JASAN VISUTÝ.*)

JASAN VISUTÝ.*)
K tetě do hor Maria se brala, nesouc v lůně požehnaný plod; Josef, jejž si za průvodce vzala, bedlivě ji střehl od nehod. Panna málo dbala na bezcestí, hrbolatou, kamenitou zem; myslila jen na mateřské štěstí, na předrahý poklad pod srdcem. Jako by si bylo umyslilo na pannu se hodně nadívat, slunko stoupalo, až parno bylo a kraj celý vyprahal a chřad’. Tiše na to slunko, strůjce vedra, zaúpěla něžná poutnice: „Zlaté sluníčko, tvá záře štědrá ztěžuje mi cestu velice.“ Josef, kterýž osla vedl vzadu a své choti viděl strádání, pojednou shléd’ zvoucí do pochladu jasan nedaleké na stráni. Radostně choť vybíd’, by se v spěchu uchýlila v toho stromu stín, sám pak znaven usadil se v mechu, pustiv osla chutných do zelin. ——— *) Dle pověsti německé, v níž jasan visutý sluje Marienesche. 20 Jen se panna octla pod jasanem, větve níž a níž se klonily, až jak z listí vykouzleným stanem zakryly zjev její ztepilý. Když se pěkně pod jasanem skryla, že ji nemoh’ trápit slunka pal, libě o mateřském štěstí snila, slastný blahocit ji prochvíval. Hodně pozdě, jak by vystíhalo, že ji potýralo nemálo, slunko skromně k západu se bralo a tam studem rudě zaplálo. K odchodu když strojila se panna, pochvalujíc milochladnou skrýš, rázem krytba z větví nevídaná od země se zvedla v jasnou výš. K jasanu však panna ozvala se měkkým hlasem, z něhož vanul vděk: „Svěs ty listohojné větve zase v upomínku na můj útulek! Skrývej dále po sadech i kraji ty, kdož ve tvůj stín se uchrání, a bdi nad hroby, v nichž mrtví ždají chvíle vzkříšení a shledání!“ 21