Včely.
Měla selka na zahradě medonosné včely;
ač jim péči přikládala, chřadly přec a mřely.
„V úl jim polož tělo Páně,“ kmotra radila jí,
„zotaví se ku podivu, hojně medu dají.“
Překvapil a zděsil selku kmotřin návrh smělý,
lakota však překonala úctu k Spasiteli.
K stolu Páně přistoupila jednou časně zrána,
v pokrm svatá hostie jí láskyplně dána.
Pokradmu z úst vyňala ji, v šátek uschovala,
horempádem s kořistí svou k domovu se hnala.
Vložila v úl odvážlivě nejsvětější tělo,
strachem se i zvědavostí její srdce chvělo.
V okamžiku byly včelky samá píle plesná,
bzučely a napořád se vymihaly z česna.
Jako v závod prolétaly luk a polí lány,
vracely se pelem zlatým na div osypány.
44
„Díky kmotře za poradu,“ selka děla k sobě,
„štědrou míru medu získám v nedaleké době.“
Za čas v úl když pohleděla hamižná ta žena,
ó, jak byla v neúctě své k Pánu zahanbena!
Z voštin, v nichžto oči její plno medu zřely,
kapličku v něm urobily neunavné včely.
Ladná stříška jako z tašek stavbu pokrývala,
nad průčelím štíhlá věžka do výše se pjala.
Okénky se do svatyňky soumračný svit linul,
z vnitřku pěkně vykouzlený drobný oltář kynul.
Na oltáři v monstrancové lepotvorné schráně
spočívalo dojímavě svaté tělo Páně.
[45]