BLAHOSLAVENÁ.

BLAHOSLAVENÁ.
Pán kázal zástupům a svatým hněvem háral, jenž v plápol čím dál mohutnější rost’, když drzou nevěru lstných farisejů káral, svou obhajuje božskou důstojnost. Lid řeč ta jímala. Ten v povzneseném hlase, ten v slovech důrazných si liboval, ten s tichým úsměškem zlé farisejské chase kár zasloužených z toho srdce přál. Ne tak máť Kristova. Ta v lidu husté tlumě jak skromná fialinka schoulena slov Ježíšových proud v sluch pojímala umně a vážila, co každé znamená. Tak všecek um i sluch co nejvíc napínala a jako včela z vonných květů pel řeč mocně jímavou z úst Páně v pamět brala, až božský učitel se odmlčel. Tu ženy, jejíž hruď Pán rajskou vláhou zrosil, hlas jasný z davu rozlehl se v dál: „Ó, blahoslavený je život, jenž tě nosil, i sladké prsy, kterýchs požíval!“ Tu chválu zaslechši a schýlivši níž hlavu máť Páně vroucnou prosbu šeptala: „Ach, Ježíši můj, dej, ať ujde poctě davu tvá matka ctižádosti neznalá!“ A vševědoucí Pán již nerušenou tiší hlas důrazný vznes’ k lidu v nadšení: „Ba, blahoslavení, již slovo Boží slyší a jimž ho ostříhat se nelení.“ 68 Tak zbavil uctění svou matku dokonalou, než marné chvály davu zbavenou zas jako světici slov jeho věrně dbalou touž dobou nazval blahoslavenou. 69