JASAN VISUTÝ.*)
K tetě do hor Maria se brala,
nesouc v lůně požehnaný plod;
Josef, jejž si za průvodce vzala,
bedlivě ji střehl od nehod.
Panna málo dbala na bezcestí,
hrbolatou, kamenitou zem;
myslila jen na mateřské štěstí,
na předrahý poklad pod srdcem.
Jako by si bylo umyslilo
na pannu se hodně nadívat,
slunko stoupalo, až parno bylo
a kraj celý vyprahal a chřad’.
Tiše na to slunko, strůjce vedra,
zaúpěla něžná poutnice:
„Zlaté sluníčko, tvá záře štědrá
ztěžuje mi cestu velice.“
Josef, kterýž osla vedl vzadu
a své choti viděl strádání,
pojednou shléd’ zvoucí do pochladu
jasan nedaleké na stráni.
Radostně choť vybíd’, by se v spěchu
uchýlila v toho stromu stín,
sám pak znaven usadil se v mechu,
pustiv osla chutných do zelin.
———
*) Dle pověsti německé, v níž jasan visutý sluje Marienesche.
20
Jen se panna octla pod jasanem,
větve níž a níž se klonily,
až jak z listí vykouzleným stanem
zakryly zjev její ztepilý.
Když se pěkně pod jasanem skryla,
že ji nemoh’ trápit slunka pal,
libě o mateřském štěstí snila,
slastný blahocit ji prochvíval.
Hodně pozdě, jak by vystíhalo,
že ji potýralo nemálo,
slunko skromně k západu se bralo
a tam studem rudě zaplálo.
K odchodu když strojila se panna,
pochvalujíc milochladnou skrýš,
rázem krytba z větví nevídaná
od země se zvedla v jasnou výš.
K jasanu však panna ozvala se
měkkým hlasem, z něhož vanul vděk:
„Svěs ty listohojné větve zase
v upomínku na můj útulek!
Skrývej dále po sadech i kraji
ty, kdož ve tvůj stín se uchrání,
a bdi nad hroby, v nichž mrtví ždají
chvíle vzkříšení a shledání!“
21