OSIŘELÍ.
Slávou, v jaké na nebesa
odebral se Mistr milý,
apoštolé nevýslovně
nadšeni a jati byli.
V útulek svůj pod Sionem
vrátili se potěšeni,
tušíce, že v radost věčnou
všecek žal se v nebi změní.
Ale brzo po Ježíši
vzplála touha v srdcích jejich,
tesknota se projevila
v jejich smutných obličejích.
V rozpomínky pohrouženi
na druha druh tiše zřeli
a druh druhu četl v očích:
„Přezáhy jsme osiřeli.“
Co tou trapnou tesklivostí
jejich měkká srdce chřadla,
s družkami máť Páně vešla
do tichého večeřadla.
Sotva se jim objevila,
apoštolé zžaslí celí
se zdvojenou pozorností
v její tvář se zahleděli.
Ducha lesk jí zářil s čela,
z očí milost neskonalá,
důstojností, krásou, něhou
všecky nejvýš zajímala.
81
I hlas její při modlení
zněl tak jasně, vroucně, mile,
že se tesknost vytrácela
z mysli jejich zasmutilé.
Nemohouce odtrhnouti
od ní sluchu ani zoru,
měli zdání, jako by sám
Mistr meškal v jejich sboru.
Když pak míru svatého jim
odcházejíc vlídně přála,
podivně k ní náklonností
srdce jich se rozehřála.
Dávno zašla matka Páně
se zástupkem zbožných paní,
ale žádný z apoštolů
nepřestával myslit na ni.
Tu vstal Jan a rozhlédl se
po zamlklých druhů kole:
„Vím, co naší myslí hýbe,
drazí bratří apoštolé.
Dávno známe matku Páně
ze styku i z popatření.
Čím to je, že jejím zjevem
nyní jsme tak uchváceni?
Dokud Mistr chodil s námi
oskvěn zvláštní velebností,
nevšední vděk jeho matky
nevynikal při něm dosti.
82
Nyní, když nám s očí zmizel,
aby zářil na nebesku,
její k němu podobnost nám
zjevuje se v plném lesku.
Zříme Pána v její tváři,
slyšíme ho v jejím hlase,
jeho láska z jejích očí
do srdce nám sálá zase.
Proto se nám pojednou teď
velebnější zdá a krašší
a zjev její patrněji
vtiskuje se v mysl naši.“
Slovy těmi slastně srdce
nejedno se rozechvělo,
Petr pak se chopil slova,
vyjasňuje zryté čelo:
„Vidíme teď, že by všech nás
nedůstojno bylo vskutku,
místo příprav na čas příští
uchřádati v planém smutku.
Nechť nás časný život ještě
od božského Mistra dělí,
dokud jeho matka s námi,
věru, nejsme osiřelí.“
83