NA ODCHODU DO BETLEMA.
Nemálo byl dobrý Josef
nepokojem rozechvělý,
k zápisu když do Betlema
s Marií se vydat měli;
bylať toho času zima,
chudině vždy zlá a tuhá,
kdy jen stěží putovati
mohla s ním choť samodruhá.
Maria jej vzmužovala:
„Nechať tuhá zima zlotí,
na cestu mi osla zjednat
neotálej, dobrý choti;
nechať třeba všecky živly
proti nám se vzbouří lítě,
bezpečně nás chránit bude
pod mým srdcem božské dítě.“
A co Josef jednal osla,
Maria se hledat jala,
čím by svoje nuzné robě
po porodu odívala;
shledala hrst měkkých plének
z vlniny kýms darované
a půl tuctu košiliček
z látky lněné, doma tkané.
29
Pravicí, jež kmitala se
jako motýl při poletu,
kropila to prádlo vodou
z koření a vonných květů
a je pak, až úzkostlivě
o čistotu jeho dbalá,
s něžnou péčí do truhličky
jako vzácnost ukládala.
Při tom díle jako hvězdy,
jež se v studni obrážejí,
představy vnad synáčkových
zasvítaly v duši její;
viděla tvář jeho sličnou,
úsměv její vábný, blahý,
s rozkoší v ní znamenala
svoje vlastní jemné tahy.
Bez bázně tu tvářku tiskla
k mateřskému obličeji,
zřela brzo v růžná líčka,
brzo v jasná očka její;
brzo z ústek malinových
svými rty med rajský brala,
brzo hebké řasy víček
miloněžně celovala.
Každá této tváře změna
předivná a nejvýš milá
nové pravdy, nové krásy
zjevením jí Božím byla,
z něhož jasně dívka prostá
poznávala v zanícení,
velikým a moudrým světa
chápati co dáno není.
30
Vidouc pak, jak vyvolený
národ její bídně choří
a den po dni bez pomoci
utápí se v bludů moři,
po žádoucím Spasiteli,
jejž co nejdřív zrodit měla,
sladkobolnou žárnou touhou
všecka prudce zahořela.
31