HOŠI U JESLÍ.

HOŠI U JESLÍ. Paní Karle Bočkové.
S dary svými před jeskyní prodlévali nesměle Kubík, Šimon, Matějíček, nerozdílní přátelé. Matějíček hrudu fíků Jezuleti toužil dát; chudobni prý jsou ti lidé a to dítě trpí hlad. Šimon chlubně spočítával dírky nové píšťaly; k uspávání Ježíška prý přináší dar nemalý. Kubík něžně choval v rukou bělorouné jehňátko; bude prý si Jezulátko hrávati s ním zakrátko. Tuze rád by Ježíškovi každý byl svůj dárek dal, ale Kubík druhy děsil: „Milí braši, to je král!“ Trapně byli pacholíci pochybností zmítáni, zdali slovo přísné vstoupit před krále jim nezbrání. 39 Tu k nim vyšel pěstoun Josef; usmál se jich rozpaku, vítal je a vlídnost hřejná zářila mu ze zraků. Za ním tiše ve stáj vešli všeho strachu zbaveni; nebralo tam konce jejich koukání a divení. V bílé plachtě v jeslích obrys děťátka byl nastíněn; nový král, jejž navštívili, dřímal pod ní libý sen. Maria stáj poklízejíc mlčky sem tam chodila; žádná matka, co jich znali, nebyla tak rozmilá. Náhle jehně, zatouživši vesele si poskočit, vytrhlo se Kubíkovi; měl co dělat, by je chyt’. Švandě té se Matějíček rozesmál a byl by zkřik’, kdyby sobě nebyl maní vstrčil do úst velký fík. Z navyklosti na píšťalu kypré rtíky Šimon vtisk’, vyloudil z ní mimovolně pronikavý dlouhý pisk. 40 Něžňounký vzlyk pod přikrývkou matku k jeslím přivolal; Kubík v jesle nahlédaje zeptal se jí: „Je to král?“ Odestřevši bílé plátno s Ježíškovy tvářičky, blažená máť usmála se: „Bratříček váš maličký.“ 41