Dav rozlitý jak vychrlená láva
byl řvoucím stádem neukrotných šelem,
v němž nikdo neměl citu pravdy, práva
a soutrpnosti s božským učitelem.
Té láji, která vztekle byla štvána,
že soudí Boha, bylo nevědomo,
když Pilát předved’ zmrskaného Pána
a soucit budil slovy: „Ecce homo.“
„To není více člověk,“ chtěl tím říci,
by nevinného vytrh’ z trapné nouze;
než neobměkčil chátry nevražící,
ač Ježíš troskou člověka byl pouze.
Kde jeho něžných údů nezakrýval
plášť vyrudlý a všecek ošumělý,
tam s modří podlitin nach krve splýval
a z cárů těla kosti vyhlížely.
Spleť trní tkvěla na schýlené hlavě
a trny, které pleti nešetřily,
skráň, čelo rozdíraly přebolavě
a do uší a v pověje se ryly.
By pak v něm stanovitel svatých mravů
a vznešený král potupen byl zcela,
tresť místo žezla chátře pro zábavu
jak bláznu v rukou spiatých se mu chvěla.
Ač nelidsky byl ztýrán, plno zlosti
to pusté stádo „Ukřižuj ho!“ řvalo
a na znectění jeho bez lítosti
zrak vytřeštěný drze popásalo.
Byl snížen nesmírně Syn Boha Otce
a nechápal svět bezměří té hany.
Kněz měl jej nezdarů svých za původce
a za svůdce lid fariseji štvaný.
Zval bláhovcem jej modlám věrný Říman
a stoupenci, ač divů jeho znalí,
jen za Mistra, jenž ve vazbě je třímán
a souzen bez viny, jej pokládali.
Jen matka jeho, jejíž sladké ženství
jej něhou blažívalo v strasti denní,
v něm ctila boholidské důstojenství
a chápala hloub jeho ponížení.
Jej provázela toužíc při něm býti,
ač viděla, že lidé rozeštvaní
jí jako matky zlosyna se štítí
a jízlivě se ušklebují na ni.
Než nedbala; co „Ukřižuj ho!“ řvali,
všech před očima padla na kolena
a Pánu, v němžto lotra spatřovali,
vším srdcem klaněla se rozbolněna.
Vtom Ježíš popatřil k ní pozdálečí
a za hlomozu bohaprázdné chásky
jí tlumočil svých očí němou řečí
dík za ten důkaz věrnosti a lásky.