NA ODCHODU DO BETLEMA.

NA ODCHODU DO BETLEMA.
Nemálo byl dobrý Josef nepokojem rozechvělý, k zápisu když do Betlema s Marií se vydat měli; bylať toho času zima, chudině vždy zlá a tuhá, kdy jen stěží putovati mohla s ním choť samodruhá. Maria jej vzmužovala: „Nechať tuhá zima zlotí, na cestu mi osla zjednat neotálej, dobrý choti; nechať třeba všecky živly proti nám se vzbouří lítě, bezpečně nás chránit bude pod mým srdcem božské dítě.“ A co Josef jednal osla, Maria se hledat jala, čím by svoje nuzné robě po porodu odívala; shledala hrst měkkých plének z vlniny kýms darované a půl tuctu košiliček z látky lněné, doma tkané. 29 Pravicí, jež kmitala se jako motýl při poletu, kropila to prádlo vodou z koření a vonných květů a je pak, až úzkostlivě o čistotu jeho dbalá, s něžnou péčí do truhličky jako vzácnost ukládala. Při tom díle jako hvězdy, jež se v studni obrážejí, představy vnad synáčkových zasvítaly v duši její; viděla tvář jeho sličnou, úsměv její vábný, blahý, s rozkoší v ní znamenala svoje vlastní jemné tahy. Bez bázně tu tvářku tiskla k mateřskému obličeji, zřela brzo v růžná líčka, brzo v jasná očka její; brzo z ústek malinových svými rty med rajský brala, brzo hebké řasy víček miloněžně celovala. Každá této tváře změna předivná a nejvýš milá nové pravdy, nové krásy zjevením jí Božím byla, z něhož jasně dívka prostá poznávala v zanícení, velikým a moudrým světa chápati co dáno není. 30 Vidouc pak, jak vyvolený národ její bídně choří a den po dni bez pomoci utápí se v bludů moři, po žádoucím Spasiteli, jejž co nejdřív zrodit měla, sladkobolnou žárnou touhou všecka prudce zahořela. 31