BLAHOSLAVENÁ.
Pán kázal zástupům a svatým hněvem háral,
jenž v plápol čím dál mohutnější rost’,
když drzou nevěru lstných farisejů káral,
svou obhajuje božskou důstojnost.
Lid řeč ta jímala. Ten v povzneseném hlase,
ten v slovech důrazných si liboval,
ten s tichým úsměškem zlé farisejské chase
kár zasloužených z toho srdce přál.
Ne tak máť Kristova. Ta v lidu husté tlumě
jak skromná fialinka schoulena
slov Ježíšových proud v sluch pojímala umně
a vážila, co každé znamená.
Tak všecek um i sluch co nejvíc napínala
a jako včela z vonných květů pel
řeč mocně jímavou z úst Páně v pamět brala,
až božský učitel se odmlčel.
Tu ženy, jejíž hruď Pán rajskou vláhou zrosil,
hlas jasný z davu rozlehl se v dál:
„Ó, blahoslavený je život, jenž tě nosil,
i sladké prsy, kterýchs požíval!“
Tu chválu zaslechši a schýlivši níž hlavu
máť Páně vroucnou prosbu šeptala:
„Ach, Ježíši můj, dej, ať ujde poctě davu
tvá matka ctižádosti neznalá!“
A vševědoucí Pán již nerušenou tiší
hlas důrazný vznes’ k lidu v nadšení:
„Ba, blahoslavení, již slovo Boží slyší
a jimž ho ostříhat se nelení.“
68
Tak zbavil uctění svou matku dokonalou,
než marné chvály davu zbavenou
zas jako světici slov jeho věrně dbalou
touž dobou nazval blahoslavenou.
69