NAROZENÍ PÁNĚ.
Vilému Bitnarovi.
Stáj skrovným ohněm za noci se rdělarděla,
kdy Spasitel se naroditi měl;
vtom slastí Maria se rozechvěla
a nadpozemský jas ji obestřel.
Jak holubice od země se vznesla,
duch její vzletěl rajských do výšin;
když k sobě přicházejíc k zemi sklesla,
již u nohou jí dřímal ždaný syn.
V prach poklekši naň v němém zbožňování
a zanícena upírala hled
a tušila, že ráj se k lidem sklání
a radostí se chvěje celý svět.
Sluch její okouzlilo divné znění
jak píseň živočichů, rostlin, hvězd
a tlukot srdcí lidských pokolení:
„Tvým rozencem vše obrozeno jest.“
Cit pravil jí, že potáhne syn její
vše dobrá srdce do své blízkosti;
než pomýšlela čím dál úzkostněji,
zda slušně ve chlévě jej uhostí.
Tu vetché jesle se jí namanuly,
jak chtěly by k ní tiše promluvit:
„Rád Boží Syn se v naše lůno vtulí,
by nalezl v něm chudých blahý klid.“
34
I sláma v jeslích skromně zasvítila,
jak pravila by, tajíc toužný vzdech:
„Jak ráda bych mu za podušku byla
a změnila se na hebounký mech!“
A krotký osel, jenž stál za jeslemi,
krk vztáhl k líbeznému dítěti
a pravil pohledem: „Teď i tvor němý
smí svému původci se klaněti.“
Kdes v koutě vyvstav, do pozadí jeslí
vůl statečný se k oslu přiloudal;
jaks pyšně rohy vzhůru se mu nesly,
když dbale na děťátko oči pial.
Než od dítěte, chlad jež rozechvíval,
zrak pozorlivý k matce zdvíhaje
tak tvářil se, jak starostí by znýval
a chtěl jí říci: „Pánu zima je.“
To matka vystihla a do volání
hlas její dal se citem prochvělý.
I přiběh’ Josef s povznesenou skrání
a v rukou plénky se mu bělely.
Máť zavinula dítě v plénky sněžné
a v jesle položila napospěch
a jesle za lůno mu byly něžné
a suchá sláma za hebounký mech.
Vůl, osel nad jesle se naklonili,
že mohli dechem rozeňátko hřát;
k nim Josef klek’ a šeptal štěstím zpilý:
„Ó Synu Boží, vítej tisíckrát!“
35
Když pak se k jeslím s úctou srdcejemnou
i matka přitulila spanilá,
v tu chvíli nevídaná zář noc temnou
kol jeskyně i nad ní zjasnila.
V té záři andělé se rozepěli,
jež slýchala máť Páně v ekstasi,
a zanedlouho, chvatem uzardělí,
v stáj vnikli pastýřové přeblazí.
Jak na povel se vrhli na kolena
ti nízcí, neznámí a nesmělí;
teď konečně jich žádost ukojena
v tvář tváří pozřít Vykupiteli.
Co na něm oči tkvěly, božské robě
zrak otevřelo s libým úsměvem,
jak vítalo by vlídně všecky k sobě,
kdo přiklekli a radují se v něm.
A Marii ten úsměv oblaživý
jak paprysk divotvorný v nitro pad’
a ve svém světle na nový div tklivý
jí v budoucnosti dal se zadívat.
Hle, místo jeslí oltář před ní září
a na něm stánek posvátný se skví,
v němž její syn, jsa ztajen lidské tváři,
je vězněm svého lásky království.
Lid nesčíslný k svatostánku kleká
a neustává krále vzývati
a král, jenž dnem i nocí naň tam čeká,
jej láskou neskonalou bohatí.
36