a tušila, že ráj se k lidem sklání a radostí se chvěje celý svět. Sluch její okouzlilo divné znění jak píseň živočichů, rostlin, hvězd a tlukot srdcí lidských pokolení: „Tvým rozencem vše obrozeno jest.“ Cit pravil jí, že potáhne syn její vše dobrá srdce do své blízkosti; než pomýšlela čím dál úzkostněji, zda slušně ve chlévě jej uhostí. Tu vetché jesle se jí namanuly, jak chtěly by k ní tiše promluvit: „Rád Boží Syn se v naše lůno vtulí, by nalezl v něm chudých blahý klid.“ 34 I sláma v jeslích skromně zasvítila, jak pravila by, tajíc toužný vzdech: „Jak ráda bych mu za podušku byla a změnila se na hebounký mech!“ A krotký osel, jenž stál za jeslemi, krk vztáhl k líbeznému dítěti a pravil pohledem: „Teď i tvor němý smí svému původci se klaněti.“ Kdes v koutě vyvstav, do pozadí jeslí vůl statečný se k oslu přiloudal; jaks pyšně rohy vzhůru se mu nesly, když dbale na děťátko oči pial. Než od dítěte, chlad jež rozechvíval, zrak pozorlivý k matce zdvíhaje tak tvářil se, jak starostí by znýval a chtěl jí říci: „Pánu zima je.“ To matka vystihla a do volání hlas její dal se citem prochvělý. I přiběh’ Josef s povznesenou skrání a v rukou plénky se mu bělely. Máť zavinula dítě v plénky sněžné a v jesle položila napospěch a jesle za lůno mu byly něžné a suchá sláma za hebounký mech. Vůl, osel nad jesle se naklonili, že mohli dechem rozeňátko hřát; k nim Josef klek’ a šeptal štěstím zpilý: „Ó Synu Boží, vítej tisíckrát!“ 35 Když pak se k jeslím s úctou srdcejemnou i matka přitulila spanilá, v tu chvíli nevídaná zář noc temnou kol jeskyně i nad ní zjasnila. V té záři andělé se rozepěli, jež slýchala máť Páně v ekstasi, a zanedlouho, chvatem uzardělí, v stáj vnikli pastýřové přeblazí. Jak na povel se vrhli na kolena ti nízcí, neznámí a nesmělí; teď konečně jich žádost ukojena v tvář tváří pozřít Vykupiteli. Co na něm oči tkvěly, božské robě zrak otevřelo s libým úsměvem, jak vítalo by vlídně všecky k sobě, kdo přiklekli a radují se v něm. A Marii ten úsměv oblaživý jak paprysk divotvorný v nitro pad’ a ve svém světle na nový div tklivý jí v budoucnosti dal se zadívat. Hle, místo jeslí oltář před ní září a na něm stánek posvátný se skví, v němž její syn, jsa ztajen lidské tváři, je vězněm svého lásky království. Lid nesčíslný k svatostánku kleká a neustává krále vzývati a král, jenž dnem i nocí naň tam čeká, jej láskou neskonalou bohatí. 36

JEŽÍŠ KRISTUS.
Osmého dne po radostném dítka v chlévě narození Maria a Josef byli zamlklí a zkormouceni, neboť kněz, jejž betlemský lid v uctivovstiuctivosti velké choval, obřízce ne bezbolestné pacholíčka podroboval. Prvou krev Syn Boží prolil při obřízce bolestivé a máť jeho vyronila nad ním prvé slzy tklivé; však než mohla v těchto slzách bezmála se rozplynouti, důrazně kněz otázal se: „Jak to dítě bude slouti?“ „Ježíš“Ježíš,“ jasným hlasem živě Maria a Josef řekli, „Ježíš – Ježíš“Ježíš,“ opětoval pozvolna hlas knězův změklý; vpisuje pak do seznamu jméno to, kněz šedohlavý toužně děl: „Snad je to Kristus, jenž svůj národ bídy zbaví.“ 37 Tím, co kněz jen temně tušil, zbožná máti byla jista, vidouc ve svém drahém dítku žádoucího světu Krista; tato její silná víra v žárný plam se rozhořela a též ústy nepokrytě projevena býti chtěla. Povýšivši hlasu, slovy, do kterých vši vroucnost vlila, „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ matka syna pozdravila; rovněž Josef, kterýž víry zaplanutí neodolal, „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ jásavě a vroucně zvolal. Od té chvíle předvídala matka Páně plna vděku, že se tento pozdrav stane pozdravem všech příštích věků, jímžto lidé na potkání vítati se budou vřele a z té duše vyznávati sladkou víru v Spasitele. 38

HOŠI U JESLÍ. Paní Karle Bočkové.
S dary svými před jeskyní prodlévali nesměle Kubík, Šimon, Matějíček, nerozdílní přátelé. Matějíček hrudu fíků Jezuleti toužil dát; chudobni prý jsou ti lidé a to dítě trpí hlad. Šimon chlubně spočítával dírky nové píšťaly; k uspávání Ježíška prý přináší dar nemalý. Kubík něžně choval v rukou bělorouné jehňátko; bude prý si Jezulátko hrávati s ním zakrátko. Tuze rád by Ježíškovi každý byl svůj dárek dal, ale Kubík druhy děsil: „Milí braši, to je král!“ Trapně byli pacholíci pochybností zmítáni, zdali slovo přísné vstoupit před krále jim nezbrání. 39 Tu k nim vyšel pěstoun Josef; usmál se jich rozpaku, vítal je a vlídnost hřejná zářila mu ze zraků. Za ním tiše ve stáj vešli všeho strachu zbaveni; nebralo tam konce jejich koukání a divení. V bílé plachtě v jeslích obrys děťátka byl nastíněn; nový král, jejž navštívili, dřímal pod ní libý sen. Maria stáj poklízejíc mlčky sem tam chodila; žádná matka, co jich znali, nebyla tak rozmilá. Náhle jehně, zatouživši vesele si poskočit, vytrhlo se Kubíkovi; měl co dělat, by je chyt’. Švandě té se Matějíček rozesmál a byl by zkřik’, kdyby sobě nebyl maní vstrčil do úst velký fík. Z navyklosti na píšťalu kypré rtíky Šimon vtisk’, vyloudil z ní mimovolně pronikavý dlouhý pisk. 40 Něžňounký vzlyk pod přikrývkou matku k jeslím přivolal; Kubík v jesle nahlédaje zeptal se jí: „Je to král?“ Odestřevši bílé plátno s Ježíškovy tvářičky, blažená máť usmála se: „Bratříček váš maličký.“ 41

MEČ.
V dům Boží Josef s Marií se brali, by dítě představili Hospodinu a hrdliček dvé za výkupné dali. Cit potěšení v přenejsladším synu jak hřejný žár, jak harfy hudba snivá hruď čistou rozvlňoval Mariinu. Čas ten si připomněla radostiva, kdy do hor k Alžbětě se brala chvatem a slyšela tam blahopřání tklivá. Chvil vzpomněla, kdy v zanícení svatém kol jeslí klečet pastýřů houf zřela, již lásku přinášeli v srdci vzňatém. V ty dumy pohroužena přicházela máť blahá k bráně před nádvořím Židů, kde hrdliček dvé knězi podat měla. Tu vynořil se ze zástupu lidu kmet vznešenosti leskem obetkaný, zjev, jaký zřídka naskýtá se vidu. To Simeon byl, spravedlivým zvaný, jenž z vůle nejvyšší se dožil času, kdy Vykupitel narodil se z panny. Ten Ducha svatého jsa dbalý hlasu sem zavítal a poznal Spasitele a na lokty vzal v pokoře a v žasu. 42 Zdvih’ vděčně k nebi oči rozjasnělé, jsa hotov pouti pozemské se zříci, a jal se Boha velebiti vřele. Proud jeho slov byl hymnou slavně znící, jíž nad vtělenou spásou světa jásal a rozněcoval matku plesající. Než velkým děsem nitro její zdrásal, když důrazně, jak mužům Božím dáno, tu tvrdou věštbu na obrat jí hlásal: „Hle, mnohým syn tvůj, na nějž bolně ždáno.ždáno, dán ku pádu i spáse v Israeli a za znak, jemuž bude odpíráno. A meč,“ k té věštbě dodal zatesknělý, „meč pronikne i vlastní duši tvoji, by mysli srdcí mnohých ozřejměly.“ Máť Boží nepodlehla nepokoji, než duchem silným jako v dáli zřela, co jí i synu příští doby strojí. Jdou do světa i syn i matka bdělá. Jak slunce svítí syn a jeho světlo dav lačných pravdy zaujímá zcela. Vše zaniká, co teskné duše hnětlo; z tmy bludu vycházejí v nové žití, by blaho marně hledané jim zkvetlo. Než mnozí, pýchy, zlata nikdy syti, pěst pádnou pozdvihují na Ježíše a lží jej usilují pošpiniti. 43 Ti koukol sejí po Kristově líše. „Je Kristus klamač,“ jejich odpor hřímá, „zvěst jeho bláznovstvím a falší dýše.“ V tom zloby moři, jež se strašně zdýmá, král Kristus tiše vládne zeměkruhu a nad svou říší chrannou ruku třímá. Je blažen, komu klene míru duhu, kdo srdce jeho volí za svou metu a trvá v řadě jeho věrných sluhů. Než vítězství a nové říše vzkvětu jen strastmi, jakých nikde v zemském dolu, jest Pánu dosáhnouti v lásky vznětu. Hle, kříž se tyčí hory na vrcholu; je přibit na něm její syn, Bůh věčný, a vedle stojíc ona trpí spolu. Meč jedem napuštěný, břitký, sečný jí hrudí vniká v nitra úkryt blahý a bol jí způsobuje nekonečný. Kol rojiti se vidí zlobné vrahy; ti surově se ušklebují na ni, co skonává syn krvavý a nahý. Než hledy milými jak úsvit raní jí mnozí projevují soucit vřelý a toužně k synu pozdvíhají dlaní. V to vidění jí paprsek pad’ skvělý. Muk Páně krutost i smrt jeho bolna je meč, jejž zvěstil jí kmet zatesknělý. 44 Chceť Bůh, by k utrpení byla volna, by s trýzní synovou i smrtí spasnou též její trpká bolest byla spolna. Úst němé škleby s potup vřavou hlasnou, jež srdce synovo kdy rozechvějí, též její nitro vzruší měrou žasnou. Všech ran, jež metly, trny, hřeby zdějí co nejkrutěji Ježíšově pleti, bol hrozný rozerve i duši její. Meč těžký shlédla nad sebou se chvěti, jenž tušiti jí dával trapné muky; Bůh Otec vládl jeho rukovětí. Hlas tázal se jí tajný, temnozvuký: Chceš„Chceš s Kristem vydati se lidské zlobě, vzít zavděk mečem bolestí z mé ruky?“ I řekla, vychvátivši kmetu robě a vysoko je hledíc pozdvihnouti: „Mne s dítkem, Pane, vezmi v žertvu sobě! Meč bolestí, jejž ráčil jsi mi skouti, v mou hruď co nejhloub vetknouti si popil, ať muka synova se na mne shroutí!“ A Pán meč břitký do srdce jí vtopil. 45

PLÉNKY.
Do svých vlastí k návratu se měli, každý podav Ježíši svůj dar, králové tři celí rozvroucnělí, Kašpar, Melichar a Baltasar. Starostlivá Ježíšova máti přemýšlela s pílí veškerou, co těm králům na památku dáti, nežli k východu se poberou. Rozmyslivši se tři plénky prosté něžně odvinula s dítěte – „Po plénečce, velevzácní hosté, na památku vlídně přijměte!“ V ruce vpravila hned jednu hbitě žasnoucímu králi Kašparu, že jen zajíkal se rozpačitě: „Nejsem hoden toho podaru.“ Melichar, ač na oko se vzpíral, řka, že trudno děťátku co brát, po plénce pln žárné touhy zíral a byl daru podanému rád. Maje zřetel k její velké ceně Baltasar vzal plénku bez oklik a řek’ matce Páně nelíčeně: „Paní vznešená, měj vroucný dík!“ Tu král Kašpar Marii děl slovy jevícími přehluboký cit: „Budeme ty plénky Ježíškovy v neskonalé poctivosti mít.“ 46 Melichar též s urychleným chvatem jevil myšlenek svých prudký vzlet: „Celičké je dáme protkat zlatem, drahokamy hojně posázet.“ Baltasar, jat mocným víry vznětem, zvolal hlasem, jenž se tklivě chvěl: „Budeme je nosit širým světem na důkaz, že přišel Spasitel.“ „A v kom víru,“ doložila matka, „vzbudí plénky vámi chované, toho vůně nevýslovně sladká ráje předtuchou z nich ovane.“ 47

PŠENICE.
„Slyš,“ pravil, „dusot katů, jež vyslal Herodes! Kde honem najít chatu, keř hustý, chrannou mez?“ „Hle,“ řekla mu choť svatá, „zde pole zkypřené; vsej tato zrna zlatá, než vrah se přižene!“ Vzal Josef zrní z mála a v pole rozsypal a mžikem pšenka zrála a větérek s ní hrál. Jen máť se s Jezuletem v té setbě skrčila, již byla tu jak letem sběř vrahů zběsilá. „Šla matka s dítkem tudy?“ kat vyzvídal a klel. „Šla, pane, když jsem v hrudy tu zlatou pšenku sel.“ Hned vrazi zpět se dali tím slovem zmateni; vděk jevíc neskonalý máť vyšla z osení. „Bůh,“ řekla, „přej ti zdaru, má pšenko rozmilá, žes přesmutného zmaru mé dítě zprostila! 48 Jsou nedaleky chvíle, kdy na oltáře svět z tvé mouky chleby bílé klást bude za obět. A nevystihlým divem, by kojil duší hlad, v nich bude v těle živém syn můj se ukrývat.ukrývat.“ 49

V HELIOPOLI.
Jal v Heliopoli strach neslýchaný lid domácí i přišlé karavany, kněz, kníže, žebrák přespříliš se rmoutil, že před městem kdos bohů sochy shroutil. Než zároveň, co zachvíval se strachy, lid na mladici upíral zrak plachý, jež vyložila na prodej své zboží a s dítětem si sedla na rohoži. Jas tajemný plál v dítka obličeji a jímavý byl výraz tváře její a v díle půvabném, jež sama tkala, všem jevila se zručnost nebývalá. Muž rukou mozolitých obezřelý, jenž osla držel, jako strážce bdělý stál za oběma, na vše pozor dával a dítku sladká slova pošeptával. Dav kolem shromáždil se koupěchtivý a shlédal dítko i zjev dívčin snivý a prodavačky spanilé dlaň bílá hrst peněz vzala za mistrná díla. Hned spěla pro chléb, úsměv milý v líci, a dítě chtivě sáhlo po krajíci a jedlo, vymořeno dlouhým postem, jenž na útěku byl jich věrným hostem. A lačná máť se chvěla slastí velkou, že Syna Božího je živitelkou, jenž nesen v město, když je soumrak halil, v prach jedním kynem pyšné modly svalil. 50

CESTOU Z EGYPTA.
Šli z Egypta jak vězni propuštění, hruď jejich rozvlňoval vroucný ples; z úst Mariiných znělo tiché pění a Josef směle hlavu vzhůru nes’. I s osla nesoucího zavazadla, ač nebyl blízek vody prameni, jak zdálo se, tíž vyhnanectví spadla, klus jeho podobal se křepčení. Než nejčileji božský pacholíček, jda napřed, nožky v sypký písek ryl; žár nadšení mu sálal z růžných líček, „Již domů, domů!“ zpěvně šveholil. „Co tvého syna,“ Josef k panně pravil, „tak mocně láká v našich předků zem, kde byl by jej snad života vrah zbavil a strádání mu bude údělem? Jak spěchem luzná tvářička mu plaje a touhou hlásek jeho rokotá! Co láká jej tak v našich otců kraje?“ A zvážnělá máť šeptla: „Golgota.“ 51

ZÁTIŠÍ.
V Josefově domě v Nazaretě rozhoštěn byl nadpozemský klid. Z dílny myšlenkami k nebi letě Josef pílel z latí branku sbít a byl prodchnut slastí svrchovanou, že má Spasitele pod ochranou. Poblíž dveří před nizoučkým prahem Maria len předla s kužele. Nedbala v tom zaměstnání blahém o Golgotě dumy utkvělé; něžným kouzlem ruce její bílé vábný výjev zastavoval v díle. Malý Ježíš skývu chleba drobil holubům, jichž houf se k němu slét’, a tak milý dětství vděk mu zdobil hlavu rusou, korálový ret, že máť předení již nechávala, by jej vroucně do náručí jala. Zatím drobty sezobány všecky, Ježíš neměl holubům co dát. Zmizel z jeho tváře výraz dětský, lehký mrak mu na čelo se klad’, soucitu znak se strádáním tvorů – božství blesklo z hošíkova zoru. Jeho máti, která právě chtěla zlíbati mu líčka růžená, horoucí zas žádostí se chvěla sklesnouti co nejníž v kolena a jen jako člověk Bohu svému klaněti se dítku milenému. 52

ODPLATA.
Jak bloudili by, městem tam i sem máť Ježíšova chodí s Josefem a lidí všech se ptají zasmutilí, zdaž hocha jejich někde nespatřili. Máť povídá: „Má syn můj jediný jak zlato vlasy, rty jak maliny. Můž’ vpravdě odplatu si získat hojnou, kdo o něm zpraví matku bezúkojnou.“ „Ta hojná odplata mi přijde vděk,“ dí hledajícím šklebný výrostek a jeho velké oči divně svítí, jak jevily by, že chtí všecko míti. „Já,“ tvrdí, „ztraceného najdu vám.“ I vede oba přímo v Boží chrám a sedící tam v zákoníků kole jim ukazuje božské na pachole. Než sotva Ježíš zraky pozvedne, hoch náhlým strachem z něho pobledne, jak třtina zachvěje se, skloní hlavu a beze stopy utají se v davu. Pak svatá rodina se vzdaluje a matka Ježíšovi žaluje: „Já odplatu jsem tomu přislíbila, kým o tobě mi dojde zpráva milá. Tím slibem zlákán jakýs divý hoch nám k nalezení tebe dopomoh’, leč bez odplaty zmizel ve svatyni. Jak dostojím své přípovědi nyní?“ 53 Syn odvětí: „Ta malá nehoda nech srdce tvého, máti, nehlodá! Ten hoch se zlotří, za dvacet pak roků též ukřižován bude po mém boku. Než bezčetných vin drtnou pod tíží dá najevo žel hořký na kříži a s něhou, jaká všecko hoře zkájí, já řeknu mu: Dnes budeš se mnou v ráji.“ 54

MOZOLY.
Při prostém a skrovném stole Ježíš v mládce dospělý, Maria a vetchý Josef po práci si hověli. Ježíšovi, chléb když lámal, na ruce máť pozřela, manželu pak vyčítavě řekla celá ztruchlelá: „Hle, můj choti, milý Ježíš mozoly má na rukou; tesařením ruce měkké příliš se mu otlukou.“ Nemeškal choť na výčitku přímý odvět choti dát: „Nějaký ten mozol vidím na těch měkkých rukou rád. Z Ježíše se utěšeně dělá tesař poctivý; kdybych ihned oči zavřel, snadno tě sám uživí.“ Přikýv’ Ježíš Josefovi hlavou lepých kadeří, pohledem pak nejvlídnějším utkvěl na své mateři: „Shledala jsi, zlatá máti, na mých rukou mozoly; kéž tě pro ty známky práce dobré srdce nebolí! 55 Až ty ruce jednou hřebů zbaví věrní přátelé, rozkvetou mi na nich růže čarokrásně zardělé.“ 56

JOSEFOVA SMRT.
Práh věčnosti se před Josefem šeřil. Již od bytostí, které Bůh mu svěřil, pryč bral se choť i pěstoun milovaný. Byl nadeň Ježíš skloněn s jedné strany a na pěstouna těcha neskonalá jak luny svit se z něho rozlévala. Choť svatá s druhé strany, slzu v řase, co nejněžněji k němu vinula se a pozorlivě truchlivý hled její tkvěl na přepadlém jeho obličeji, v němž stínem stopa úzkosti se tměla.tměla, až sehnula se k němu něhou jata jak vánkem krásná haluz květošatá a rty se dotkla stydnoucího čela. Tu s duše Josefovy tíseň spadla, zrak potrhaný vzplál mu živým jasem a svěžestí se zaskvěla tvář zvadlá; sil nabyv promluvil k ní polohlasem: „Ó Maria, když mizely mé síly a dotekly se mne rty tvoje vřelé, jež celovati smějí Spasitele, cos vniklo v duši mou jak záblesk bílý a zjařilo mě jakés opojení, jež smrt mou v rozkoš netušenou mění. Mne vděčnost k tobě naplňuje vroucná a duch můj s nadšením zří do budoucna. Hle, velké množství ctitelů tvých zmírá a smrtná úzkost úporně je svírá; než provázena andělskými kůry ty k ložím smrtelným se snášíš shůry a tajně tiskneš, láskou rozvroucnělá, rty přelíbezné na miláčků čela a polibek tvůj maří pekla škleby, by duše nebály se vzletět k nebi.“ 57 To předvěstiv a rozplývaje blahem již před samým se octl věčna prahem; jen ještě s Ježíšem se oko střetlo a duše vzlétla v nekonečné světlo. 58

ODCHOD PÁNĚ Z DOMOVA.
Utajena lidem v komůrce své prostné Maria se hrouží v dumy neradostné. Již se dávno Ježíš neusmívá na ni; stále vážně dumá, krásnou hlavu v dlani. Jeho zamyšlenost je čím dále větší, osloven a tázán zajíká se v řeči. Jeho pobyt u ní ke konci se chýlí. Ach, jak přečká těžkou odloučení chvíli? A co v tesku kloní čelo zadumané, vděkuplný Ježíš tiše před ní stane. „Matičko má drahá,“ měkce zahovoří, „vím, proč tvoje srdce pohrouženo v hoři. Nastává mi trudný odchod z Nazareta, kde jsme v lásce žili, oddáleni světa. Otec nebeský mě volá k dílu spásy a Jan horlivě můj příchod lidu hlásí. Protož vroucně prosím tebe, matko milá, bys mě z mateřské své moci propustila.“ Žalem uchvácena matka k synu vzhlíží, štkajíc projevuje, co jí nitro tíží: „Nejsi poután, synu, mateřskou mou mocí, dávnos obětován nebeskému Otci. 59 Než, co počnu sobě, chudá, slabá žena, tebou, jedináčkem drahým, opuštěna? Touhou po tobě, můj nejmilejší synu, budu uchřádat, až tesknotou snad zhynu.“ Dojat jejím nářkem, zaslzením očí, ke štkající matce tiše Ježíš kročí. Měkkounce ji hladí po bělostné skráni, slovy medovými tiší její lkání: „Proč se trápíš, matko, pomýšlením stálým, že snad nadlouho neb nadobro se vzdálím? Úřad vznešený, jejž Otec na mne vkládá, přípravy a ducha sebraného žádá. Na poušť prostou hluku, který ducha mate, připravit se beru na poslání svaté. Když pak nasytí mou duši rajská manna, pro tebe se vrátím, stejnou láskou plana. Volno ti pak bude dlíti při mně všudy, prožívati se mnou radosti i trudy.“ Jako pozavadlý kvítek rosnou vlahou matka poosvěží přípovědí blahou. Přitulí se k synu, obejme mu nohy, v povděk mění se bol duše její strohý: „Synáčku, měj vřelou díku za potěchu, která sladkou hudbou byla mému slechu! 60 Ráda na cestách tvou průvodkyní budu.budu, až se podejmeš svých úkolů a trudů. Ráda s tebou snesu všecky trapné tíže, zlobu protivníkův i tu hanbu z kříže.“ Tu syn k matce klekne, k srdci přivine ji, poceluje čelo, bílé ruce její. Zvedne se, a z očí slzy utíraje, bos a chud se béře z domácího kraje. Cestou v duchu vida kříž a horu temnou, v útěchu si šeptá: „Matka bude se mnou.“ 61

TESKLÍCÍ JAN.
Ježíš, símě pravdy rozsívaje, prvé učedníky k matce ved’, aby v péči vlídnou přijala je, než jej s nimi bude provázet. Cestou Jan, syn Zebedeův juný, stále zrakem na Ježíši tkvěl, jenž mu nejtajnější srdce struny zjevem svým i slovy rozechvěl. Tak Pán v srdce Janovo se vhostil a jej něhou nevýslovnou jal, že co chvíle jinoch zažalostil: „Ach, že Mistra dřív jsem nepoznal!“ Ač byl v Pánu zakochán Jan hodný, přec i tesknost v něm se rodilarodila, když se rozpomínal na dům rodný, kde jej laskala máť rozmilá. Bál se, že mu touha po mateři nedá k Mistru věrně přilnouti, a již myslil, že se mu i svěří, jaká obava jej kormoutí. Mlčkem kráčel, v duši roztesknělé neklidu a pochybnosti hnět, až sbor učedníků s Mistrem v čele vešel v mírulibý Nazaret. Před příbytkem vlídně vítala je Maria jak palma vztyčena; cítil Jan, jí ve tvář pozíraje, že se pod ním třesou kolena. 62 Nevěděl, zdaž diviti se na ní prosté líbeznosti zbožných žen, či si oči zasloniti dlaní před velebou, jíž byl unesen. Náhle pokory zář netušená zasvitla jí z očí, se skrání, před Pánem když padla na kolena, žádajíc ho za požehnání. Když jí žádost vyplněna byla, vztyčila se jako palma zas, úcta k Pánu v ní se roznítila, slavnostně se rozleh’ její hlas: „Synu můj, tys Bůh, Syn Boha Otce, a z vás obou vychází týž Duch; svět vás tři má svého za původce, vy tři jediný jste pravý Bůh.“ V učednících, kteříž byli noví, v tajích víry nevyučeni, tato slova rázem k Ježíšovi podnítila svaté nadšení. Zároveň v jich nitru probudila úcty k Marii cit dětinný, že jí zaprosili: „Paní milá, laskavě nás přijmi za syny!“ Jan pak k matce svého učitele, panic k panně, úctou puzen klek’ a jí v náhlé příchylnosti vřelé na nohu vtiskvtisk’ cudný polibek. 63 Ihned sklonila se matka Páně k učedníku panna k panici, „Synu můj!“ naň zvolala a skráně hladila mu měkkou pravicí. Název „synu můj“ jak balsam sladký Janovi se v něžnou duši vlil; pamětliv byl stále rodné matky, ale více po ní netesknil. 64

ZÁZRAK V KANĚ.
V Kaně mezi svatebčany jako hosté rozmilí Kristus Pán a jeho matka s potěšením stolili. Pojednou máť pozorlivá šeptla Pánu potají: „V nesnázi jsou hostitelé, neb již vína nemají.“ Toužně její snivý pohled upíral se na syna; on však pravil: „Ještě, matko, nepřišla má hodina.“ V mysli pak mu zvolna vznikal výjev plný veleby – S Otcem, Duchem vidí sebe slavně trůnit na nebi. Vidí svoje svaté rány nádherně se červenat, obzvlášť onu v bílém boku, plnou růži rajských vnad. K ráně té se přichyluje s láskou nejvýš slitovnou jeho máť, jež na nebi jest mnohomocnou královnou. Přitulena k němu hříží v bídnou zemi nyvý hled a naň snažnou prosbu vznáší, by tam zmírnil tíži běd: 65 „Synu, pro své rány shlédni na zemi kraj po kraji! Vína, chleba, kousku šatu, přístřeší tam nemají.“ Pohnut jest a vděčné lásky synovské mu praví cit, že své něžné roditelky prosbě nemůž’ odepřít. – Probrav se jak z vytržení dal Pán vážný naručest čerstvou vodou naplniti stojících tam džbánů šest. K údivu všech svatebčanů proměnil hned jeho kyn čistou vodu v šesti džbánech v nejjemnější ze všech vín. 66

KAJÍCNICE.
Šla cestou Maří z Magdaly a v tvář jí slzy padaly, neb láskou k Pánu zjemnělá vin těžkých bolně želelaželela. Všem zarmouceným oddalá máť Kristova ji potkala a vtiskla jí rty na čelo, až srdce v ní se zachvělo. Než Maří studem pojata ten čin jí vytkla v slova ta: „Jak líbat můžeš, světice, mne prohřešilou velice?“ By hořem všecka neznyla, máť Krista Pána přemilá k ní přivila se v pospěchu a hlásala jí potěchu: „Tys, drahá, všecko odkála, jaks Pánu želem roztálá slz deštěm nohy zrosila a polibky je posila. Ač chodila jsi necestou, však nynís Páně nevěstou a já vší láskou mateří lpím na tobě jak na dceři.“ A zarmouceným oddalá máť Kristova ji objala a vtiskla jí rty na čelo, až srdce v ní se zachvělo. 67

BLAHOSLAVENÁ.
Pán kázal zástupům a svatým hněvem háral, jenž v plápol čím dál mohutnější rost’, když drzou nevěru lstných farisejů káral, svou obhajuje božskou důstojnost. Lid řeč ta jímala. Ten v povzneseném hlase, ten v slovech důrazných si liboval, ten s tichým úsměškem zlé farisejské chase kár zasloužených z toho srdce přál. Ne tak máť Kristova. Ta v lidu husté tlumě jak skromná fialinka schoulena slov Ježíšových proud v sluch pojímala umně a vážila, co každé znamená. Tak všecek um i sluch co nejvíc napínala a jako včela z vonných květů pel řeč mocně jímavou z úst Páně v pamět brala, až božský učitel se odmlčel. Tu ženy, jejíž hruď Pán rajskou vláhou zrosil, hlas jasný z davu rozlehl se v dál: „Ó, blahoslavený je život, jenž tě nosil, i sladké prsy, kterýchs požíval!“ Tu chválu zaslechši a schýlivši níž hlavu máť Páně vroucnou prosbu šeptala: „Ach, Ježíši můj, dej, ať ujde poctě davu tvá matka ctižádosti neznalá!“ A vševědoucí Pán již nerušenou tiší hlas důrazný vznes’ k lidu v nadšení: „Ba, blahoslavení, již slovo Boží slyší a jimž ho ostříhat se nelení.“ 68 Tak zbavil uctění svou matku dokonalou, než marné chvály davu zbavenou zas jako světici slov jeho věrně dbalou touž dobou nazval blahoslavenou. 69

ECCE HOMO.*) Juliu Skarlandtovi.
Dav rozlitý jak vychrlená láva byl řvoucím stádem neukrotných šelem, v němž nikdo neměl citu pravdy, práva a soutrpnosti s božským učitelem. Té láji, která vztekle byla štvána, že soudí Boha, bylo nevědomo, když Pilát předved’ zmrskaného Pána a soucit budil slovy: „Ecce homo.“ „To není více člověk,“ chtěl tím říci, by nevinného vytrh’ z trapné nouze; než neobměkčil chátry nevražící, ač Ježíš troskou člověka byl pouze. Kde jeho něžných údů nezakrýval plášť vyrudlý a všecek ošumělý, tam s modří podlitin nach krve splýval a z cárů těla kosti vyhlížely. Spleť trní tkvěla na schýlené hlavě a trny, které pleti nešetřily, skráň, čelo rozdíraly přebolavě a do uší a v pověje se ryly. By pak v něm stanovitel svatých mravů a vznešený král potupen byl zcela, tresť místo žezla chátře pro zábavu jak bláznu v rukou spiatých se mu chvěla. ——— *) Ejhle člověk. 70 Ač nelidsky byl ztýrán, plno zlosti to pusté stádo „Ukřižuj ho!“ řvalo a na znectění jeho bez lítosti zrak vytřeštěný drze popásalo. Byl snížen nesmírně Syn Boha Otce a nechápal svět bezměří té hany. Kněz měl jej nezdarů svých za původce a za svůdce lid fariseji štvaný. Zval bláhovcem jej modlám věrný Říman a stoupenci, ač divů jeho znalí, jen za Mistra, jenž ve vazbě je třímán a souzen bez viny, jej pokládali. Jen matka jeho, jejíž sladké ženství jej něhou blažívalo v strasti denní, v něm ctila boholidské důstojenství a chápala hloub jeho ponížení. Jej provázela toužíc při něm býti, ač viděla, že lidé rozeštvaní jí jako matky zlosyna se štítí a jízlivě se ušklebují na ni. Než nedbala; co „Ukřižuj ho!“ řvali, všech před očima padla na kolena a Pánu, v němžto lotra spatřovali, vším srdcem klaněla se rozbolněna. Vtom Ježíš popatřil k ní pozdálečí a za hlomozu bohaprázdné chásky jí tlumočil svých očí němou řečí dík za ten důkaz věrnosti a lásky. 71

NA GOLGOTĚ.
Dva oltáře se pialy na Golgotě, jichž obět vůni slala k nebes bráně a meze kladla satanově zlotě. Byl jedním oltářem kříž tvrdý Páně, znak hanby, na němž za nepřátel shonu Pán duši vypouštěl a klonil skráně. Byl Otcův záměr splněn v tomto skonu, smrt pro zmar hříchu uložená Synu a věčný život mrtvých milionů. A druhým oltářem vždy silné k činu, ctné srdce bylo nejsvětější panny, jež bol svůj nesla v obět Hospodinu. Žár bolné lásky její požehnaný vzplál při Kristově skonu prudkým vznětem a divomocně sálal na vše strany. A nelétla ni jiskajiskra tuchy světem, že porodila Maria v té době a láskou mateřskou lne k novým dětemdětem. Máť bolestná, leč nepoddaná mdlobě, ty obrodila lidstva na okrasu, jež vytrh’ Ježíš pekla dávné zlobě. V té chvíli vzruchu pod křížem a žasu v saň strašnou změněn vyřítil se z pekla lhář dušehubný, vládce lítých ďasů. 72 Jej štvala pýcha nesmírná a vzteklá zrak popást na bolestech matky Boží, že dosud boje s ním se neodřekla. Byl jist, že nejen se jí nepodloží, než ještě její hanbu užíravou a hrozné muky úštipkami zmnoží. Než mimoděk trh’ ještěrovou hlavou, když utkvěl na ní jedovatým zrakem a jitřiti chtěl bolest její dravou. Máť Páně jevila se v lesku takém a v takém svaté oběti své vděku, že zdrcen byl té velikosti tlakem. Ač utkával se s lidmi řadu věků, však nepoznal tak velké vznešenosti, by čelila jak tato jeho vzteku. V tvář matky Páně znova hléd’ pln zlosti a postřeh’, že jak šťastném po porodu svit blaha s bolu stopou v ní se hostí. Hned u ní pátral po zrozeném plodu a chtivě žádal, by ten člověk nový co nejdřív kořistí byl jeho svodů. Vtom zočil div, jejž těžko líčit slovy. Až po jilec meč vězel v hrudi její, než z rány nelinul proud purpurový. Snad v duši, vniknuv tam co nejhlouběji, meč vypůsobil porod opravdivý, jenž slávou předčí mezi věků ději. 73 V tom domyslu zloch důvtipný a lstivý kol kříže znova jal se rozhlížeti, by spatřil matky bolestné plod živý. Tam vyčkávali Páně s kříže snětí Jan, Maří Magdalena, muži, ženy a k Marii se měli jako děti. Byl zklamán ďábel záštím omámený; již rozuměl, meč bolestný co značí, a viděl příštích časů zřejmé změny. Hle, nesčíslní kříže vyznavači zvou Marii svou matkou v blahé pýše a pohrdají jeho zlobou dračí. Je svržen s urvaného trůnu výše; Pán z mrtvých vstalý s matkou vládne světem a svět je jedna mariánská říše. – Byl ohromen té slavné říše vzkvětem a tušil, trpkým pokořením zlícen, že neuškodí mariánským dětem. I padl rázem v temný pekla jícen. 74

JEŽÍŠOVA POZŮSTALOST.
Strojili se snímat s kříže božské tělo, strachem o Marii srdce se jim chvělo. Vybízeli snažně matku Ježíšovu: „Odejdi, ať bol tvůj nejitří se znovu! Děsil by tě pohled v rány mokvající, dotek mrtvých údů, zesinalých lící.“ Obav přátel byla její láska větší, odvět vážný dala na varovné řeči: „Toužím přese všecku bezúlevnou žalost přijmout zanechanou Pánem pozůstalost.“ Zdivili se, čeho matka jatá trudem v dědictví si žádá po Ježíši chudém. Brzo zvědavost jich ukojena zcela, neboť pozůstalost nalezena skvělá. Z trní spleť jak sňali s Ježíšovy hlavy, klekla máť a dala se v pláč usedavý. Plačíc přijala spleť v ruce rozechvělé, jala se jíji líbat uctivě a vřele. Líbala to trní, až se do rtů rylo a z nich cituplná slova vyloudilo: „Synův diademe bodavý a dravý, zkormoucená duše má tě veleslaví. 75 Budeš ozdobou mé jizby nevídanou, památkou muk Páně na slovo vždy branou.“ Hrubé hřeby z rukou vytáhli a z nohou, podařili jimi matku přeubohou. Potěžkala je, krev na nich zulíbala a k nim do hovoru tichého se dala: „Spíše mně jste měly ruce zbůst a nohy a ne synu mému způsobit bol strohý. Omočili vás v krev svatou Ježíšovu, v lůně země není dražších nad vás kovů. Neměla jsem nikdy stříbra ani zlata, ale majíc vás, ach, jak jsem přebohata!“ Sňali tělo s kříže a máť ustaralá sedla zvolna na zem, by je na klín vzala. Majíc na klíně ten poklad nejvýš drahý, upřela hled snivý v mrtvé tváře tahy. Pojednou jí znova slzy z očí tryskly, na synovo čelo bledé rty se vtiskly. Shlédajíc pak rány v boku, nohou, rukou, slavila je vroucně řečí bolnozvukou: „Věčné věky buďte zbožně uctívány, Kristem v dědictví mi dané svaté rány! Vy jste krásné růže líbezného dechu, zkvetlé z jeho těla moji pro potěchu. 76 Vděčně ve svou duši, hořem zprahlou líchu, vsazuji vás jako chloubu svou a pýchu. V duši své vás pěstit a z vás čerpat budu nadšenost a sílu v bolestech a trudu.“ 77

CESTOU S POHŘBU JEŽÍŠOVA. Básníku Janu Sajícovi.
Jan.
Pán milý na kříži mě učinil tvým synem; nuž, pojď a zůstávej v mém domě pohostiném. Maria.
Kam ty, tam půjdu já; neb k tobě, dobrý Jene, lne vší svou důvěrou mé srdce zkormoucené. Jan.
Ach, kéž jsem andělem a svatostí se skvěji, bych pro tvou důvěru tě ctil co nejhodněji! Maria.
Jen zůstaň člověkem a vzorem hodných synů; to stačí důvěře, s níž k lásce tvé se vinu. Jan.
Ó zářná světice, ó máti Páně rodná, čí láska po Kristu tvé spanilosti hodna? Maria.
Bys láskou hodnou plál, můj Ježíš na kříž vbitý v tvé cudné nitro vlil své lidské něhy city. Jan.
Bych krásně k tobě lnul, jak nejvroucněji toužím, tvé lásky vzájemné přec nikdy nezasloužím. Maria.
Když Ježíš na kříži mě jmenoval tvou matkou, v mé srdce zároveň vlil k tobě něhu sladkou. 78 Jan.
Ó, rozkoš nebeská, smít „bratře“ Pánu říci a jeho rodičku mít matkou milující! Maria.
Ó, rajská útěcha, jíž jazyk nevypoví, v tvém srdci, Jene, mít krb lásky Ježíšovy! Jan.
Mně svatým zůstane vždy slovo Krista Pána, jímž péče o tebe mi s kříže v odkaz dána. Maria.
A mně tvou péčí v ráj se změní jizba nízká v tvém domě pokojném, jenž kyne nám již zblízka. Jan.
Nuž, v dům ten pokojný vstup jako do přístavu a k oddechnutí v něm skloň ustaranou hlavu. 79

PÁN VSTAL.
Den třetí Ježíš v hrobě odpočíval. Bol doposud hruď matky jeho zrýval a slza v úsvitu mdle zářící jí ještě lpěla bledém na líci. Vtom lehounce se dotkl jejích skrání van líbezný jak výdech květných plání a slova slastnou těchou prochvělá „Buď pokoj s tebou!“ tichem prozněla. Síň zahořela nevídaným jasem a před Marií jatou náhlým žasem pln krásy, jakou neskvíval se dřív, stál vpravdě Ježíš ve svém těle živ. Víc nemohla máť nejvýš překvapená než ve mžiku se vrhnout na kolena, zrak upřít do scelených Páně ran a zajásat: „Můj syn, můj Bůh a Pán!“ Čím prudší z velké bolesti a z děsu byl přechod k vroucnému té chvíle plesu, tím bouřlivěji střídaly se v ní cit blahé pýchy, podiv, nadšení. Jak blesk jí posléz pravda zasvítila, že světovládná smrt vší hrůzy zbyla, a z úst jí zazvonila plesná zvěst: „Pán vstal, Pán vzkříšení a život jest.“ 80

OSIŘELÍ.
Slávou, v jaké na nebesa odebral se Mistr milý, apoštolé nevýslovně nadšeni a jati byli. V útulek svůj pod Sionem vrátili se potěšeni, tušíce, že v radost věčnou všecek žal se v nebi změní. Ale brzo po Ježíši vzplála touha v srdcích jejich, tesknota se projevila v jejich smutných obličejích. V rozpomínky pohrouženi na druha druh tiše zřeli a druh druhu četl v očích: „Přezáhy jsme osiřeli.“ Co tou trapnou tesklivostí jejich měkká srdce chřadla, s družkami máť Páně vešla do tichého večeřadla. Sotva se jim objevila, apoštolé zžaslí celí se zdvojenou pozorností v její tvář se zahleděli. Ducha lesk jí zářil s čela, z očí milost neskonalá, důstojností, krásou, něhou všecky nejvýš zajímala. 81 I hlas její při modlení zněl tak jasně, vroucně, mile, že se tesknost vytrácela z mysli jejich zasmutilé. Nemohouce odtrhnouti od ní sluchu ani zoru, měli zdání, jako by sám Mistr meškal v jejich sboru. Když pak míru svatého jim odcházejíc vlídně přála, podivně k ní náklonností srdce jich se rozehřála. Dávno zašla matka Páně se zástupkem zbožných paní, ale žádný z apoštolů nepřestával myslit na ni. Tu vstal Jan a rozhlédl se po zamlklých druhů kole: „Vím, co naší myslí hýbe, drazí bratří apoštolé. Dávno známe matku Páně ze styku i z popatření. Čím to je, že jejím zjevem nyní jsme tak uchváceni? Dokud Mistr chodil s námi oskvěn zvláštní velebností, nevšední vděk jeho matky nevynikal při něm dosti. 82 Nyní, když nám s očí zmizel, aby zářil na nebesku, její k němu podobnost nám zjevuje se v plném lesku. Zříme Pána v její tváři, slyšíme ho v jejím hlase, jeho láska z jejích očí do srdce nám sálá zase. Proto se nám pojednou teď velebnější zdá a krašší a zjev její patrněji vtiskuje se v mysl naši.“ Slovy těmi slastně srdce nejedno se rozechvělo, Petr pak se chopil slova, vyjasňuje zryté čelo: „Vidíme teď, že by všech nás nedůstojno bylo vskutku, místo příprav na čas příští uchřádati v planém smutku. Nechť nás časný život ještě od božského Mistra dělí, dokud jeho matka s námi, věru, nejsme osiřelí.“ 83

VZNEŠENÝ ÚKOL.
Duch svatý v nitra prahnoucí se vlinul. Zvuk s nebe jako vichru náhle ztich’, zjev žárných plamů nad hlavami zminul; klid zavlád’ v domě věrných Kristových. Tu Utěšitelových darů dbalý sbor apoštolů vyhrnul se ven; víc Židů zatvrdlých se nelekali, byl Kristus jimi směle veleben. V tu dobu v opuštěném večeřadle jen matka Ježíšova zůstala a v duši její prohřáté a zmladlé v žár láska k dílu spásy vzrůstala. Choť nebeský, jenž skryl ji pod peruti, když z něho Boží Syn v ní počat byl, v ní způsobil a zmocnil toto hnutí a hlasem tajemným k ní promluvil: „Slyš kázat apoštoly! V této chvíli jich družstvo, zbaveno všech okovů, již rozvinuje míru prapor bílý a šíří mladou církev Kristovu. Aj, vidím, jak se silou rozpínavou ta církev stává mocným tělesem; je vítěz Kristus toho těla hlavou a já.já, Duch Boží, duší jeho jsem. Ač hlavu má to tělo světodějné a já mu sílu divotvornou vlil, však ještě třeba dát mu srdce hřejné, jímž velmi rád bych tebe učinil. 84 Ó, rci, zda v tomto těle navždy mladém chceš zbuzovati zbožný ruch a cit a hřáti je, by nezmíralo chladem, zda církve srdcem mateřským chceš být?“ Jak na zvěst archanděla Gabriele, když měl se vtěliti v ní božský host, vše cítění a chtění ovroucnělé v ní změnilo se v prostou poslušnost. Vší něžnou myslí k tomu svolna byla; tu z chotě Ducha, jímž se dala vést, hruď její milost nová zaplavila a církve srdcem učiněna jest. 85

POHŘEB JÁHNA ŠTĚPÁNA.
K hrobu s tělem jáhna Štěpána přibrala se, v smutek zabrána, obec křesťanská v čas podvečerní, a než světec do hrobu byl dán, ještě pohledět naň se všech stran hrnuli se vyznavači věrní. Jeho vděkuplný obličej, na chvíli když odhalili jej, milolibým ojasněním planul, jako by naň s duše, když se v let vydávala v blaženější svět, slávy věčné paprsek byl skanul. Vděky tváře té, z níž dobrota vysvítala za dnů života, všecek zástup nevýslovně jaly; apoštolé, učedníci, lid nemohli se pláči ubránit, slzy horoucí je zalévaly. Maria, ač zesnulý ji ctil a jí jako syn vždy milý byl, uronila tichou slzu pouze a pak s vůlí Boží srovnalá pokojně v tvář jeho zírala, myslí za ním spějíc v němé touze. Když pláč hořký nad Štěpánem ztich’, udivené zraky přítomných k Marii se zdvihly plny vláhy, jak by všichni zvědět hleděli, proč jen ona světce neželí z obce věrných odešlého záhy. 86 Tolikerých očí na dotaz tváří její kmitl živý jas, celá její hruď se rozhárala; Maria vždy skromná v hovoru přes příkladnou svoji pokoru v pobudlivou promluvu se dala: „Chloubo mladé církve Kristovy, Štěpáne, tvou čest kdo vypoví, krotkých beránků být prvotinou, kteří pro své k Pánu nadšení k popravištím budou voděni, pro víru a církev rádi zhynou? Tvoje umučení vzbouzí děs, leč tvá duše vzlétla do nebes, jež se otevřela tvému zoru; sotva kdo tvé štěstí vypíše, směti k srdci Pána Ježíše tuliti se v nebešťanů sboru. Za tebou pak mučedníků řad vidím do nebe se toužně brát z přebolestných muk a z krve brodu; vidím, jak tam oblečeni v běl, palmy v rukou, záři kolem čel, svatebních se súčastňují hodů. S nebe svatebního od stolu hledí, kterak v zemském údolu z krve jejich jako ze semene, které zašlapáno do prachu, církev Páně plna rozmachu vyrostá a duhu míru klene. 87 Nastáváť již doba neblahá, v níž krev mučedníků předrahá v svět se bude rozlévati valem; neb již rozkaz věrné Kristovy krutě stíhat, jímat v okovy, mučit, smrtit vydal Jerusalem. Štěpáne, teď při svém lidu stůj a všem věrným statnost vyprošuj, na něž muky přehrozné se sroutíshroutí, aby přetrpěvše trápení k srdci Ježíšovu blaženi jako ty se směli přivinouti!“ Dozněl dojemně hlas Mariin.Mariin, na vážný pak ruky její kyn pohrobeno Štěpánovo tělo; nikdo u hrobu víc neplakal, v tiché nadšení se změnil žal, k nebi myšlení se obracelo. Slunce zapadlo a v zášeří k městu s Ježíšovou mateří mlčky obec křesťanská se brala. Tušili, že ona v příštích dnech bude těšitelkou věrných všech; vzmohla se k ní úcta neskonalá. Mnohý, řečí její rozehřát, ihned za víru byl hotov dát život svůj a časný statek celý a vzít pověčný ráj výměnou a tam v běli, s palmou zelenou tuliti se něžně k Spasiteli. 88

APOŠTOL PAVEL.
Pavel, křesťanů kdys škůdce velký, v jizbu Ježíšovy roditelky vstoupil váhavě a nesměle; neb se v nitru mocně rozechvělém trápil hořkým, neústupným želem, že byl dříve krutým nepřítelem předobrého Vykupitele. Než i při tom želi choval víru, že jen u Marie poklad míru, mysli osvěžení nalezne, a když v její tvář hled skromný vtopí, že též milosrdí Páně stopy značně vystihne a vypochopí z její podobnosti líbezné. Půvab jejích poubledlých lící s probleskem krás vnitřních závodící v duše hloub jej nevýslovně jal; jenom ještě její mluvy zvuků, jistě sladších slavičího tluku, jež snad utiší v něm palnou muku, poslyšeti horoucně si přál. Pojal matku Páně žas a zmatek pro patrný značný nedostatek sil a zdraví v těle Pavlově; byla udivena neskonale, že duch ve schráně tak mdlé a malé povolán, by zmužile a dbale počínal si v lidstva obnově. 89 Než zas utvrdila víru v sobě, že i neduživci při vší mdlobě pouhá milost Boží dostačí, a hlas její tklivě zahlaholil: „Chválen buď, jenž tebe, Pavle, zvolil, bys mu získal svět a krev zaň prolil, Ježíš Kristus, Pán náš nejsladší!“ Jméno Ježíš nejen matce Páně jedním rázem oči, líce, skráně zjasnilo a přiovnadilo, nýbrž, proneseno jejím hlasem, také Pavlovu tvář zažhlo jasem a hruď jeho činorodým kvasem všecku proniklo a zmladilo. Teprv sladkost jména Ježíš chápal i svůj svrchovaný pro ně zápal, když je slyšel z Mariiných úst; cítil, že v něm toho jména znění takřka v sílu životní se mění a že nic tak žádoucno mu není jako s milým Kristem v jedno srůst. Marii byl Pavlův dojem zřejmý, když k ní zvolal: „Nepřipomínej mi, že jsem Ježíši se protivil! Nyní, dokud mne smrt neoněmí, cestami i necestami všemi jméno jeho nésti po vší zemi jest mých tužeb nejpřednější cíl.“ 90

ROZDĚLENÍ APOŠTOLŮV.
Povstal v shromáždění Petr zadumaný: „Pán nám kázal jíti na vše světa strany. Nuže, vzhůru k těm, kdož mimo Jerusalem strastně bředou bludů nepřebrodným kalem!“ Podle kynu shůry nejdřív určil sobě, kde se dá v boj proti satanově zlobě. Potom ustanovil druhům svým, kam který půjde potírat blud světa tisícerý. Jakubovi určil Jerusalem sídlem, by tam církev mladou vlažil pravdy zřídlem. Též tam zůstat kázal panickému Janu a mít péči dále o Marii Pannu. Posléz Marie, jež sboru obcovala, vzprosil, by jim k dílu požehnání dala. Pohlédla naň matka Páně udivena: „Požehnání dáti má vám slabá žena? Žehnat po výtce vám apoštolům sluší, vám je dáno kněžství ku prospěchu duší.“ Odvětil jí Petr: „Je nám kněžství v podíl, avšak od Pána, jenž z tebe se nám zrodil. Tobě pak sám Pán dal právo nepopěrné žehnat nám i celé jeho církvi věrné.“ 91 Na ten výrok Petrův, jakobyjako by se sřekli, apoštolé zbožně před Marii klekli. Matka Páně vstavši tiše modlila se, slza jako démant leskla se jí v řase. Najednou tvář její zanícením vzplála.vzplála, duší myšlenka jí kmitla nenadálá. Apoštolům žehnat proti obyčeji kříže znamením se jala ruka její. Kříž, až dosud oznak potupy a bolu, rázem pozbyl hrůzy v myslech apoštolů. V duchu viděli jej jako spasnou metu k nebi vyrostat a svítit všemu světu. Rázná smělost k dílu z něho se jim lila v srdce po obnově světa roztoužilá. Marii pak Petr, se země když vstali, vroucně pravil: „Dík měj, matko, neskonalý! Požehnání kříže znamením nám dané zjišťuje nám zdar a dobro svrchované.“ 92

U STOLU PÁNĚ.
Jan všecek usebrán mše svaté obět koná; máť Páně líbezná jak douška sladkovonná je při ní přítomna a žízní po chvíli, kdy v chleba způsobě Pán k ní se přichýlí. Ta chvíle nastala. Jan s osluněnou skrání chléb rajský přináší a k Marii se sklání, jež s velkou pokorou, až k zemi sklesajíc, té krmi žádoucí zří zanícena vstříc. Již chléb jí v ústa dal. Pán v srdce její spěje a všecek radostí a rozkoší se chvěje, že vchází v nádherný a prosvětlený chrám, v němž od věčnosti skryt a trůn si zvolil sám. Již láskou pojí se Pán s matkou plnou něhy; akjak blesky křižují se jejich vznětů šlehy a rostou v zápolu jich srdcí nadšeném, až obé srdcí vzplá jen jedním plamenem. Jan dávno dokonal mši svatou drahocennou, a ještě Maria je skleslá na kolenou a jako zbavena vší síly životní. A věru nežije – jen Kristus žije v ní. 93

NANEBEVZETÍ.
Jak zlaté slunce, čím víc blíží se k hor dálných temenům, by zapadlo, tím dražší jest a žádoucnější všem, kdož prahnou po světle a po teple, tak Maria, máť Páně panenská, čím více blížila se konci dnů, tím byla milejší a vzácnější všem pravověrným v Jerusalemě, již po pohledu jejím zářivém a po úsměvu hřejném dychtili. Dům Jana oddaného synovsky let řadu jí byl milým útulkem a jejích modliteb i chudoby v něm vytrvale byly účastny dvě mlčelivé panny věřící, jež v potřebách jí věrně sloužily a při ní odkvetaly v čistotě. Vše modlitby, jež z duše nejhlubší co chvíle vysílala k nebesům, tím končívala tklivým posteskem: „Ó drahý synu, Kriste Ježíši, jak dlouho ještě bude umírat máť tvoje žárem touhy po tobě? Kdy konečně z pout těla vetchého dáš vymknouti se duši toužebné, by v božské srdce tvé se utekla a s tebou spojila se na věky?“ Dne jednoho, když sama doma jsouc tak toužila, síň září zaplála a zjevil se jí anděl Gabriel a zvěstoval jí vděčné poselství: „Až jednou náhle divem tajemným sbor apoštolů s různých světa stran 94 a s nimi z učedníků někteří zde v Jerusalemě se shromáždí a vejdou v úklidný tvůj příbytek, pak vytoužená chvíle nastane.nastane, kdy z přítmí slzavého údolí v ráj přesvětlý a věčně kvetoucí tvůj Ježíš zavítá tě povolat.“ Když anděl Páně zmizel ve mžiku a s ním i skvělá záře ze síně, máť Páně blahodějnou útěchu až na dně chvějné duše cítila a živě se jí vedla na mysl vší blaženosti propast nesmírná kdes v moři světla Kristu po boku. Víc netesklila v tichém ústraní a jako z krásnějšího světa zjev pout k místům přepamátným konala, kde pomeškal kdy božský Spasitel, a s každým kamenem se loučila, jejž posvětil svých nohou dotekem, a po dojemném tomto loučení zas v obyt útulný se ukryla a sněním nepřetržným o Kristu dnů jejích posledek byl v samotě. V té době jednou panny služebné jak obyčejně na trh odešly. Máť Páně osaměvši zočila již dávno odstavenou přeslici a poblíž spadlé s prosté truhlice a zakutálené v kout vřeteno. Tu světla proudem z hlubin paměti dnů blahých řada se jí nořila, kdy v Nazaretě, světa vzdálena a šťastna, u přeslice sedala a její roztomilý Ježíšek, svých zábav nechávaje dětinných, 95 k ní s toužně rozepiatou náručí a s tvářkou úsměvnou se rozbíhal a vinul přítulně jak beránek a ona, položivši vřeteno, jej něžně pozdvíhala na svůj klín a líbala mu líčka růžová a s ním se do sytosti kochala. V těch rozpomínkách zdvihla se země v kout šerý skutálelé vřeteno a na truhlici sedla k přeslici; než nepředla, jen tiše dumala a blaze bylo jí, jak měl by zas k ní milý Ježíšek se rozběhnout a ona s ním se laskat na věky. Co celou duší byla zhřížena v ty sladké dumy, venku před domem ruch nenadálý povstal pojednou a kročeje a hlasy tlumené i v tiché předsíni se ozvaly a zlehka, jako by si netroufal, kdos nazdvih’ petlici a ve dveřích skráň čistá Janova se zjevila; tvář ušlechtilou lehce vyjasniv Jan vlídně na Marii pohleděl a pravil: „Nejmilejší matičko, houf hostí vítaných ti přivádím.“ l vstoupil do jizby a za ním hned jak do svatyně Petr vešel tam a poklonil se bohorodici řka: „Ježíš Kristus budiž pochválen!“ Pak vstoupil Pavel, který podivně byl božským Spasitelem obrácen, a za ním apoštolé ostatní a posléz učedníci někteří v síň matky Páně tiše vcházeli a klonili se před ní hluboce. A její přímé oči svítily, 96 když hostmi vzrušenými osmahlých a vážných tváří síň se plnila; zrak její pozorně je prohlížel, až poznávala všecky s radostí a bezděk upustivši vřeteno jim dobrotivě rukou kynula. Jen po Tomáši mezi přišlými hled její bystrý pátral nadarmo. Tu Petr, až k ní samé přistoupiv, svých spoludruhů jménem promluvil: „Ó Maria, div jakýs veliký touž dobou stal se s námi se všemi, jak navzájem jsme sobě zjevili. Co chodili jsme světem učíce dle důrazného Páně příkazu, zvlášť každý náhle mocí nezdolnou byl do závratné výše vyzdvižen a v dálku nesen blesku rychlostí, jak v polosnění křídel tajemných kol sebe slyše šumot mohutný, až pojednou zas nabyl vědomí a před tvým příbytkem se ocítil. Tak všichni jsme se právě shledali a přicházíme celí vzrušeni v tvůj obyt útulný a posvátný, bys vysvětlila nám ten divný děj a zkonejšila nitra zbouřená.“ Tu luzně, nevýslovně líbezně máť Páně usmála se na všecky a chvějícím se hlasem hlubokým, jenž uchvacoval srdce, pravila: „Nuž, slyšte, synáčkové nejdražší! Váš divný příchod je mi znamením, že vytoužená chvíle nastává, kdy z přítmí slzavého údolí v ráj přesvětlý a věčně kvetoucí můj Ježíš zavítá mě povolat, 97 jak anděl nedávno mi zvěstoval. Ó, jaká rozkoš, duši toužebnou smět uprostřed vás tiše vydechnout!“ „Ach, matičko,“ děl Petr žalostně, „co pravíš? Zdaliž není na tom dost, že milý Spasitel nám odešel? I ty nás v době zlé chceš opustit a jako smutné, bídné siroty dát bouřlivému světu na pospas?“ A zas tím chvějným hlasem hlubokým máť Páně pravila: „Je rovně tak jak zemšťanů všech smrt mým údělem. Syn drahý na zemi mě zůstavil, bych matkou starostlivou byla vám a těšitelkou ve všech útrapách, než vzroste jeho svaté království. A hle, již vzrostla církev Kristova, již v kraje daleké jste zasili pravd nebedajných símě výborné, i skončen jest můj úkol na zemi.“ A tklivě vyčítavým pohledem jim srdce pronikajíc toužila: „Snad nemíníte matce zbraňovat, by nesešla se se svým nejsladším a lásky nejhodnějším rozencem, jenž stál ji tolik hořkých bolestí a její radost jesti největší? Ne já jsem živa, ale Ježíš můj jest ve mně živ a plní duši mou a proto touhou po něm umírám.“ Vtom s trhu pokojně se vrátily k své velitelce panny služebné a zalekše se mužů neždaných v síň vejíti se rozpakovaly. Než Maria jim vlídně kynula a volala je hlasem prosebným: „Dál pojďte, drahé sestry v Ježíši, 98 a pomozte mi lehnout na lože, neb nastala má chvíle toužená!“ Slov těchto smysl panny chápaly a s pláčem přichvěly se k Marii a nohy, sundavše s nich sandály, jí zasýpaly deštěm polibků. Pak opřela se o ně Maria a zvolna k loži svému kráčela a s něžnou pomocí jich ulehla tak cudně, způsobně a toužebně, že svatí služebníci Kristovi tím výjevem zvlášť byli pohnuti a pozírali na ni s obdivem. Máť Páně, ulehnuvši na lože, svým služebnicím ruce potiskla a měkce povídala Janovi: „Šat prostý dvojí po mně zůstane; až usnu v Pánu, každé jeden dej, by měly po mně skrovnou památku! Jsouc chudá víc jim neodkazuji a teprv Spasitel jim odplatí vši lásku, již mi prokázaly kdy. A vám,“ hlas povýšivši důrazně a vážně apoštolům pravila, „což vřeleji bych mohla poručit než požehnanou říši Kristovu, v níž roditi se mají světcové a lidstvo spasné pravdy nebeské a blaživého míru docházet? Kéž vaší snahou církev rozkvítá a z duší nesmrtelných, které Pán tak draze vlastní krví vykoupil, ni jediná v moc pekla nepadne! – Ty pak, můj synu,“ hlasem třesavým a srdcejemným děla Petrovi, „měj o pohřeb můj péči laskavou a hleď, by prostý jen a skromný byl, 99 jak sluší matce Krista chudého!“ To řekši hlavu zlehka nazdvihla a její pobledavá krásná tvář, vzor nedostižný ženské leposti, čím dále velebněji zářila, až vytržení zmohutnělý žár vděk nadpozemský v její tahy vlil a projasnil ji svitem zázračným. V tom okamžiku smrtným nad ložem cos jako křídla zašelestilo a v netušený, tajemný ten ruch strun, jakých není slýchat na zemi, tak úchvatný a luzný vpadl zvuk, že ve všech rázem dech se zatajil a srdce zachvělo se rozkoší, a zároveň jak zářný vodopád v síň shůry světlo bílé proniklo a skvostně rozlilo se po loži. V tom osvětlení zřejmě nebeském, jsouc oltářové lampě podobna, v níž dohořívá krapet oleje, vší silou vposled ještě sebranou máť Páně velebná se vzchopila a povztyčila těžce na loži a ruce bílé vzpiala do výše a v luzný rokot utajených strun, jenž zponenáhla jemně umíral, jak roztoužené ptáče vzjásala: „Můj Ježíši!“ – Pak padla k loži zpět a ruce její klesly bez vlády jak skosené dvě sněžné lilie a harfy rokotati přestaly. Tu všichni poklekli jak na pokyn a Jan, zrak upíraje k Petrovi, děl hlasem svatou bázní tlumeným: „Sám věru nejmilejší Spasitel sem přišel pro duši své rodičky; 100 já dobře tušil jeho přítomnost, neb srdce mé se chvěje podivně.“ Když dopověděl, rozlehl se pláč, jímž přítomní žal tklivý jevili, že přišli o svou matku nejdražší, a zároveň i radost povděčnou, že veledrahá před Hospodinem a sladká byla její tichá smrt. Slz deštěm nohy její zrosili a zulíbali lítostně a Jan, jenž od samého Pána na kříži k ní v odkaz přijal právo synovské, jí přemilostné oči zatlačil. Když takto vzdána muži Božími i dvěma služebnými pannami čest tělu svaté bohorodičky, dal Petr po všem městě křesťanům smrt její přeblaženou rozhlásit a dnem i nocí v hojných zástupech lid věřící se hrnul v Janův dům, by popatřil v tvář nejpůvabnější a poctil těla nejčistějšího, jež v lůně Spasitele chovalo. I židé píleli jak o závod vzdát poctu potomnici královské a byli svědky velkých zázraků, jež u jejího těla mocí svou Pán činil na chorých a posedlých. Když bylo podle vůle všechněmi, kdož přišli, svaté tělo uctěno, dvě věrné služebnice bývalé je zavinuly jemně do plátna a v rakev jednoduchou vložily. S ním hnul se z města průvod pohřební a bral se k Cedronskému údolí. Šest apoštolů neslo mrtvolu 101 a s učedníků hloučkem ostatní šli za rakví a v Krista věřících proud mohutný se vlnil za nimi a všichni nesli svíce hořící a hlasem tlumeným se modlili. Již slunce chýlilo se k západu, když došli k patě hory Olivné; tam tělo dali v připravený hrob, jejž těžkým kamenem pak zavřeli. Tu Petr k shromážděným promluvil: „Má slova slyšte, bratři milení i drahé sestry v Kristu Ježíši! Noc nastává a zve nás k návratu; než jistě slušno delším prodlením hrob uctit ženy blahoslavené, jež zrodila nám Vykupitele. V dva střídné sbory rozdělíme se a v modlení a pění nábožném tři noci a tři dni zde prodlíme.“ Jen věřící lid, s Petrem souhlase, v dva sbory čile děliti se jal, již nad hrobem a kolem dokola cos jako křídla zašelestilo a v netušený, tajemný ten ruch strun, jakých není slýchat na zemi, tak úchvatný a luzný vpadl zvuk, že ve všech rázem dech se zatajil a srdce zachvělo se rozkoší. Vzhléd’ Petr všecek blažen k nebesům a pravil hlasem plným vděčnosti a žárné nadšenosti prorocké: „Jak při smrti tak ještě nad hrobem svou matku Spasitel ctí zázračně. Harf, jež se právě shůry ozvaly, ples čarozvuký naše modlitby a zpěvy bude shodně provázet, 102 a sluch náš okouzlovat v přestávkách, kdy na chvíli si pooddechneme; tak čest a chvála nepřetržitá jak Pánu tak i Panně Marii zde náležitě bude vzdávána tři celé noci a tři celé dni. Nuž tedy bez meškání začněme!“ A Petr pokynul a věřící kol v ladných skupeninách usedli a s myslí nábožnou a radostnou hned žalmy pěli, hned se modlili a v přestávkách, když odmlčeli se, by nabyli zas vyčerpaných sil, sluch jejich vnímal hudbu nebeskou, jež hlasy jejich doprovázela a sama v dobách jejich oddechu jak Pána tak i Pannu Marii co nejsličněji oslavovala. Tak uplynula noc. Jak nastal den, šly ženy nejčilejší do města a zanedlouho v koších čerstvý chléb a v džbánech svěží vodu přinesly a rozdávaly mezi přítomné; než přemnozí ni sousta nevzali, ni douškem hrdla neosvěžili, neb hojně srdce jejich opíjel a sytil slasti rajské předtuchou harf neslýchaných rokot úchvatný. Tak sladko bylo zbožným věřícím dlít matky Ježíšovy u hrobu, že v roznícení neznamenali, jak bohulibá doba uplývá, již Petr k střídavému modlení a žalmů prozpěvu jim stanovil; než připadlo to komu na mysl, den třetí pozvolna se schyloval 103 a slunce jako by se loučilo, až ku podivu jasným bleskotem hrob matky Páně ozařovalo i všechen při něm shromážděný dav, jenž se zápalem stále rostoucím pěl žalmy velebné a modlil se, až na kyn Petrův hlasy utichly a mlčky s hrobem Panny Marie lid loučil se a všecek uchvácen harf hudbu čarozvukou poslouchal, jež libě zaznívala s výsosti jak světa krásnějšího tklivý vzkaz. V té slastné chvíli Petr bezděky zrak rozjasněný upřel do kraje a zpozoroval muže na cestě, jenž holí poutnickou se podpíral a místa pohřebního blízek byl; naň pozíraje brzo poznal jej a vztáhnuv pravici naň ukázal a vykřikl: „Hle, Tomáš přichází!“ A vskutku unaven a zaprášen, co noha nohy mine, blížil se a došel davu Tomáš apoštol. Vstříc kročil Petr druhu milému a Tomáš posteskl si dojemně: „Hlas nitra tajemný mi oznámil, že matka Páně zemře zakrátko, a touha nezdolná mě pudila tvář její spatřit ještě jedenkrát. I vydal jsem se chvatně na cestu, leč nacházím jen uzavřený hrob.“ Dav najevo žal vřele cítěný i něžnou lásku k bohorodici, v bol svůj se mlčky vhroužil na chvíli; pak náhle, palnou touhou zachvácen, klek’ před Petra a vzúpěl žádostně: „Ach, Petře, hlavo naše laskavá, 104 dej pro Kristovy rány otevřít hrob matky Marie, bych jedenkrát moh’ ještě spatřit její milou tvář a v duši si ji vtisknout hluboko!“ Byl Petr prosbou dojat velice, než jevil také rozpak nemalý a Tomáši, jenž klečel pokorně, děl vyčítavě: „Milý Tomáši, ty v divných zvláštnůstkách si libuješ. Když po svém z mrtvých vstání Mistr náš k nám dveřmi zamčenými zavítal a moc nám dával hříchy promíjet, tys pozdržoval se kdes mimo dům a potom zdráhal se nám uvěřit, že vskutku Spasitel nás navštívil; i bylo Pánu přijít poznovu a dát ti v rány svaté pohledět, bys uvěřil. A nyní na tvůj stesk hrob jeho matky máme otevřít a pocty hodné tělo panenské tím odvážlivým činem znesvětit? Ne, bratře, nikdy k činu nesvolím, jenž nedůstojen sluhů Kristových.“ Než Tomáš vzúpěl ještě žádněji: „Ach, drahý Petře, dej mi popatřit jen na okamžik na tu milou tvář a jako Božím divem okřeje má duše zmírající tesknotou!“ Dél Petr nemohl mu odpírat, i pravil, se země jej zdvíhaje: „Snad děje se to Božím řízením; buď tedy ukojena touha tvá!“ Byl Tomáš radostí jat nesmírnou, že Petr přivolil, a na místě jej opustila všecka únava, že mžikem ocitl se u hrobu a nedočkavě sáhl na kámen. 105 V tu chvíli apoštolé někteří též chopili se rázně kamene a s Tomášem jej odvalovali; jen pohnuli jím, z hrobu vytryskl proud vůně nikdy nepocítěné a naplnil je hojnou sladkostí. Když pak vší silou kámen odsuli a pilně rozhlédli se po hrobě, div neztrnuli bázní posvátnou a beze slova nový Boží div jak vyjeveni chvíli zírali. Běl plátna v rakvi rozvinutého v šer hrobu svítila jak padlý sníh, leč marně Tomáš v jeho záhybech tvář matky Páně hleděl vypátrat, neb těla jejího tam nebylo; jen vůně z plátna provívala vzduch až milo po západu vlahnoucí. Vším shromážděním zachvěl mocný žas, když v okamžení rozlétla se zvěst, že svaté tělo z hrobu zmizelo. A ve výsosti stále hlaholil zvuk úchvatný harf neviditelných a pojednou rost’ jako příval vod a bouřil jako jásot tisíců, když v město slavně vjíždí královna, až rázem zatichal a zmíral zas a posléz dozněl v tmivé dálině; pak jenom slavné ticho zavládlo a v srdcích trval dojem nejsladší. Jak procítal by ze sna libého, zdvih’ Petr hlavu, již byl nachýlil harf rajských luzný rokot vnímaje, a radostivě řekl Tomáši: „Ó, blahoslavený jsi, bratře můj, neb zúmyslně Pán tě vyvolil, 106 by tebou světu byla zjevena čest neskonalá jeho rodičky, a za to jednou v slávě nebeské tvář její uzříš mnohem krásnější.“ Pak rozhlédl se po všech přítomných a potěšnou jim hlásal událost: „Div tajemný se stal. Je prázden hrob, v nějž bylo tělo svaté vloženo. Chtěl jistě Pán, by tělo přečisté, jež v lůně svém jej něžně hostilo, i s duší přebývalo v nebesích a porušení v hrobě nebralo. Jest na nebesa vzata Maria a královnou tam korunována, by všemu tvorstvu vládla důstojně a mocí svou i stálou přímluvou nám neumělým, bídným sirotám dar dobrý všeliký, smrt blaženou a spásu vymáhala na Kristu, jenž vroucně veleben buď na věky!“ 107