ECCE HOMO.*)

ECCE HOMO.*) Juliu Skarlandtovi.
Dav rozlitý jak vychrlená láva byl řvoucím stádem neukrotných šelem, v němž nikdo neměl citu pravdy, práva a soutrpnosti s božským učitelem. Té láji, která vztekle byla štvána, že soudí Boha, bylo nevědomo, když Pilát předved’ zmrskaného Pána a soucit budil slovy: „Ecce homo.“ „To není více člověk,“ chtěl tím říci, by nevinného vytrh’ z trapné nouze; než neobměkčil chátry nevražící, ač Ježíš troskou člověka byl pouze. Kde jeho něžných údů nezakrýval plášť vyrudlý a všecek ošumělý, tam s modří podlitin nach krve splýval a z cárů těla kosti vyhlížely. Spleť trní tkvěla na schýlené hlavě a trny, které pleti nešetřily, skráň, čelo rozdíraly přebolavě a do uší a v pověje se ryly. By pak v něm stanovitel svatých mravů a vznešený král potupen byl zcela, tresť místo žezla chátře pro zábavu jak bláznu v rukou spiatých se mu chvěla. ——— *) Ejhle člověk. 70 Ač nelidsky byl ztýrán, plno zlosti to pusté stádo „Ukřižuj ho!“ řvalo a na znectění jeho bez lítosti zrak vytřeštěný drze popásalo. Byl snížen nesmírně Syn Boha Otce a nechápal svět bezměří té hany. Kněz měl jej nezdarů svých za původce a za svůdce lid fariseji štvaný. Zval bláhovcem jej modlám věrný Říman a stoupenci, ač divů jeho znalí, jen za Mistra, jenž ve vazbě je třímán a souzen bez viny, jej pokládali. Jen matka jeho, jejíž sladké ženství jej něhou blažívalo v strasti denní, v něm ctila boholidské důstojenství a chápala hloub jeho ponížení. Jej provázela toužíc při něm býti, ač viděla, že lidé rozeštvaní jí jako matky zlosyna se štítí a jízlivě se ušklebují na ni. Než nedbala; co „Ukřižuj ho!“ řvali, všech před očima padla na kolena a Pánu, v němžto lotra spatřovali, vším srdcem klaněla se rozbolněna. Vtom Ježíš popatřil k ní pozdálečí a za hlomozu bohaprázdné chásky jí tlumočil svých očí němou řečí dík za ten důkaz věrnosti a lásky. 71