NANEBEVZETÍ.

František Kyselý

NANEBEVZETÍ.
Jak zlaté slunce, čím víc blíží se k hor dálných temenům, by zapadlo, tím dražší jest a žádoucnější všem, kdož prahnou po světle a po teple, tak Maria, máť Páně panenská, čím více blížila se konci dnů, tím byla milejší a vzácnější všem pravověrným v Jerusalemě, již po pohledu jejím zářivém a po úsměvu hřejném dychtili. Dům Jana oddaného synovsky let řadu jí byl milým útulkem a jejích modliteb i chudoby v něm vytrvale byly účastny dvě mlčelivé panny věřící, jež v potřebách jí věrně sloužily a při ní odkvetaly v čistotě. Vše modlitby, jež z duše nejhlubší co chvíle vysílala k nebesům, tím končívala tklivým posteskem: „Ó drahý synu, Kriste Ježíši, jak dlouho ještě bude umírat máť tvoje žárem touhy po tobě? Kdy konečně z pout těla vetchého dáš vymknouti se duši toužebné, by v božské srdce tvé se utekla a s tebou spojila se na věky?“ Dne jednoho, když sama doma jsouc tak toužila, síň září zaplála a zjevil se jí anděl Gabriel a zvěstoval jí vděčné poselství: „Až jednou náhle divem tajemným sbor apoštolů s různých světa stran 94 a s nimi z učedníků někteří zde v Jerusalemě se shromáždí a vejdou v úklidný tvůj příbytek, pak vytoužená chvíle nastane.nastane, kdy z přítmí slzavého údolí v ráj přesvětlý a věčně kvetoucí tvůj Ježíš zavítá tě povolat.“ Když anděl Páně zmizel ve mžiku a s ním i skvělá záře ze síně, máť Páně blahodějnou útěchu až na dně chvějné duše cítila a živě se jí vedla na mysl vší blaženosti propast nesmírná kdes v moři světla Kristu po boku. Víc netesklila v tichém ústraní a jako z krásnějšího světa zjev pout k místům přepamátným konala, kde pomeškal kdy božský Spasitel, a s každým kamenem se loučila, jejž posvětil svých nohou dotekem, a po dojemném tomto loučení zas v obyt útulný se ukryla a sněním nepřetržným o Kristu dnů jejích posledek byl v samotě. V té době jednou panny služebné jak obyčejně na trh odešly. Máť Páně osaměvši zočila již dávno odstavenou přeslici a poblíž spadlé s prosté truhlice a zakutálené v kout vřeteno. Tu světla proudem z hlubin paměti dnů blahých řada se jí nořila, kdy v Nazaretě, světa vzdálena a šťastna, u přeslice sedala a její roztomilý Ježíšek, svých zábav nechávaje dětinných, 95 k ní s toužně rozepiatou náručí a s tvářkou úsměvnou se rozbíhal a vinul přítulně jak beránek a ona, položivši vřeteno, jej něžně pozdvíhala na svůj klín a líbala mu líčka růžová a s ním se do sytosti kochala. V těch rozpomínkách zdvihla se země v kout šerý skutálelé vřeteno a na truhlici sedla k přeslici; než nepředla, jen tiše dumala a blaze bylo jí, jak měl by zas k ní milý Ježíšek se rozběhnout a ona s ním se laskat na věky. Co celou duší byla zhřížena v ty sladké dumy, venku před domem ruch nenadálý povstal pojednou a kročeje a hlasy tlumené i v tiché předsíni se ozvaly a zlehka, jako by si netroufal, kdos nazdvih’ petlici a ve dveřích skráň čistá Janova se zjevila; tvář ušlechtilou lehce vyjasniv Jan vlídně na Marii pohleděl a pravil: „Nejmilejší matičko, houf hostí vítaných ti přivádím.“ l vstoupil do jizby a za ním hned jak do svatyně Petr vešel tam a poklonil se bohorodici řka: „Ježíš Kristus budiž pochválen!“ Pak vstoupil Pavel, který podivně byl božským Spasitelem obrácen, a za ním apoštolé ostatní a posléz učedníci někteří v síň matky Páně tiše vcházeli a klonili se před ní hluboce. A její přímé oči svítily, 96 když hostmi vzrušenými osmahlých a vážných tváří síň se plnila; zrak její pozorně je prohlížel, až poznávala všecky s radostí a bezděk upustivši vřeteno jim dobrotivě rukou kynula. Jen po Tomáši mezi přišlými hled její bystrý pátral nadarmo. Tu Petr, až k ní samé přistoupiv, svých spoludruhů jménem promluvil: „Ó Maria, div jakýs veliký touž dobou stal se s námi se všemi, jak navzájem jsme sobě zjevili. Co chodili jsme světem učíce dle důrazného Páně příkazu, zvlášť každý náhle mocí nezdolnou byl do závratné výše vyzdvižen a v dálku nesen blesku rychlostí, jak v polosnění křídel tajemných kol sebe slyše šumot mohutný, až pojednou zas nabyl vědomí a před tvým příbytkem se ocítil. Tak všichni jsme se právě shledali a přicházíme celí vzrušeni v tvůj obyt útulný a posvátný, bys vysvětlila nám ten divný děj a zkonejšila nitra zbouřená.“ Tu luzně, nevýslovně líbezně máť Páně usmála se na všecky a chvějícím se hlasem hlubokým, jenž uchvacoval srdce, pravila: „Nuž, slyšte, synáčkové nejdražší! Váš divný příchod je mi znamením, že vytoužená chvíle nastává, kdy z přítmí slzavého údolí v ráj přesvětlý a věčně kvetoucí můj Ježíš zavítá mě povolat, 97 jak anděl nedávno mi zvěstoval. Ó, jaká rozkoš, duši toužebnou smět uprostřed vás tiše vydechnout!“ „Ach, matičko,“ děl Petr žalostně, „co pravíš? Zdaliž není na tom dost, že milý Spasitel nám odešel? I ty nás v době zlé chceš opustit a jako smutné, bídné siroty dát bouřlivému světu na pospas?“ A zas tím chvějným hlasem hlubokým máť Páně pravila: „Je rovně tak jak zemšťanů všech smrt mým údělem. Syn drahý na zemi mě zůstavil, bych matkou starostlivou byla vám a těšitelkou ve všech útrapách, než vzroste jeho svaté království. A hle, již vzrostla církev Kristova, již v kraje daleké jste zasili pravd nebedajných símě výborné, i skončen jest můj úkol na zemi.“ A tklivě vyčítavým pohledem jim srdce pronikajíc toužila: „Snad nemíníte matce zbraňovat, by nesešla se se svým nejsladším a lásky nejhodnějším rozencem, jenž stál ji tolik hořkých bolestí a její radost jesti největší? Ne já jsem živa, ale Ježíš můj jest ve mně živ a plní duši mou a proto touhou po něm umírám.“ Vtom s trhu pokojně se vrátily k své velitelce panny služebné a zalekše se mužů neždaných v síň vejíti se rozpakovaly. Než Maria jim vlídně kynula a volala je hlasem prosebným: „Dál pojďte, drahé sestry v Ježíši, 98 a pomozte mi lehnout na lože, neb nastala má chvíle toužená!“ Slov těchto smysl panny chápaly a s pláčem přichvěly se k Marii a nohy, sundavše s nich sandály, jí zasýpaly deštěm polibků. Pak opřela se o ně Maria a zvolna k loži svému kráčela a s něžnou pomocí jich ulehla tak cudně, způsobně a toužebně, že svatí služebníci Kristovi tím výjevem zvlášť byli pohnuti a pozírali na ni s obdivem. Máť Páně, ulehnuvši na lože, svým služebnicím ruce potiskla a měkce povídala Janovi: „Šat prostý dvojí po mně zůstane; až usnu v Pánu, každé jeden dej, by měly po mně skrovnou památku! Jsouc chudá víc jim neodkazuji a teprv Spasitel jim odplatí vši lásku, již mi prokázaly kdy. A vám,“ hlas povýšivši důrazně a vážně apoštolům pravila, „což vřeleji bych mohla poručit než požehnanou říši Kristovu, v níž roditi se mají světcové a lidstvo spasné pravdy nebeské a blaživého míru docházet? Kéž vaší snahou církev rozkvítá a z duší nesmrtelných, které Pán tak draze vlastní krví vykoupil, ni jediná v moc pekla nepadne! – Ty pak, můj synu,“ hlasem třesavým a srdcejemným děla Petrovi, „měj o pohřeb můj péči laskavou a hleď, by prostý jen a skromný byl, 99 jak sluší matce Krista chudého!“ To řekši hlavu zlehka nazdvihla a její pobledavá krásná tvář, vzor nedostižný ženské leposti, čím dále velebněji zářila, až vytržení zmohutnělý žár vděk nadpozemský v její tahy vlil a projasnil ji svitem zázračným. V tom okamžiku smrtným nad ložem cos jako křídla zašelestilo a v netušený, tajemný ten ruch strun, jakých není slýchat na zemi, tak úchvatný a luzný vpadl zvuk, že ve všech rázem dech se zatajil a srdce zachvělo se rozkoší, a zároveň jak zářný vodopád v síň shůry světlo bílé proniklo a skvostně rozlilo se po loži. V tom osvětlení zřejmě nebeském, jsouc oltářové lampě podobna, v níž dohořívá krapet oleje, vší silou vposled ještě sebranou máť Páně velebná se vzchopila a povztyčila těžce na loži a ruce bílé vzpiala do výše a v luzný rokot utajených strun, jenž zponenáhla jemně umíral, jak roztoužené ptáče vzjásala: „Můj Ježíši!“ – Pak padla k loži zpět a ruce její klesly bez vlády jak skosené dvě sněžné lilie a harfy rokotati přestaly. Tu všichni poklekli jak na pokyn a Jan, zrak upíraje k Petrovi, děl hlasem svatou bázní tlumeným: „Sám věru nejmilejší Spasitel sem přišel pro duši své rodičky; 100 já dobře tušil jeho přítomnost, neb srdce mé se chvěje podivně.“ Když dopověděl, rozlehl se pláč, jímž přítomní žal tklivý jevili, že přišli o svou matku nejdražší, a zároveň i radost povděčnou, že veledrahá před Hospodinem a sladká byla její tichá smrt. Slz deštěm nohy její zrosili a zulíbali lítostně a Jan, jenž od samého Pána na kříži k ní v odkaz přijal právo synovské, jí přemilostné oči zatlačil. Když takto vzdána muži Božími i dvěma služebnými pannami čest tělu svaté bohorodičky, dal Petr po všem městě křesťanům smrt její přeblaženou rozhlásit a dnem i nocí v hojných zástupech lid věřící se hrnul v Janův dům, by popatřil v tvář nejpůvabnější a poctil těla nejčistějšího, jež v lůně Spasitele chovalo. I židé píleli jak o závod vzdát poctu potomnici královské a byli svědky velkých zázraků, jež u jejího těla mocí svou Pán činil na chorých a posedlých. Když bylo podle vůle všechněmi, kdož přišli, svaté tělo uctěno, dvě věrné služebnice bývalé je zavinuly jemně do plátna a v rakev jednoduchou vložily. S ním hnul se z města průvod pohřební a bral se k Cedronskému údolí. Šest apoštolů neslo mrtvolu 101 a s učedníků hloučkem ostatní šli za rakví a v Krista věřících proud mohutný se vlnil za nimi a všichni nesli svíce hořící a hlasem tlumeným se modlili. Již slunce chýlilo se k západu, když došli k patě hory Olivné; tam tělo dali v připravený hrob, jejž těžkým kamenem pak zavřeli. Tu Petr k shromážděným promluvil: „Má slova slyšte, bratři milení i drahé sestry v Kristu Ježíši! Noc nastává a zve nás k návratu; než jistě slušno delším prodlením hrob uctit ženy blahoslavené, jež zrodila nám Vykupitele. V dva střídné sbory rozdělíme se a v modlení a pění nábožném tři noci a tři dni zde prodlíme.“ Jen věřící lid, s Petrem souhlase, v dva sbory čile děliti se jal, již nad hrobem a kolem dokola cos jako křídla zašelestilo a v netušený, tajemný ten ruch strun, jakých není slýchat na zemi, tak úchvatný a luzný vpadl zvuk, že ve všech rázem dech se zatajil a srdce zachvělo se rozkoší. Vzhléd’ Petr všecek blažen k nebesům a pravil hlasem plným vděčnosti a žárné nadšenosti prorocké: „Jak při smrti tak ještě nad hrobem svou matku Spasitel ctí zázračně. Harf, jež se právě shůry ozvaly, ples čarozvuký naše modlitby a zpěvy bude shodně provázet, 102 a sluch náš okouzlovat v přestávkách, kdy na chvíli si pooddechneme; tak čest a chvála nepřetržitá jak Pánu tak i Panně Marii zde náležitě bude vzdávána tři celé noci a tři celé dni. Nuž tedy bez meškání začněme!“ A Petr pokynul a věřící kol v ladných skupeninách usedli a s myslí nábožnou a radostnou hned žalmy pěli, hned se modlili a v přestávkách, když odmlčeli se, by nabyli zas vyčerpaných sil, sluch jejich vnímal hudbu nebeskou, jež hlasy jejich doprovázela a sama v dobách jejich oddechu jak Pána tak i Pannu Marii co nejsličněji oslavovala. Tak uplynula noc. Jak nastal den, šly ženy nejčilejší do města a zanedlouho v koších čerstvý chléb a v džbánech svěží vodu přinesly a rozdávaly mezi přítomné; než přemnozí ni sousta nevzali, ni douškem hrdla neosvěžili, neb hojně srdce jejich opíjel a sytil slasti rajské předtuchou harf neslýchaných rokot úchvatný. Tak sladko bylo zbožným věřícím dlít matky Ježíšovy u hrobu, že v roznícení neznamenali, jak bohulibá doba uplývá, již Petr k střídavému modlení a žalmů prozpěvu jim stanovil; než připadlo to komu na mysl, den třetí pozvolna se schyloval 103 a slunce jako by se loučilo, až ku podivu jasným bleskotem hrob matky Páně ozařovalo i všechen při něm shromážděný dav, jenž se zápalem stále rostoucím pěl žalmy velebné a modlil se, až na kyn Petrův hlasy utichly a mlčky s hrobem Panny Marie lid loučil se a všecek uchvácen harf hudbu čarozvukou poslouchal, jež libě zaznívala s výsosti jak světa krásnějšího tklivý vzkaz. V té slastné chvíli Petr bezděky zrak rozjasněný upřel do kraje a zpozoroval muže na cestě, jenž holí poutnickou se podpíral a místa pohřebního blízek byl; naň pozíraje brzo poznal jej a vztáhnuv pravici naň ukázal a vykřikl: „Hle, Tomáš přichází!“ A vskutku unaven a zaprášen, co noha nohy mine, blížil se a došel davu Tomáš apoštol. Vstříc kročil Petr druhu milému a Tomáš posteskl si dojemně: „Hlas nitra tajemný mi oznámil, že matka Páně zemře zakrátko, a touha nezdolná mě pudila tvář její spatřit ještě jedenkrát. I vydal jsem se chvatně na cestu, leč nacházím jen uzavřený hrob.“ Dav najevo žal vřele cítěný i něžnou lásku k bohorodici, v bol svůj se mlčky vhroužil na chvíli; pak náhle, palnou touhou zachvácen, klek’ před Petra a vzúpěl žádostně: „Ach, Petře, hlavo naše laskavá, 104 dej pro Kristovy rány otevřít hrob matky Marie, bych jedenkrát moh’ ještě spatřit její milou tvář a v duši si ji vtisknout hluboko!“ Byl Petr prosbou dojat velice, než jevil také rozpak nemalý a Tomáši, jenž klečel pokorně, děl vyčítavě: „Milý Tomáši, ty v divných zvláštnůstkách si libuješ. Když po svém z mrtvých vstání Mistr náš k nám dveřmi zamčenými zavítal a moc nám dával hříchy promíjet, tys pozdržoval se kdes mimo dům a potom zdráhal se nám uvěřit, že vskutku Spasitel nás navštívil; i bylo Pánu přijít poznovu a dát ti v rány svaté pohledět, bys uvěřil. A nyní na tvůj stesk hrob jeho matky máme otevřít a pocty hodné tělo panenské tím odvážlivým činem znesvětit? Ne, bratře, nikdy k činu nesvolím, jenž nedůstojen sluhů Kristových.“ Než Tomáš vzúpěl ještě žádněji: „Ach, drahý Petře, dej mi popatřit jen na okamžik na tu milou tvář a jako Božím divem okřeje má duše zmírající tesknotou!“ Dél Petr nemohl mu odpírat, i pravil, se země jej zdvíhaje: „Snad děje se to Božím řízením; buď tedy ukojena touha tvá!“ Byl Tomáš radostí jat nesmírnou, že Petr přivolil, a na místě jej opustila všecka únava, že mžikem ocitl se u hrobu a nedočkavě sáhl na kámen. 105 V tu chvíli apoštolé někteří též chopili se rázně kamene a s Tomášem jej odvalovali; jen pohnuli jím, z hrobu vytryskl proud vůně nikdy nepocítěné a naplnil je hojnou sladkostí. Když pak vší silou kámen odsuli a pilně rozhlédli se po hrobě, div neztrnuli bázní posvátnou a beze slova nový Boží div jak vyjeveni chvíli zírali. Běl plátna v rakvi rozvinutého v šer hrobu svítila jak padlý sníh, leč marně Tomáš v jeho záhybech tvář matky Páně hleděl vypátrat, neb těla jejího tam nebylo; jen vůně z plátna provívala vzduch až milo po západu vlahnoucí. Vším shromážděním zachvěl mocný žas, když v okamžení rozlétla se zvěst, že svaté tělo z hrobu zmizelo. A ve výsosti stále hlaholil zvuk úchvatný harf neviditelných a pojednou rost’ jako příval vod a bouřil jako jásot tisíců, když v město slavně vjíždí královna, až rázem zatichal a zmíral zas a posléz dozněl v tmivé dálině; pak jenom slavné ticho zavládlo a v srdcích trval dojem nejsladší. Jak procítal by ze sna libého, zdvih’ Petr hlavu, již byl nachýlil harf rajských luzný rokot vnímaje, a radostivě řekl Tomáši: „Ó, blahoslavený jsi, bratře můj, neb zúmyslně Pán tě vyvolil, 106 by tebou světu byla zjevena čest neskonalá jeho rodičky, a za to jednou v slávě nebeské tvář její uzříš mnohem krásnější.“ Pak rozhlédl se po všech přítomných a potěšnou jim hlásal událost: „Div tajemný se stal. Je prázden hrob, v nějž bylo tělo svaté vloženo. Chtěl jistě Pán, by tělo přečisté, jež v lůně svém jej něžně hostilo, i s duší přebývalo v nebesích a porušení v hrobě nebralo. Jest na nebesa vzata Maria a královnou tam korunována, by všemu tvorstvu vládla důstojně a mocí svou i stálou přímluvou nám neumělým, bídným sirotám dar dobrý všeliký, smrt blaženou a spásu vymáhala na Kristu, jenž vroucně veleben buď na věky!“ 107

Básně v knize Matka Boží: