STROM ŽIVOTA.

STROM ŽIVOTA.
Již sladké „Staň se!“ šeptla Maria a v lůno její vhostil se, jenž jest, i zřela v ekstasi ruch svítání v svět zamlžený slavit tichý vjezd. Cos jako o nadějích ranní sen šlo zemí rozespalou kolemkol, mdlé zmije, vášně, dokonávaly a lámal se trn břitký, starý bol. A z šerých dálí kmitalo se cos jak nadoblačné dráhy mléčná běl a bělí chvěl se oblak andělů a „Gloria“ všem dobré vůle pěl. A mrtví procítali z dřímoty a v udivení napínali sluch a narychlo se jali rozsévat žeň bílých květů v zpustošený luh. A síje ta se zazelenala a země zmládla k neuvěření a segment slunce východ ozářil, že byl jak v jednom růžném plameni. A Maria se jala mocně vlást; kol skrání jejích vzplálo dvanáct hvězd a škůdce had jí utkvěl pod nohou, z níž bylo vidět zlatou růži kvést. Vše bylo jako nové stvoření a Maria jak všeho slunný střed a živí, v rukou zářné lilie, k ní upírali zanícený hled. 17 „Dej krmě hladovým!“ k ní volali.volali, až zeměkruh tím voláním se třás’ – Tu v lůně jejím neposkvrněném děl touhy plný, srdcejemný hlas: „Již troskotá se říše škůdcova, v ráj milosrdenství se mění svět a tys v tom ráji stromem života a líbezně jej budeš zaclánět. A já jsem květ, jenž pučí z mízy tvé a dozrá nenadále v rajský plod, bys v rozednění věků radostném čím sytit měla živých lačný rod.“ 18