Vlaštovice.
Oštěpem byl proklán zbojně Kristu Pánu světlý bok, z něho v syrou zem se hojně řinul božské krve tok. Přitiskla se k svaté ráně vlaštovice unylá, výron drahé krve Páně vlastním tělem stavila. Za tu něhu k spásy zdroji neušla jí odměna, od těch dob se hrdélko jí krví Páně červená. [9]

Krucifix.
,Ó rceteÓ rcete, kdo jej v Santarině zřel, jak na kříži se tvářil Spasitel! „Byl hrozný;“ stárnoucí si rytíř stesk’, „mou duši šlehal jeho zraků blesk a z mraku, jenž mu hněvně v čelo sed’, já zděšen cos jak přísný ortel čet’.“ Ha, starý brachu, zanech loupeží, pusť zajaté, jež týráš za mřeží, sprav, co tvou čeleď k slzám dohání, čiň posléz opravdové pokání! „Mně zase,“ děl kýs prostý vesničan, „tvář péče plnou jevil dobrý Pán; v něm zřel jsem otce, který pro děti je schopen nekonečných obětí.“ Tys otec něžný, zdatný muži můj, Pán tebe drahým dětem ochraňuj, by z mozolů tvé péče do sta let ráj čisté radosti jim hojně kvet’! „A mně,“ zas mladý školár měkce řek’, 10 „dal zírat pacholetství jarý vděk. Vlas kadeřavý, žlutě zlatý měl a v lících růží nach i sněžnou běl; jak hvězdy oči vstříc mi zaplály, rtů k líbání mě zvaly korály a luzný úsměv, jenž tou tváří kmit’, v plam roznítil mé tiché touhy cit.“ Ó, june cudný, jakých v skrytosti niv zemských bahno málo vyrostí, kéž vděky tvoje prostřed Sodomy Pán chrání poskvrny a pohromy a kněžstvím připoutá tě k oltáři, ať krása tvá v div světa vyzáří! [11]

Žebrák.
Jan Haukap něžně o chudinu dbal, když na Strahově opatem se stal. A pro almužen hojná vydání svých bratří zavdy zaslech’ žehrání. Než nedbal toho; v lásce k chudým rost’ a z almužen si klenul k nebi most. „Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“ A jednou žebráků když hostil dav, z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav. Tak důstojně si vedl za stolem, že podiv, úctu budil kolkolem. A jeho zrak, ač vlídný, snivý byl, jak pronikavý šíp se v duši ryl. „Kdo jsi?“ ptát opat kolikrát se chtěl, leč zaražen vždy před ním oněměl. 12 Když nasyceni hosté veškeří, Jan opat zvědav stanul u dveří. „Své jméno cizinec mi poví snad, až ze síně se bude ubírat.“ Než sotva přiblížil se chuďas ten, byl náhle bílým světlem obestřen. Bok odhalený jizvou se mu rděl, a jízvy na rukou i nohou měl. Tu v sladkou závrať padal opat Jan a vzjásal jen: „Můj Bůh, můj milý Pán!“ [13]

Srdce Jany z Valois.
K Janě z Valois, když touhou mřela po přijetí svátostného těla, přišel Ježíš jako slunce plana a s ním Maria, máť požehnaná; v křišťálové váse lepotvárné přinesli k ní dvojí srdce žárné. Pravil Ježíš Janě potruchlelé: „Pohleď, milená, jak luzně, skvěle srdce mé a srdce matky mojí v klenot ceny nesmírné se pojí! Dej i ty své srdce k těmto dvěma v poklad, jakého ráj Boží nemá!“ Ve štěstí, jež potkalo ji znáhla, chvatně Jana po své hrudi sáhla a v ní chmatem rychlým jako střela srdce toužné zachytnouti chtěla, ale velkým uleknutím zbledlá oči zarosené k Pánu zvedla: „Ach, můj Pane, strastnou beznadějí, hořem náramným se všecka chvěji; v hrudi mé je jako po vymření, 14 srdce láskou vroucího v ní není. Co teď přidám na tvůj pokyn sladký k srdci tvému a tvé něžné matky?“ Usmál se Pán s důvěrností milou na nevěstu k smrti zasmutilou a ten úsměv duši přenešťastnou mžikem naplnil jí tuchou slastnou, kam to srdce, pro které se trudí, podělo se z její bolné hrudi. Ježíš sám je z touhy bez úkoje uloupil a vložil v srdce svoje, aby žárem lásky prudce vzňatým tvořilo s tím jeho svatosvatým a s tím nejčistějším jeho matky poklad vzácný nad všeliké statky. [15]

Lovec.
Žas velký Jana Leonarda jal, když lovce podivného zuhlídal. Jej osloviti váhal okamžik a již naň jásavě a toužně vzkřik’: „Ó, Pane můj, ó, sladký Ježíši, nač luk ten neseš zemských do říší? Kam pustit hodláš s pružné tětivy ten dobývanýdobývavý šíp svůj ohnivý?“ Jak ten, kdo málo od svých uznáván, děl zvědavému s něžnou výtkou Pán: „Je možno, abych lásky byl kdy syt? Jdu sobě nových srdcí nalovit.“ [16]

Bazalka.
Nad hojností květin Rosa z Limy bděla, aby vždy čím oltář okrašlovat měla. Nejvíc milovala z květné svojí říše bazalku, jež vůní zahrad rajských dýše. Nevýslovné stesky jednou na ni padly, když ten keřík našla vyrvaný a zvadlý. Zahořekovala s pláčem usedavým: „Co teď, ženichu můj, na oltář ti vstavím?“ A co odcházejíc v hoře stápěla se, stanul před ní Ježíš v netušeném jase. Láska žárlivá mu z přímých očí plála, jaké se co živa Rosa nenadála. Žádost náramnou měl v zářném obličeji, vpít a pojmout v sebe všecku duši její. „Já ten keř ti vytrh,“ volal s vášní vřelou, „abych již tvou lásku jediný měl celou.“ 17

Zjevení na bojišti.
Již přepych, nouze, bezpráví i ctnost, boj dokonaly o tu bídnou kost a nad bojiště hrůzou přemnohou, ran stopy na rukou i na nohou a v zářném zraku velké zděšení, jak světlý stín se kmitá zjevení a soucitně skráň otrněnou sklání k té krví lidskou zatopené pláni. Hle, ruka drahokamy zdobená až dosud lakotivě sevřena; však zjevení jen kyne z podálí a z ruky zlatý kov se kutálí. „Nač po smrti jak nenasytné kleště ten peníz ochuzených svíráš ještě?“ Dál ruku pošplíchanou červení a v ní zbraň ostrou zočí zjevení a jenom dechne na zbrocenou pěst, krev postydlá s ní mizí naručest. „Tys pro zlato se bila z přinucení; nač v ruku vražnou ssedlá krev tě mění?“ 18 Dál zase k hrudi chladné zlehounka je přichýlena ruka bělounká, jež s blahým požehnáním pokoje chléb živý přinášela do boje; k ní zjevení se láskyplně schýlí a horoucně ji políbiti pílí. A vposled z louže krve na poli ční ruka posázená mozoly, v niž vojín bezděky a naschvál pán až do set vťali přebolestných ran. „Ó, ruko bohatýra – dělníka –“ A zjevení se v řeči zajíká a přitiská tu ruku k hrudi svojí a slzy útrpné mu v očích stojí. [19]

Salvatorův obraz v Chrudimi.
I.
Vážný měšťan Pfeifer všecek zatruchlelý zrakem lítostivým utkvěl na příteli, který do Chrudimě před švédskými voji roznemohlý ušel a tu v smrtném boji za vše pohostinství, k hrobu dochování tlumočil mu dík a poslední své přání: „Z četných klenotů, jež odvážel Švéd z Prahy, za fatku jsem získal obraz veledrahý; ten ti darem dávám za vši lásku tvou s prosbou, abys měl oň péči poctivou. Vznešeného pána zdobil bydlo skvělé – portrét prý to věrný Krista Spasitele.“ Upokojen zesnul Pfeifrův přítel milý; k spánku věčnému jej slavně pohrobili. Po pohřbu si Pfeifer okem zkoumavým přítelova daru bedlivěji všim’, a že mudřec byl i básník proslavený a měl vytříbený, jemný krasocit, Kranachovo dílo znamenité ceny v malbě na prkénku snadno mohl zřít a dle přítelových slov si vysvětloval, že je císař Rudolf ve svém sídle choval. 20 Nadšen Pfeifer byl i s chotí nejvýše vzácnou podobiznou Pána Ježíše; v Kranachově malbě půvab neskonalý, kouzlo netušené oba nalézali. Čistou čela hlaď i lepý obrys hlavy Pfeifer v čím dál větším shlédal nadšení. „Hle, má choti,“ zvolal, „jak ten hojný, tmavý vlasů proud se ladně dolů temení a jak na ramenou jako v jemném chvění na záplavu jasných kadeří se mění! A v těch očích barvy jako železité jaká zmužilost a co v nich něhy skryté!“ – „A ta božská tvář,“ zas ona zvolala, „jak je poskvrn prázdna, pěkně srovnalá! Co z ní lahody v hloub duše sladce kane a co nevýslovné veleby z ní vane! Pohled na ni láskou rozněcuje duši, ale zároveň ji svatou bázní kruší.“ Něžné manželky své malé do komnaty měšťan zavěsil ten obraz drahý, svatý, by co nejlépe jej před zvědavci skryl a v něm myslí zbožnou Spasitele ctil. II.
Z radosti, již malba do srdce jim lila, měšťana i choť zlá zpráva vyrušila: „Švédský Königsmark, když nadarmo byl v Praze Staré, Nové město mocí dobýval, 21 vojska neukrotné po loupení snaze širé české kraje na pospasy dal; jako kobylková rána dráči lítí směřujíce k Brnu na Chrudim se řítí, a kam padnou, všecko zplení mentinou.“ Na děsivou zprávu Pfeifer s rodinou, dům svůj ženě známé v péči nechávaje, ukrýti se chvátal do blízkého kraje. V mírumilé prázdné síně domové vtáhli rozbujnělí, pustí Švédové a již hýřili a hlučně v kostky hráli, až byl z měšců vydán peníz poslední; na hře však a zisku, vášní rozeplálí, trvali dva z druhů zvláště nezbední. Drze vešel jeden malé do komnaty, a když uviděl tam obraz Páně svatý, rázem surově jej strhl se stěny a s ním v jizbu větší navrátil se k stolu. „O to křehké prkno zahráme si spolu“spolu,“ zachechtal se jako ďábel vtělený. Zasedli si ke hře o skvost uloupený; portrétem že rysy Páně znázorněny, že kus mistrovský to, pranic nedbají, po obrazu samém kostky metají. Dlouhý drahý čas hrou bezvýslednou maří. Nápadně zle kostek metání se daří; ať je vrhnou tak neb onak, dál či blíž, 22 kostky proklaté vždy počet jeví týž. Neupřáhlá vzteklost oba hráče schvátí; počnou obrazu, co hrdla mají, láti a jej proklínati bez bázně a citu. Jeden v zuřivosti dýku svoji v kmitu Kristu na portrétu vrazí nad oko a skráň jeho jasnou zryje hluboko; druhý konví obraz uhodí vší silou a již nad ním prvý zase dýkou mává a jí v potupu a posměch přespanilou, libou Páně tvář kříž na kříž pořezává. Než co ustávají v bohoprázdnébohaprázdné vášni, od stolu se dálí smělci prostopášní, zůstavují na něm drahocenný plen? Proč tak ulekáni, ustrnulí, bledí zrakem vytřeštěným po obrazu hledí, který barbarsky byl jimi pustošen? Nastojte! z těch ran a znetvořivých škrabů, které v obličeji nebeského vabu zanechala jejich zbujnost odvážlivá, jako z tváři živé line se – krev živá. Co kol stolu Švédi nad tím jevem žasnou, domu strážkyni se oči zakalí; v tichý pláč se dává a pak v prosbu hlasnou, aby hráčové jí obraz vydali, jehož si pán domu nad poklady cení. S kletbou, aby čert i s obrazem ji vzal, 23 ženě hodí Jejjej, když vidí její žal, a jdou na lože v hloub duše rozděšeni. Vroucné díky Bohu dobrá žena vzdává a co nejlíp obraz kradí uschovává, odhodlána, byť i mučili ji snad, hráčům rouhavým ho více nevydat. III.
Kranachovy malby nad potupou smělou, nad krví z ran jejích divně vyprýštělou Pfeifra zbožného žas nevýpravný schvátil, když se po odchodu Švédů domů vrátil. Silně k obrazu v něm úcta rozhojněna, jejž mu zachránila prostoduchá žena; boje se však, že by o svůj poklad přišel, kdyby po Chrudimi, po okolním kraji četný věřící lid o příhodě slyšel, malíře si pozval u veliké taji a nach krve, který v ranách malby vzplál, štětcem osvědčeným přetříti mu dal. Opadla co nejdřív barva malířova, a když na krev zjevnou nanesena znova, znova opadla a rudá, živá krev jako na kyn vyšší znova vyšla v jev. Udivený měšťan, v krvi vyšlé z malby shledávaje zázrak bez klamu a šalby, do komnaty malé obraz opět schoval, 24 v nitru pak se blahé čáce zaradoval, že se v domě jeho nyní zahostí nevyvážný pramen Božích milostí. IV.
Obraz nejbližším jen z přátel povědomý ctnému měšťanovi tajně řadu let pomocí byl v nouzi, spásou od pohromy, potěšením v trudu, jaký jej kdy hnět’; ale po blaženém celém čtvrtstoletí, když kněz Hataš, městský děkan důstojný, hostem zavítal v dům jeho pokojný, nemohl již Pfeifer hlasu přeslyšeti, jenž se mocně ozval v něm a nepolevil, až svůj skrytý poklad děkanovi zjevil. Vzrušen obrazem i neslýchaným divem rázný děkan Hataš v zanícení tklivém měšťana se pilně přesvědčovat jal, že ten obraz Pán, jak pravdě podobá se, nejen jeho domu, nýbrž mnohým k spáse do ochranných rukou jeho odevzdal. „Ukončen váš úkol,“ slavnostně mu pravil, „toho obrazu být strážným andělem; nyní na čase, by všecek lid jej slavil, jím se těšil v žití bídou ztemnělém.“ Po zdráhání dlouhém s bolem užíravým měšťan obraz v ruce děkanovy klad’, naříkaje: „Vím, jak obrazu se zbavím, 25 nehoda že stihne mě, smrt sama snad.“ Požehnáním nebes kněz jej ubezpečil za víru a lásku Kristu plněnou, za obraz pak, za nějž vřele se mu vděčil, kopii mu slíbil dáti výměnou. Však té kopie již Pfeifer neuhlídal; Kristus, jehož dosud pouhý obraz vídal, z víry paprsků mu tkaje slavozář, náhle odvolal jej z pozemského kraje, aby v Božím ráji, svatou láskou plaje, věčně patřiti naň mohl tváří v tvář. V.
Chrudim byla plna slavnostního ruchu o velikonoční svaté neděli; odevšad zněl dotaz radostivý k sluchu: „Zdali jste již Kristův obraz viděli – obraz, který zhyzdil Švéda lupu lačný a jenž pro krev živou, trysklou z malby ran, prohlášen je církví matkou za zázračný a v chrám děkanský nám k uctívání dán?“ Touto novinou jak rujným vínem zpilí Chrudimané spatřit obraz pospíšili, nad ním trnuli a předeň klekali; s pevnou důvěrou kdo před ním vzprosil Pána, pomoc žádoucí mu milostivě dána, ostavil jej žal i neduh nekalý. 26 Pověst o obrazu v dál se rozletěla a jak vítězozpěv jásala i hřměla, až se dmula hruď a vyjasňoval zor: „Do Chrudimě chvátej, kdo se v bolu stápí, v koho sama smrt již zabodává drápy; zázraky tam činí božský Salvator!“ Zdálo se, že novým příštím Salvatora posléze dnů spásy utěšená zora vybleskuje českým krajem všelikým; takto Bůh, jenž plán svůj od věčnosti snoval, zvolna Syna svého obraz připravoval k příštím úkolům a cílům velikým. VI.
NadějnéNadějně rok čtvrtý v moře věků splynul, co lid v Chrudimi se k Salvatoru vinul a co s přáním, aby válek rány zhojil, v časy pokojnější vstoupiti se strojil a již jenom dobro v budoucnosti tušil; leč ty čáky pokřik poplašný mu zkrušil: „Z východu mor strašný – černá smrt se šíří jako povodeň, jež přestoupila břeh; v blízké Vídni zhoubná nákaza již hýří, proudem nezdolným se řítí v luno Čech.“ Vskutku přivalil se výbojně a lítě do zdeptaných českých krajů děsný host a tu šmahem drtil kmeta, muže, dítě, 27 šířil nebezpeč a hroznou tesklivost. Dobře pochodil, kdo před hrůzami moru nakvap do Chrudimě prchl k Salvatoru; ledva k obrazu zrak doufanlivý zved’, jistě ušetřen byl smrtonosných běd. Chrudimští však radní páni ostražití, by snad někdo, jehož strastný mor se chytí, nezanechal v městě nakažlivé rány, přísně uzavříti dali městské brány. Když se přes bedlivé zamykání bran leckdos do města i chrámu chytře vplížil a mor zavilý se rychle se všech stran k Chrudimi jak příboj zkázonosný blížil a lid chrudimský byl nanejvýše zlekán, starostlivý o své stádo městský děkan, aby nákaze i smrti odolal, v průvodu kol města s obrazem se dal. Pokorně a kajně smutná Chrudim celá jako palladium obraz provázela; k nebi hřměly hlasy nesčetného sboru: „Ježíši, rač lid svůj uchovati moru!“ Vyslyšel Pán lid, jenž průvod žalný konal, v městě ohroženém nikdo nezastonal. Poblíž Chrudimě mor dlouho obávaný jako dravá bystřeň proběh’ Slatinany, karbunkulů deštěm útlá těla osil, chvatně životů květ jarobujný kosil; 28 zoufale se rozleh’ vesničanů hlas: „Chrudim zavřena; kdo moru zbaví nás?“ Děkan chrudimský jim vzkázal tuto radu: „Obec vaše záslib učiň bez odkladu, do Chrudimě smírnou k Salvatoru pout v době příhodné co nejdřív podniknout, vyznat hříchy zde a přijmout tělo Páně; tak se přítrž stane rozlícené ráně.“ To když přislíbeno v zbožném zanícení, byli v Slatinanech moru pozbaveni. Hrabě z Šenfeldu, jenž seděl na Seči, pravil k rodině: „Ó, drazí, radujme se, že ta černá smrt, jež zkázu Čechám nese, panství našeho se straní zdálečí!“ Ale černá smrt, ač drobet opozdilá, s hurtem netušeným na Seč přikvačila; ubožáci jedem jejím ochořelí boule dostávali, černali a mřeli. V tísni této hrabě, leže na kolenou, vznesl k Salvatoru prosbu poníženou: „Ježíši, jenž trestáš národ hříšný zmarem, rač můj dům i všecek lid můj poddaný učiniti hodna brzké záchrany; pro svou rodinu tvůj obraz uctím darem a mé poddanstvo, jak přejde doba těžká, k tobě do Chrudimě pouti neobmešká!“ Aj, smrt ustala a hlízou zranilí téměř v okamžiku zdraví nabyli. 29 Fontana de Ruffa, císařského statku Smrkova a Kladrub zdatný kontrolor, zděšen vypuknutím postrachu a zmatku, když se po okolí počal jevit mor, a lid mnohý vida tonout v beznaději, s poddanými slíbil, putovat že chtějí k obrazu, jenž divně krotí Boží hněv, a mu obětovat zdobnou korouhev; po záslibu tomto horoucném a skorém na všem statku nikdo neochořel morem kromě osob dvou, jež tuhý, zarputilý proti slibné pouti odpor projevily. Jinde též, kam rána vhostila se morná, když se postižení zaslíbili k pouti, na jev obrazu moc vyšla divotvorná, moru hrozivému bylo zaniknouti. Konečně, když psotně zřádil celé Čechy, hořem naplnil je, slzami a vzdechy a svůj hojně vylil tvrdý vztek a vzdor, Božím smilováním zastaven byl mor; vylidněných krajů širým nad hřbitovem blahé zotavení zkvetlo v roce novém. Byly zchudlé Čechy jako rozzpívány, Chrudim slovutná když otevřela brány; za hlaholu písní s křížikříži, korouhvemi z nejrůznějších končin silnicemi všemi v město pověstné jak v nový Jerusalem 30 čilí poutníci se rozproudili valem, by tam Salvatora v svatém obrazu za vši slitovnost a lásku věkostálou, kterouž odvracoval smrtnou nákazu, dary uctili a zvelebili chválou, ale v nejdražší mu věnovali skvost dávno necítěnou něžnou příchylnost. VII.
Nebylo v čas moru líto Salvatoru jenom tisícerých nakažených těl, také nesčíslných bědných duší zoru svatým obrazem zdroj spásy odestřel. Byly české duše na radosti chudy od ohavné, trapné smrti Husovy, nepřetržné zmatky, bouře, boje, bludy tvrdě svíraly je v těžké okovy; neblahý pak rozbroj v jasné říši víry vzmohl se a došel nebývalé míry, když se cizokrajní novot hlasatelé do Čech rozrušených rozbíhali směle a když Táboritů chabí potomkové, zhrdajíce mocným předků roznícením, lichých apoštolů plané zvěsti nové učinili lačných duší chlebem denním a svůj ušlechtilý staročeský ráz živlu cizáckému dali na pospas. Od těch dob i Kristův obraz čistý, sladký, 31 jaký národu dán od pracírkve matky, v otrávených duších víc a více bled’ a jak v mlžinách se ztrácel drahně let. Ač půl věku národ zašlý na bezcestí, třeba namnoze ne trpké bez bolesti, k svému rozkvětu byl znova zkatoličen, přece mnohý blud v něm ještě nebyl zničen, ještě cizina v něm ochotnými sluhy rozkol živila, boj s pravdou vedla tuhý, až jak Boží posel obraz v Chrudimi znenadání zachvěl předky našimi a v tůň omylů, v níž bludný lid se brodil, jako maják věčna plné světlo hodil. Hle, již na obzoru víry vyjasněném Kristus, jenž i s církví rozbrojů byl plenem, zrakům udiveným vábně naskýtá se v nezkalené svojí pravosti a kráse jako Boha Otce Bůh Syn požehnaný, jako Bůh a člověk narozený z Panny, jako živý Bůh, jenž v běli hostie k duši přichází, když touhou unyje. VlIl.
Pověst o chrudimském palladiu svatém, když i do ciziny šumně zavítala, snadno v kolikerém srdci předpojatém podnět k nevážlivým pochybnostem dala, 32 roznítila leda mělkou zvědovostzvědavost. Z těch, kdo předpojatou zvědavostí pláli, z Vídně do Chrudimě přibyl nenadálý hovorný a dvorný k děkanovi host. „Malíř jsem a kalvín,“ vece s důrazem, „rád bych seznámil se s vaším obrazem, přemaloval věrně toto kuriosum, jehož divů chápat nemůž’ zdravý rozum.“ Děkan usměvavý krčí rameny: „Sotva podaří se obraz míněný.“ Studeně se dvorný malíř usměje, vráska nevole mu hladké čelo zoře: „Já, jenž slávu sklízím při vídeňském dvoře, nevzdávám se jisté zdaru naděje. Nizozeman jsem, žák proslavené školy; dílo dokáži, můj štětec nepovolí.“ Mistr věhlasný čas drahý nerad maří, štětce chopí se a dílo se mu daří, že si radostí co chvíle ruce mne; nezbývá než přesně ještě dokonati obličeje Páně rysy velebné. Tu však práce zdárná pojednou se hatí; na původní malbě, ač-li klam to není, Kristova tvář božská předivně se mění, hned se zardívá, hned modrá do temna, hned je strašliva, hned zase příjemna. Pobouřený malíř dobrou radu snuje, 33 do stínu se rychle s dílem uchyluje; když i ve stínu se malba daří zle, pokus nový činí v noci při světle. Marná práce; tváře změny na obraze neústupný odpor kladou jeho snaze. Malíř zkoumá obraz, ducha napíná, v proměnách moc tajnou tušit počíná, a když zvolna hrdých předsudků se zbaví, prohlédá již úkaz vážný, zajímavý; poznává, že obraz omilostněný není zvědavosti hříčkou bez ceny, jemu pak že třeba víry nepodjaté, aby znápodobil rysy tváře svaté. Kde však nalezne zdroj čisté víry pravý, který se mu dosud v předsudků mrak halil? V církvi-li, již zřídil Zwingli vrtohlavý a již zelotický Calvin zdokonalil? O víru boj těžký nitro jeho zrývá, ale v bílé záři nadzemského světla, s nímž se duše jeho v marném díle střetla, pravdy luzný vděk se před ním rozeskvívá. Před děkana stoupí mocně rozechvělý: „Stát se katolíkem obraz váš mi velí; jeho zázračnosti pochopení jasné přivádí mě v luno církve samospasné.“ Záhy malíř slavně kalvínství se vzdává, církev přiznává mu milých synů práva. 34 O návratu k církvi hlučné pověsti Čechy tisíceré plní úžestí. Za důkaz ten církvi daný slovy díků Pána velebí sbor věrných katolíků; mnozí zase, jejichž srdce ochořelá krásy církve dosud nepojala zcela a k ní těsněji se ještě nevinou, spatřují v ní pravou církev jedinou, která v moři zlob ční sloupem z pevné žuly a vše národy k svým živným prsům tulí jako k jedinému nebes prameni, z něhož plyne mír a věčné spasení. IX.
Slibně ve dvacátém věku novodobém, bouře světové kdy zmíral hřmot a kvíl, zlatá samostatnost nad Habsburků hrobem Čechům ujařmeným dána za podíl. Osvěta a pokrok, tato zvučná hesla, ku podivu vznesla srdce lidu kleslá; nový duch se zrodil v pokolení mladém, chtivý zkypřit vše, co leželo kde ladem. Narychlo dán výhost prosté víře v Boha, zamítnuta kázeň církve Páně strohá; aby vymizelo do poslední trochy, co lid prostý ještě k bájím kněžským víže, Matky Boží, světců pokáceny sochy, Krista Spasitele pohozeny kříže, 35 věrní katolíci učiněni ve psí a jak na zmar dáni pokrokovou skepsí. By pak republika všecka byla čista, vedle potírání církve, Říma, Krista mnohým zlíbil se a valně přišel k duhu vzorný kommunismus lidumilných druhů, jejichž ideje – kdo nevěří, ať zkusí – oblažily národ skomíravé Rusi. Tato osvěty když svitla záře raní, tento pokroku když nastal jasný den, staročeský písmák mozolitých dlaní svátečně byl na pout dálnou vypraven na nemalý údiv synů, dcer a vnuků, když se strojil tvrdou podávat jim ruku. „Do Chrudimě,“ pravilpravil, „chvátám k Salvatoru s myslí zkroušenou se vroucně pomodlit, aby zlomocného časů dnešních moru ráčil uchrániti nebohý náš lid.“ Jako zlobnou vosou bodnut těmi slovy povyspělý vnuk, žák zdárný převýchovy, drsně přetrhl nit řeči kmetovy: „Jaký mor vás děsí, děde bláhový? Či jen rozmarně a řízně vtipkujete? Vždyť náš národ zdravím kypí jen a kvete, zdatně šosáctví a tmářství tíhu střásá a jak obrozený fénix blahem jásá; až se ještě zdaří rovné dělení, 36 budeme jak v ráji v Čechách blaženi. Také mor nechť přijde, nejsme zaostalí, bychom k obrazům se babsky utíkali; skvěle vrcholící neomylná věda nám ni příštím bídně zahynouti nedá, jedním rázem zničí škodné bacily.“ Staroch před mladíkem napřímil se v obra, svatou přísností mu ztemněla tvář dobrá a rty výmluvné žár nitra jevily: „Vyložil s’ nám pěkně rozumy své všecky; slyš, co tobě poví tvůj děd starosvětský! Bouřlivých i klidných víc než dvě stě roků uplynulo v času nepřetržném toku, co vlast naši dvakrát otravoval mor, jemuž obrazem klad’ odpor Salvator. Nyní, jako z temnot nejhlubšího pekla nekonečnou spoustou kalu vyvřelá, zhouba nevěry a bolševismu vleklá v luzném ráji českém vrchu dospěla; toť ten dnešní mor, jenž po oboru duší víru, naději a lásku spasnou ruší, čacký dorost v plémě zakrslíků mění, zemi rodné chystá bědné zpustošení. Hle, tu všech, kdo v duchů bezbožeckých reji pro nešťastný národ zármutkem se chvějí, naděje a touhy jako předků kdysi na chrudimském svatém palladiu visí, jehož divotvorná moc a velká cena 37 bouří nebebornou není umenšena. Obraz velebný, jak dříve hojil těla, tak dnes utěšuje srdce zatesknělá. Lékařem je všem, kdož v pravdě Boží stojí v trudném za víru a lidská práva boji; Kristův, pravé církve vděk jim odestírá, když je lží a bludů řetěz dlouhý svírá, a když zápasu vír jimi pozachvěje, nový žár jim v prsa bohatýrská leje, aby vytrvali v bouři rozpoutané, dokud volná vlast, v níž morový vzduch vane a zdroj pravdy snížen pyšných za podnoží, nebude i volnou, svatou říší Boží, dokud nezmění se rukou, ducha pílí v ráj, jenž pěstí zdar a plémě mužné síly, a vším úsilím se k slávě nevzchopí býti ozdobou a srdcem Evropy.“ [38]

Holubice.
Noc byla sladká vánoční a chrám byl plný věřících; mši půlnoční pěl mladý kněz, jenž na duši měl černý hřích,hřích. Když proměněnou hostii a po ní svatou pozdvih’ krev.krev, tu na oltáři s úžasem shléd’ holubice bílé zjev. Ta vypila krev z kalichu a tělo Páně chytla v zob, a než svou mysl sebral kněz, již dávno znikla beze stop. Kněz obřad svatý konal dál a tušil, že to Boží trest, a teskně, temně, nesměle vzpěl posléz Ite missa est. Mši druhou sloužil za jitra a velikou se bázní třás’ a holubice svatou krev i hostii mu vzala zas. 39 Mši třetí hodu Božího když konal v hrozném napětí, krev s hostií mu odnesla ta holubice po třetí. Byl zdrcen kněz a k sobě děl: „Hřích spravedlivě trestá Pán; snad nikdy hoden nebudu, by v pokrm rajský byl mi dán.“ Než srdce nabyv k opatu šel v starobylý monastýr a nitro své mu odhalil, by zjednal duši sladký mír. Dav rozhřešení opat řek’: „Jsi zbaven hříchu břemene; ó, bedlivě si nyní hleď své duše nad sníh zbělené! Svou utuž víru, naději a v lásce Pánu znova stůj a za tu trojí marnou mši co nejdřív novou obětuj!“ Jak tichým deštěm zprahlý květ tím vlídným slovem osvěžen kněz uposlech’ a v nadšení mši obětoval druhý den. 40 Když pozdvih’ svaté způsoby, v nichž tajemně Pán milý skryt, jak na hod Boží v trojí mši již holubice nezahlíd’. Než v okamžiku blahostném, kdy přijat svého Pána měl, zas na oltáři kmitla se jak napadlého sněhu běl. Tři hostie mu vrátila v hod Boží ve mších odňaté a v kalich vlila z hrdélka tři doušky krve přesvaté. I přijal blahem rozechvěn kněz tělo Páně, svatou krev a pevně věřil, nadobro že usmířen jest Boží hněv. A zas byl svůj a duchem rost’ a viděl nové štěstí kvést a vděčně, vroucně, slavnostně vzpěl posléz Ite missa est. [41]

Hlad.
V Gaëtě dva bratři františkáni o zeleném čtvrtku za rána vyšli milodarů na sbírání, slavná mše než byla zpívána, při níž měli všichni bratří spolu přistoupiti k nebeskému stolu. Že byl čtvrtek památný a svatý, za stručný dík prostoduchý, vřelý měšec plný i koš vrchovatý sběratelé domů přinášeli, chleba rajského již nedočkavi; ale těžký rmut jak osten dravý bolestně jim srdce měkká zryl, mrakem lehl do hubených tváří, když chrám klášterní již prázdný byl a sbor bratří meškal v refektáři. Hořce zklamáni a zaleklí, že se k hodům lásky nedostanou, vešli v chrám a s myslí zahloubanou před oltářem Páně poklekli, v nitru bol a v očích sladkou něhu; jako k spásy žádoucímu břehu k tabernaklu ruce chvějné vzpjali, 42 a co pro zármutek neskonalý nemoh’ Pánu jazyk žalovat, tlumočil jich duší němý hlad. Co tak chvíli rozplývali teskem, vzplanul tabernakl slunným leskem, otevřen byl náhle dokořán; před ním v oslonivé sněžné běli, velebou i krásou rozeskvělý, zjevil se sám nejsvětější Pán. Hle, skráň zářnou k ciboriu chýle vynořuje hostie dvě bílé, nese je k těm hladovitým dvěma a v jich ústa, nyní žasem němá, s vlídností, jež bázeň překonává, v pokrm nejsladší sám sebe dává, a než bratři mysl sebrat mohou, chůzí neslyšnou a lehkonohou, jako by jej nesla peruť vánku, mizí ve světle a svatostánku. Sotva zázračného od vidění odvrátili bratři udivení k stupňům oltářním zor zjasnělý, stopy nohou na nich uzřeli, které tam byl Ježíš milostivý příštím věkům vtiskl v důkaz tklivý, kterak lásky doléhavý chvat ukojit jej pudil duší hlad. 43

Včely.
Měla selka na zahradě medonosné včely; ač jim péči přikládala, chřadly přec a mřely. „V úl jim polož tělo Páně,“ kmotra radila jí, „zotaví se ku podivu, hojně medu dají.“ Překvapil a zděsil selku kmotřin návrh smělý, lakota však překonala úctu k Spasiteli. K stolu Páně přistoupila jednou časně zrána, v pokrm svatá hostie jí láskyplně dána. Pokradmu z úst vyňala ji, v šátek uschovala, horempádem s kořistí svou k domovu se hnala. Vložila v úl odvážlivě nejsvětější tělo, strachem se i zvědavostí její srdce chvělo. V okamžiku byly včelky samá píle plesná, bzučely a napořád se vymihaly z česna. Jako v závod prolétaly luk a polí lány, vracely se pelem zlatým na div osypány. 44 „Díky kmotře za poradu,“ selka děla k sobě, „štědrou míru medu získám v nedaleké době.“ Za čas v úl když pohleděla hamižná ta žena, ó, jak byla v neúctě své k Pánu zahanbena! Z voštin, v nichžto oči její plno medu zřely, kapličku v něm urobily neunavné včely. Ladná stříška jako z tašek stavbu pokrývala, nad průčelím štíhlá věžka do výše se pjala. Okénky se do svatyňky soumračný svit linul, z vnitřku pěkně vykouzlený drobný oltář kynul. Na oltáři v monstrancové lepotvorné schráně spočívalo dojímavě svaté tělo Páně. [45]

Chrám poutní u Slavonic.
Ó, což se pleban slavonický lek’ a s ním i stádo věrných oveček, když v chrámu s monstrancí kdys časně ráno i tělo Páně bylo postrádáno! „Lze novou monstranci nám opatřit – kde tělo Páně?“ vzúpěl kněz i lid a městem celým velké hoře chvělo, že zneuctěno nejsvětější tělo. Jak vypátrat, kam lotr s lupem tíh’? Kraj širý pohroben byl v závějích a marně za zimy, jež byla dlouhá, den na den rostla po hostii touha. Ó, kterak pleban s lidem věrným žas’, když zpráva rozlétla se v jarní čas, jíž každý naslouchal tich jako pěna: „Již svatá hostie je nalezena. Byl na vrchu blíž města čilý ruch, skot na pastvě a v dělných rukou pluh; tu mohutný a živý plamen z křoví šleh’ nenadále v oči pastevcovy. 46 Tak úchvatný byl podivný ten plam, že klesl v kolena skot němý sám a k zemi pochýlil směs hlav a rohů a klaněl se, jak klaníme se Bohu. Když s pastýřem blíž shlédli rolníci ten, jak se zdálo jim, keř hořící, aj, z kameniště, jež se v křoví krylo, zář nadpozemskou tělo Páně lilo!“ Tak zněla zpráva. Pleban, v srdci vděk, spěl nakvap s lidem sezřít pahorek; když křoví sevšad obklíčily davy, ó, jaký zjev tu vidí dojímavý! Jak jehně, když je šelma ubije, v štěrk stulena je svatá hostie a jeviti se zdá svou něhou tklivou dík lidem za soucit a víru živou. Kněz nález v kalich vloží s nadšením a k městu pospíchá a davy s ním; než jen se octnou v otevřené bráně, jak bílé ptáče vzletí tělo Páně. Žal schvátí lid a svírá čím dál tíž; zní nářek: „Proč nás, Pane, opouštíš?“ Jak na kyn všichni s duší zkormoucenou zpět za uprchlou hostií se ženou. 47 Zas v kamení ji najdou, nesou zpět a po druhé se jim dá z brány v let a po třetí ji stihnou roztouženi a po třetí jim prchne do kamení. Když po čtvrté lid klečí u křoví a všechněm dotaz na jazyku tkví, proč tělo Páně činí odpor stálý, jak věštec hlásá pleban rozeplálý: „Svým vracením se v toto kamení Pán svátostný nám dává znamení, že byla by mu svatyně zde milá, kde ruka zločinná jej pohodila.“ Tu slavně všecek lid se rozplesá a hromným hlasem volá v nebesa, by uspokojil toto přání němé: „My svatyni zde Pánu zbudujeme.“ Kněz tuší, vyslechnuv tu přípověď, že hostie mu neuprchne teď, a klidně nese ji až do kostela, kde před svým znectěním trůn lásky měla. – Div tento kolikeré století tkví pevně v lidu zbožné paměti, neb dlouho v kapli, která zbudována, ctil na pahorku svátostného Pána. 48 Teď místo kaple zdvíhá se tam chrám a hlásá všem, kdož zaputují tam, že v hostii, v níž shrnul všecky divy, dlí mezi námi Ježíš Kristus živý. [49]

Králův rozkaz.
Portugalská Alžběta je perlou královen, chudině ráj zemský její láskou obnoven. Oblíbené cudné páže těm, kdo strádají, dary její štědré ruky nosí potají. Na hodné to páže sočí závistivý druh, úlisně a snažně králi našeptává v sluch. „Bojím se, by královnina přízeň k panoši nebyla jen leskným pláštěm nízkých rozkoší.“ Král, že vášní nezřízenou sám je dávno zpit, neváhá lži padouchově víry přiložit. K správci pecí vápenických praví téhož dne: „Zítra vyšlu k vápenicím páže ničemné. Jak se zeptá, je-li králův rozkaz vykonán, na pospas buď nešlechetník žárné peci dán!“ Bezpečen, že se světa jej chytře sprovodí, druhý den král sladkou řečí hochu lahodí: 50 „Ke správci mých vápenic, můj zlatý june, spěj, vykonán-li králův rozkaz, důrazně se ptej!“ Jinoch letí; cestou hlédne do kostelních vrat, spatří uvnitř na oltáři svíce plápolat. Odskočí jen poobcovat mešní oběti, celou duší vznícenou se k nebi rozletí. Když jest obět ukončena, svaté touhy vznět pobízí jej v pobožnosti ještě poprodlet. Vtom se vážně před oltářem zjeví druhý kněz; šťasten hoch, že dvojí mši můž’ obcovati dnes. Mezitím se ubezpečit touží mstivý král, zdali správce rozkaz jeho přesně vykonal,vykonal. Káže lstnému utrhači: „Zvědět nelenuj, vykonal-li správce pecí přísný rozkaz můj!“ Panoš kvapem žene se, kam odeslal jej pán, z daleka se ptá: „Je králův rozkaz vykonán?“ Správce lítě posla chopí jako zběsilec, s pomahači uvrhne jej v rozohněnou pec. Konečně mše druhá v chrámu dokončena jest, k pecem páže rozpomnělé chvátá naručest. 51 Tam se pilně ptá: „Je králův rozkaz vykonán?“ Správce hlásí: „V žárnou pec teď právě bídník dán.“ Nechápajíc, o čí běží pokutu a zmar, páže králi oznamuje: „Bídník hozen v žár.“ Král se téměř zapotácí, zachvátí jej žas; vyzvídá, co s panošem se dálo v raní čas. Domýšlí se, dvojí mší že zachránil jej Bůh a že ztrestán spravedlivě utrhačný druh. Vyznává, tím Božím soudem vzrušen velice: „Páže mé je anděl a má choť je světice.“ [52]

Pastoušek.
V utěšeném raním čase Felix hošík stádo pase. Zvonek s věže po okolí lahodně se rozhlaholí. Vesničany na mši volá, pastoušek mu neodolá. Rád by při mši toho rána uctil vroucně Krista Pána. V prostotě své na zem kleká, mluví k Bohu slova měkká: „Po mši toužím bez úkoje, pas tu zatím stádo moje.“ Čile vstane, rozběhne se, v kostelík jej touha nese. A že skot je osamělý, slétá s hůry anděl skvělý. 53 Pokyne jen snítkou svěží, celé stádo za ním běží. Kolem něho v pěkném ladě popásá se pohromadě. V kostelíku dokonána svatá obět Krista Pána. Hoch se vrací od oběti, anděl k nebes výši letí. [54]

Dar.
Družní jinochové, samý žert a smích, vyprávěli o svých láskách mladických. Jeden prohodil: „Mně roven nikdo z vás, od královny děv jsem dostal drahý pás.“ „Láska má,“ řek’ druhý, „vzorem blondýnek, od ní na památku nosím prstýnek.“ Třetí zažertoval: „Kochám brunetku, ta mi chutné mlsky dává k posnědku.“ Tomáš Bekket jen se zdráhal vyjevit, která láska něžný vznítila v něm cit. Že však na něm všichni zrakem utkvěli, konečně jim vyznal cudně zardělý: „K dámě vzácné hořím lásky plamenem, ona též mě chová v srdci vznešeném.“ „Zřídka,“ zvolal kterýs, „potká koho čest jako ty smět srdce k Matce Boží vznést.“ 59 „Zdali s’,“ ptal se jiný, „za své lásky žár od nebeské kněžny dostal jaký dar?“ Tomáš mlčel, rozpak traplivý ho jal; dosud jako druzí daru nedostal. Když se rozešli a Tomáš meškal sám, litoval, že zjevil svojí lásky plam. „Tomáši,“ hlas jemný jako stříbro zněl, „zbytečný a marný je tvůj tichý žel. Já že milována tebou a ty mnou, po právu jsi vyznal řečí důstojnou. Toto vyznání svým druhům opětuj, na důkaz mé lásky ukaž jim dar můj!“ Zvedl Tomáš hlavu pochýlenou v dlaň – spanilá Máť Páně usmála se naň. V ruce krabici mu dala úhlednou a jak přišla, tak mu zmizla pojednou. V krabici zrak junův blahem zjasněný shledal mešní ornát krvočervený. Jakou milost asi dar ten znamená, již mu vymohla Máť Páně milená? 60 Je to mešní roucho vážnou předzvěstí, že jej láska Boží v kněze vypěstí? Značí roucha toho barva krvavá, že naň mučednická čeká poprava? Tomáš, neoddálen rajské od lásky, dlouho marně řešil ty dvě otázky. Prvou rozřešil, když v mužském věku svém stal se kanterburským arcibiskupem. Z daleka i druhou řešit počínal, jakmile se v útěk před svým králem dal. Když se do Anglie toužně navracel, mučednickou palmu blízko v duchu zřel. Vrátiv se práv církve věrně dbalý byl, až své rozhorlení krví zaplatil. [61]

Smrt Jana z Mathy.
Ten skvělý, krásný ideál jak hvězda jitřní slavně vzplál a svítil knězi Janu z Mathy, i vlastní krví vyprostit a vlasti vrátit Kristův lid, v moc moslemínskou krutě jatý. Rád pro Krista a Marii kde kdo mu v zlaté Francii dal k něžné prosbě pomoc hojnou, že zlata poklad veliký až k břehům dálné Afriky moh’ vézti slání nepokojnou. A když kde za to výkupné sňal s křesťanů jho potupné a znamenal jich údiv náhlý, Jan usmál se jen líbezně a v dál jim kynul vítězně, kam touhy jejich denně táhly. A po druhé když na překot vez’ vykoupené spoustou vod a k rodnému jim kynul ráji, 62 jen Božím divem stihla břeh loď oloupená z plachet všech zlých moslemínů pustou lájí. Pak chodil po všech nešťastných, jež třímal v poutech blud a hřích, až vysílen tou těžkou poutí krok v Město Věčné obrátil, kde smrti spár jej zachvátil a nutil duši vydechnouti. Když zapadal mu v Římě svět, vzdych’ žalostivě naposled: „Já bídné vracel v domov blahý a nyní smutně vyzvídám, jak najdu sám a zuhlídám své věčné vlasti zářné prahy.“ Vtom Jana s nebe přibylá Máť Boží světlem zalila a vidouc jeho údiv náhlý jen usmála se líbezně a kynula mu vítězně, kam touhy jeho denně táhly. [63]

Sen.
Sbor sester k Matce Boží pomodlit se chvátá; z nich nejvíce k ní Klára láskou rozehřáta. V tak vroucném před obrazem kleká zanícení, že o stupeň si nohu zraní na holeni. V síň nemocných ji vnesou, vloží do postele a něžnou útrpností zahrnují vřele. Noc bezesnou a strastnou počítají mnohou, již probdět bude Kláře s poraněnou nohou. Než udřimovat vidí trpitelku mladou a mlčky z tiché síně nemocných se kradou. Již Kláru sílí spánek lahodný a zdravý a libým zjevem ve snách její duch se baví. K ní Boží Máť se s vásou úbělovou blíží, v niž půvabně a lehce špičky prstů hříží. Z ní poubranou mastí s tváří usmívavou jí holeň tře a mírní bolest její dravou. 64 Slast nevýslovná chvěje snící panny hrudí, až hlučný ruch ji ze sna nejsladšího zbudí. Hle, družky rovněž v síni hledající zdraví kol postele se tlačí, sklánějí k ní hlavy. Jich tenké chřípě chtivě počichují po ní a k sluchu naléhavá poptávka jí zvoní: „Ach, sestro, jaká vůně z lože tvého věje, že rozkoš opojivou do srdce nám leje?“ A Kláře svítá; ale k úsměvu tvář ladí, a čeho domýšlí se, družkám nevyzradí. „Též vůni čiji,“ praví, „ale sen mě jímá; spát nechte mě!“ A chutě nanovo již dřímá. K svým ložím družky spějí v nevědomí stálém, co tolik voní tu, že omdlévají málem. A šťastná Klára ve snách zase vidí živě, jak Maria jí velí vstáti přívětivě. Chce zvědět asi, je-li noha ozdravělá, již před chvíličkou mastí libovonnou třela. I vstane; s Matkou Páně kráčí bez obtíží v sad ovocný, kde pažit prostírá se svíží. 65 „Zkus, dítě, pokleknouti!“ káže Matka Boží a ku podpoře ruku pod bradu jí vloží. I kleká Klára zvolna v pažit na kolena a z pažitupažiti se snadně zvedá zradostněna. K ní promlouvá Máť Boží: „Povždy klekej zvolna a zminou nohu tvoji poranění bolná! I zbožnost opravdová, nemá-li být vadna, buď kázní spravována, vezdy nenápadna!“ Vtom Klára probudí se, krásné vidmo zmizí; ach, zdaliž, o čem snila, také pravda ryzí? Hned poohmatá holeň, na nohy se vzchopí – bol palčivý i rána zašly beze stopy. [66]

Růženec.
Převor, který v duchu Kristově každému, což jeho, dával věrně, králi platit uložené berně do města se vydal hotově. Bratr mladistvý jej provázel, a že jako kněží neznal žalmů, převor zajímavě vykládal mu, jak by na růženci říkat měl: „Zbožně do sladkého zdrávasu Krista Pána tajemství kdo vloží, ten dá rozmilitké Matce Boží nejvonnější růži v okrasu.“ Tak a jinak, čím dál pěkněji hovorem jej o růženci bavil, jímžto den co den sám blahoslavil Pannu Marii, svou naději. Za výkladu lesa dospěli; převor touhou po samotě plaje žádal, aby lesa u pokraje vyčkával ho bratr zemdlelý. 67 Jako stín se ztratil v lesní tmaň; do chládku tam kleknuv u paloučku, růženec bral z pasu polehoučku nevěda, že smrt se chystá naň. Pásli po něm v lupenatém kři v liduprázdném, neschůdném tom lese, tušíce, že zlato v měšci nese, bohopustí lotrasové tři. Nedočkavě po něm hleděli jako kruté, krvelačné šelmy, až tu zřetel jejich zajal velmi luzný zjev jak s nebe přispělý. Nikdy neviděli krásky té, která k převoru se přikláněla, jarovnadným ruměncem se rděla, leskem čelo majíc oblité. A ta paní krásná na divy na rty jeho, když se jako včely nad růžencem jemně rozzvučely, měla pozor nejvýš bedlivý. Pokaždé mu s něhou důvěrnou, jak mu zdrávas chvějných se rtů splynul a on zrnko nové v prsty všinul, vyňala z úst růži nádhernou. 68 Sličně růži s růží splétala, a když ustal převor od zdrávasů, skvostný věnec do vlnitých vlasů rukou bělostnou si vetkala. Ještě s neskonalou vděčností na ctitele svého pohleděla a pak velkou slávou rozeskvělá ztratila se v modré výsosti. Vyrazili nyní z křoviny na převora lotři nevázaní: „S jakou pak jsi milokrásnou paní shledání měl, mnichu zločinný? Lásky kouzlem všecka zmladilá výlevům tvé touhy naslouchala, svěží růže ode rtů ti brala a z nich sobě věnec uvila. Třeba naše srdce otvrdlo, jestliže té krásky jméno zvíme, tvého života dnes ušetříme; nezvíme-li, přijdeš o hrdlo.“ Zděšením hlas převorův se chvěl: „Já zde růženec jen odříkával, na modlitby smysl pozor dával, paní půvabné jsem neviděl. 69 Není-li to šalba výslovná, že jste paní milovděkou zřeli, pak zjev onen tajemný a skvělý byla sama nebes královna.“ Jak by je byl srazil Boží blesk, lotrové tu s myslí zjinačenou ocitli se třesných na kolenou, v plachém hledu zmatenost a tesk. Zaúpěl jich vůdce obměklý: „Pán nám kyne svojí matky zjevem, abychom, než navštíví nás hněvem, zavčas k pokání se utekli. Na ten tklivý lásky Boží vzkaz tobě, otče, vyznajíce viny oddáme se v život blahočinný; zpověď naši slyš a rozhřeš nás!“ Vyslechl kněz lotrů vyznání, rozhřešil a laskavými slovy uvedl je v lepší život nový, k němuž byli nebem voláni. Radostně se od nich odloučiv za průvodčím ubíral se z lesa, růženec co chvíle ke rtům nesa pro tak mnohý jeho moci div. 70

Panna Maria Tuřanská.
Kdo rád by neputoval do Tuřan? Tam hezké panenky jdou se všech stran. Jdou k Matce Boží s prosbou vítanou: „Buď, Panno Tuřanská, nám ochranou!“ I z Kounic mlynářova spěje tam, jí srdcem šlehá svaté touhy plam. Jí v očích vidět bleskotání hvězd a v tváři růže s liliemi kvést. Jak anděl kleká před Mariin trůn, z úst rokotá jí hudba jemných strun. Své dívčí tužby skromně přednese a záříc od modlitby zvedne se. Jde domů prosta žalostí a běd, jak skřivánka ji slyšet z dálky pět. Jde domů zpívajíc a hopkujíc, mlýn bílý vesele jí klepe vstříc. 71 Již otce, matku zří se usmívat a toužebný k nim urychluje chvat. Vtom nešťastnou se zvrátí náhodou a padne v hloub a zmizí pod vodou. V ruch mlýna vzkvílí panímámin hlas: „Ach, Panno Tuřanská, mé dítě spas!“ Pan otec hledí zachovati klid a rázně velí vodu zastavit. Již slézá s čeledíny pod kola – „Mé dítě zohavená mrtvola.“ Než dívenka, již z vody vybaví, jen šrámek nad okem má modravý. A když ji zvolna vnesou na postel, zas líčka zbarvuje jí růžný pel. A zas jí v očích zříti hvězdný třpyt a slyšeti ji libě švitořit: „Tak milé paní v klíně spala jsem, že ještě trnu sladkým úžasem. Plášť drahocenný barvy nachové jí slušel jako paní králové. 72 A z dítěte, jež k sobě vinula, zář jasná, příjemná se linula.“ Slov dceruščiných blahodějný zvuk hruď mlynářčinu pozbavuje muk. Jí z hrdla vydere se tklivý škyt – „To Panna Tuřanská jen mohla být.“ Tu z domu úděs prchá jako stín, v ples dívčin vesele zas klepe mlýn. [73]

Fresko.
V chrámě fresko Matky Kristovy malíř dokončit se hotoví; vtom se ozve trámů praskání, lešení se pod ním naklání. Rychle, rychle dolů! Moh’ by snad drahocenný život zachovat; leč on mužně překonává strach, chtěje štětcem provést ještě tah. Smělý tah ten rukou dovednou cenu malby zvýší pojednou, výraz Matky Boží ve tváři vděkem nadpozemským prozáří. Sotva štětcem v obličeje tvar vkouzlí nové barvy jemný žár, lešení se pod ním troskotá, nastává mu konec života. Ohromen a jako stěna bled na Madonnin obraz upře hled a vzkřik temný vmísí v lomoz dřev: „Milosrdí své mi, Matko, zjev!“ 74 Na ten úzkostlivý temný vzkřik Matka předivná v ten okamžik z malby jako živým ramenem sáhne po malíři zmateném. Zázračně jej třímá ve výši, na pomoc až lidé přispíší a jej se strachem i radostí z úžasné té výše vyprostí. [75]

Obraz Matky bolestné.
V úctě jinoch obraz Matky Boží měl, jížto sedmerý meč v bolné hrudi tkvěl. Přes tu hrudi bolest mile bylo zřít v tváři Matky Páně lahodu a klid. V tváři té čet’ jinoch slova laskavá: „Tys můj milý syn, já něžná matka tvá.“ Uctívaje vroucně obraz den co den nad poklesků bahno byl vždy povznesen. Avšak jedné noci v nestřežený mžik v osidla se ďáblu vpletl nešťastník. Škodolibě ďábel vzjásal a byl jist, že má peklo více vzácnou o kořist. Jinocha jak balvan tížil tajný hřích, když byl ráno blízek dveří chrámových. A jak vešel dovnitř a vzhléd’ na obraz, ohromil jej rázem nevýslovný žas. 76 Marii meč osmý v hruď byl zabodnut, z tváře její výtku hlásal tichý rmut: „Tys mi mečem břitkým novou ránu dal; velký je tvůj nevděk, větší je můj žal.“ Puzen mocným dojmem toho pokynu mladík smazat chvátal těžkou provinu. Hřích svůj knězi vyznal, skvrnu temnou smyl a zas drahý obraz uctit pospíšil. Zmizel osmý meč i dojímavý žel, který Matky Boží tvář byl obestřel. V tváři té čet’ jinoch slova laskavá: „Tys můj milý syn, já něžná matka tvá.“ [77]

Ave Maria.
Rytíř Kolda, statný rek, s kýmkoli se mužně stek’ v boji za vlast, víru, statky; ale potřev nepřítele neotálel volat vřele Matce Boží v pozdrav sladký Ave Maria. Rytíř Kolda, mokrý brat, uměl hrdlo zvlažovat, až mu v očích jiskry hrály; leč i když měl těžší hlavu, zvonu svatém při pozdravu jal se modlit rozeplálý Ave Maria. Rytíř Kolda, prchlý druh, láti znalznal, až brněl sluch a vše kolem hrůzou mřelo; ale když se vyhromoval a zas pokoj v srdci choval, dojemně mu ze rtů znělo Ave Maria. 78 Rytíř Kolda v půtce pad’ a než skonal, na svůj hrad poslal víry pro útěchu; nedočkal však těla Páně, smrtný pot mu zalil skráně a jen šeptl v sledním vzdechu Ave Maria. A když Koldu pohřbili, na mohyle spatřili velký div den druhý ráno – lilie z ní vypučela, vykvetla a skvěle měla v běl všech lístků zlatem psáno Ave Maria. [79]

Divotvorné sousto.
Byl Tomáš, synek pána z Akvina, hoch nadaný a duše nevinná; rád slabikoval, ač byl ještě malý, a Matky Páně půvab neskonalý jej zajímal jak zářná vidina. Ví Bůh, kde jednou lístek bílý vzal, jenž zdobným písmem jeho pozor jal, že prstkem ukazoval na písmena a čet’, až tvář mu vzplála do červena, jak v četbě přemilé se rozkochal. Jej chůvin zastih’ ostražitý hled a ta mu četbu zabírala hned; jí na odpor hoch postavil se hbitě, v pěst malou lístek sevřel vzdorovitě a za nic nedal jí veň pohledět. Své přísné chůvy zdolav úsilí v boj s matkou vešel čtenář spanilý; co čte, chtíc vědět, popadla jej prudce a lístek vytrhla, jejž svíral v ruce, až slzy od žalu jej zalily. 80 A matku radost rozjařila tak, že zjasněla jí tvář a vzplanul zrak, když na lístku čtla onen pozdrav sladký, s nímž k Panně čisté do chudičké chatky kdys anděl Páně slétl od oblak. Však Tomáš myslil, vida matku číst, že málo u ní poklad jeho jist, a neustával od nářku a pláče, až posléz přihopkoval jako ptáče a vychvátil jí drahocenný list. Zisk tento velmi Tomáši byl vděk a hošík milý chytře na svůj věk jen vteřin několik si rozvažoval, kam vzácný lístek bezpečně by schoval, a pojednou jej spolk’ jak pamlsek. „Tím soustem uškodíš si na zdraví“zdraví,“ máť křikla plna teskné obavy; leč Tomáši to sousto přišlo k duhu a brzo bylo známo zeměkruhu, co zdaru měl z té rajské potravy. Onť ze zdrávasu, který z lásky sněd’, svou moudrost čerpal, jíž se diví svět, a čistotu, jíž andělé a svatí až k údivu a nadšení jsou jati a jejíž chválu věčně budou pět. 81

Kruh na hrdle.
Kdys na břeh africký vstoup’ kupec bohatý, a než se ponadál, byl zajat piraty. Ti lotři do groše jej z peněz obrali a vržen v okovech byl v žalář nekalý. Když mysli ponabyl, vzdych’ v trudu hlubokém: „Ach, zdaž mám do smrti být bědným otrokem?“ Tu Matky Boží zjev se duší jeho mih’, již za chránkyni ctil a čáku zajatých. „Ó, pomoz, Maria!“ vzlét’ k nebi jeho vzlyk a Matce Boží v hruď jak prudká střela vnik’. V tu chvíli s něho pad’ svaz pout a zazvonil, jen ještě na hrdle kruh železný mu zbyl. l dvéře žalářní v ráz byly dokořán, byl východ svobodný v noc měsíčnou mu dán. A ráno u břehu, jak čekala by naň, loď stála hotova plout za širokou sláň. 82 Muž divně uprchlý v ples dal se jásavý, když uslyšel, že loď jej v domov dopraví. Jen kruh ten jako had, jenž kořist obtočil, jej tížil na hrdle a zraňoval mu týl. Byl blahé naděje, že snadno na lodi tu tíž mu odejmou a v moře zahodí. Než záhy naděje té pohasl mu svit, když pevně semknutý kruh nechtěl povolit. Tíž maje na hrdle a v duši otravu plul chuďas k domovu a doplul přístavu. V chrám Panny Marie hned z korábu se dal, tam před oltářem klek’ a vyléval svůj žal. Než čím se modlil dél a kojil nadějí, tím víc jej děsil kruh a svíral těsněji. Ba postřeh dokonce, když zvedl dumnou skráň, že mračně s obrazu Máť Boží patří naň. Víc ještě sesmutněl a myslil: „Bůh to suď! Snad tajná provina mou poskvrňuje hruď.“ Hned pamět obnovil a zkoumal svědomí a brzo vystihl vznik trpké pohromy. 83 „Ó, Matko Kristova,“ jal pokorně se kát, „jsem hříchem obtížen a vyznávám jej rád. Mám sladkou choť, že div k ní láskou neshořím, leč moje žárlivost ji stíhá příkořím. Když na břeh africký mě koráb nésti měl, já v domě nebohou sám na klíč uzavřel. Ni v park, jenž při domě zve v pochlad alejí, mých skladů strážcové jí pustit nesmějí. Ó, vím, že pro ten hřích mé hrdlo svírá kruh, a lítost upřímnou v mém srdci vidí Bůh. A tobě, MariaMaria, slib činím s přísahou, že žárliv nebudu již na choť předrahou. Jí volnost úplnou a práva choti dám a všecky poklady své lásky zotvírám.“ Tu s hrdla, na kterém jak zlobná zmije tkvěl, kruh spad’ a k oltáři se hřmotně skutálel. Muž uvolněný vstal, jas blaha na tváři, a na památku kruh dal připjat k oltáři. V dům svůj se odebrav byl slibu pamětliv a s chotí andělskou jak v slastném ráji živ. 84

Škapulíř.
Vítán vojsku králův povel je, útokem vzít město Montpellier*; s jásotem, jak zazníval by zvon, vpřed se žene vojín Rampion, neochvějný v důvěře a víře v pomoc Matky Boží škapulíře. Lijavcem se kulky sypou kol, nesou smrt neb zranění a bol; probůh! v prsa Rampionova též se řítí střela kovová, vtom, jak vzdor by činila jí stěna, k zemi odrazí se rozploštěna. Rampion, pln hrůzy, bled a něm, změří kulku plachým pohledem, popatří pak pod náprsní šat, na němž prostřel olovem je znát, a tu plesně rozechvěn a blažen zří, že škapulíř je neproražen. Svatý škapulíř byl očitou mužných prsou jeho záštitou; ——— * Vyslov: Monpeljé! 85 rajský talisman ten líbaje vojín všecek něhou roztaje, vroucně paní nebeské se koří, která lásky zázraky jím tvoří. Zakrátko se po vojínech všech na radostných zvěstí perutech příběh neslýchaný roznese, muži otrlými otřese; mnohý z řady své div neodskočí, aby zázrak viděl na své oči. Zvědavostí král též zahoří, rozjede se bujném na oři, shlédne div a svatým žasem jat také škapulíř si káže dát a v tu chvíli ke cti Matce Boží hrdě na hruď královskou jej vloží. [86]

Modlitba.
Mše je dávno odsloužena; jaký hlahol úpěnlivý rozléhá se ze svatyně v trhu shon a rozruch živý? Do kostela lidé běží; jinoch v městě známý všude před obrazem Matky Boží na housle tam tklivě hude. „Jakou ranou stižen asi mladý mistr zbožňovaný, z houslí svých že vykouzluje nářek smutný jako hrany?“ Tak se v davu jeden táže, druhý na to prohovoří: „Matka něžně milovaná nebohému těžce choří. Duše jeho všecka v kouzlo přelíbezných tonů vžilá hudbou vzývá Máteř Boží, by mu matku pozdravila.“ 87 „Hudbou vzývat Máteř Boží, jak to krásné!“ zvolá kdosi; jiný zase mravokárnou moudrostí se pohonosí: „Raději nech na modlitbách sepna ruce jinoch prodlí; hudbou sebe dovednější zdraví matce nevymodlí.“ O modlitbě umělcově různí lidé různě soudí, ale hudba všecky poutá, mnohým z očí slzy loudí. Hrajeť mistr jako vztržen k nadhvězdnému čarokraji, neskonale srdcejemně housle jeho naříkají. Kouzelných těch melodií nářek slastně dojímavý spěje k trůnu Matky Boží, která chorým dává zdraví. A když nejvíc posluchači nevýslovným žasem jati, rázem jemné struny zmlknou, jako duch se jinoch ztratí. 88 Osm dní tak mistr hude v povznášivé chrámu tiši; lid již myslí, že Máť Boží proseb jeho nevyslyší. Silně mnozí pochybují devátý den po mši zrána, je-li dosud víra jeho neúspěchem nezviklána. Do chrámu však mistr vejde, zanícením zrak mu plane, před obrazem Matky Boží radosten a zjařen stane. Jaký mocný z houslí jeho vytryskuje příboj zvuků! To již nejsou žalné hrany, tlumočící nitra muku. Rozpoutaný výbuch plesu, slavná hymna chvály, díků z pod prstů se bouřně valí mladistvému výtečníku. Když pak skončí hru a z chrámu jako duch se tiše ztratí, v uchváceném davu slyšet dojemný div zvěstovati: 89 „Dnešní noci drahá matka vyvázla mu z nebezpečí; vymodlil jí nové zdraví divomocnou hudby řečí.“ [90]

Panna Maria Humberská.
Snivé bílé krasonické chaty, pohřížené v pohorský klid svatý, vyrušila netušená zvěst: „S dobrým pánem zámeckým je běda; darmo chorým očím léku hledá a již oslepnutí blízek jest.“ Polekán byl celý Thurnův zámek od slepoty zlověstivých známek, nad pánem se hořce rozplakal; ale hrabě klidnou mysl jevil, a když nářek drahých poulevil, měkkou řečí tlumil jejich žal: „Ještě slepoty se doufám zbýti; v bázeň o zrak mučivou mi svítí na chlum nedaleký pomnění, na němž ke studánce vody svíží vlídně obraz Matky Boží shlíží zavěšený vetchém na kmeni. Tuším, že mne studánky té vodou ochrání Máť Boží před nehodou, budu-li mít útočiště k ní; 91 se mnou k ní teď na prosby se dejte a pak na chlum pro vodu mi spějte, ať se tušení mé vyplní! A když Máti, která tvoří divy, milostivě neduh kormutlivý odejme mým očím bolavým, já jí v důkaz nejvroucnějších díků pěknou kapli onom na vršíku po svém uzdravení vystavím.“ Jako na harfu hra libá zněly a jak vůně k Matce Boží spěly prosby zkormoucené rodiny; po modlitbách přinesena záhy s vršku nádoba té čisté vláhy v možný, nadějný lék jediný. Bez váhání v něžné lásce spolné myli předrahému oči bolné vodou svěživého pramene; neduh, neústupný do té chvíle, vzdal se zvolna tajné zřídla síle, nevracel se v oči zjasněné. S nadšeností celý zámek vděčný propuk’ v ples a jásot nekonečný nad nebeské kněžny dobrotou; 92 šťastně oči vodou osvěželé okřály a zvítězily cele nad hrozivou, smutnou mrákotou. Dostál hrabě slibu. V brzkém čase sličná bílá kaple zaskvěla se na pahorku poblíž Krasonic a v ní vkusný oltář zlatoskvělý zdobností i sněžnou pláten bělí mile kynul příchozímu vstříc. Potom hrabě do Vlach zaputoval a tam dílo, jaké v mysli choval, nové kapli získat pilen byl; za čas přines’ obraz umělecký, který krásou jímal oči všecky, a jej nad oltářem zavěsil. Na obraze stromu pod zelení s Jezulátkem sladkým na rameni Matka Boží vykouzlena jest; hrabě Thurn jí po pravici klečí, rukou vzpětím, němou zraku řečí tlumoče jí vroucný dík a čest. Thurn, jejž hrůzy temnot opustily, na vršek, svůj „Thurnberk“ zvláště milý, vzývat Boží Máteř chodil rád; 93 lid, jenž kaple posvátné si cenil, tvrdé „Thurnberk“ v měkčí „Humberk“ změnil, když tam po něm začal putovat. Odešel rod Thurnův z tiché vísky, ale mariánský Humberk blízký po něm osiřelý nezůstal; při vší časů nepokojných změně k Marii vznět lásky utěšeně v plamen mohutný tam vyrůstal. A když kaple po hrabatech zbylá scházela a dávno nestačila zbožných prosebníků návalu, okolní lid šlechetný a jarý na svatyni novou milodary čile snesl v něžném zápalu. Rozbořena sešlá kaple malá, která na Humberku potrvala ke cti Boží víc než dvě stě let, aby v nové, prostorné a jasné, prosby k nebi o milosti spasné hojněji se mohly rozvíjet. A kdož kapli zřizovali vnově, vědouce, že Matce Ježíšově dílem důstojným jsou povinni, 94 pílí, modlitbou a věrou živou vytvořili vzácnou, okouzlivou perlu mariánských svatyní. V kostelíku luzném, přespanilém na Humberku nyní dvakrát milém, kde hluk světa klidu neruší, podivně Máť Boží mocí svojí ctitelům svým údy choré hojí, rajský balsam roní do duší. [95]

Panna Maria Zbraslavská.
Lidem vypráví kmet šedohlavý: „Býval divem klášter na Zbraslavi, jehož vetché trosky shlédáme.“ Minulosti kouzlem ovanuti lidé soudí, že tu leckde v suti poklady se kryjí neznámé. „Aj, tam ptáče,“ křikne hošík v tlumu, „zobáčkem cos vyklubává z rumu; kéž tam poklad najdu zlatičký!“ Doběhne tam a již výská, skáče radostí, že zaplašené ptáče vyklubalo kousek tkaničky. Tkanička, jež větříkem se míhá, jako tajemný klíč v trosky vbíhá, snad k těm pokladům až sahajíc; chutě chlapec, kleče na kolenou, hrabe hlínu, maltu rozdrobenou, pomáhá mu pilných rukou víc. Konce tkaničky se dohrabají a tu vidí, že se v rumu tají předmět prosvítavý jako kov; 96 ještě rum když kolem porozboří, okázale šťastný nález noří na den bílý nad zvětralý rov. V rámci zlatém jaký obraz milý! Lidé po pokladu roztoužilí vidí na něm Bohorodici, kteráž na lokti má jedináčka držícího prostolibě ptáčka jako hříčku v útlé pravici. Nad nálezem zaplesá dav celý a kmet šedohlavý vážně velí přivolati klášterníků sbor; záhy nedočkavým za opatem bratří cisterští se blíží chvatem, zvědavostí zbystřujíce zor. Jenom opat a s ním přišlí bratří obraz divně nalezený spatří, tváří se jim radost rozlije; opat zvolá: „Nález tento skvostný nemůže leč obraz přemilostný Zbraslavské být Panny Marie. Václav král, jenž zřídil klášter zdejší a měl za svůj úkol nejkrásnější pěstit k Matce Boží lásky žár, 97 v průvodu prý bos a v rouše prostém obraz tento, jenž byl jeho skvostem, přines chrámu klášternímu v dar. Když pak prvý klášter velkolepý rozbíjely Korandovy cepy a byl pusté sběři vydán v plen, patrně se obraz před zlosyny Božím řízením skryl v rozvaliny a v nich dvě stě let byl utajen. Budiž Bohu čest a chvála hojná, že nám v čas, kdy Čechy samá vojna, Pannu Zbraslavskou dal najíti, aby našincové sesmutnělí ke komu se utíkati měli, když se na ně zloba rozlítí!“ Opat obraz béře v ruce chvělé, hrdostně jej zdvíhá, líbá vřele, něžně políbiti dává všem a pak oplývaje v tichém plese do svatyně klášterní jej nese, lidem provázen i konventem. Ve svatyni na oltář jej staví. „Vlídně tady, Panno, sídli;“ praví, „chloubou Zbraslavě buď jako dřív!“ – 98 Daleko teď po okolním kraji lidé potěšení povídají, jaký se stal na Zbraslavi div. Kdo to slyší a kým trýzeň chvěje, ke Zbraslavi staroslavné spěje Panně milostné se poručit; obraz její, české dílo cenné, v české duši bolem otřesené budí důvěru a blahý cit. „Jaká dušejemná trpkost vane z obličeje Panny zadumané!“ šeptají si zbožní poutníci. „Totě s trampotou a bídou naší, která pokoj žádoucí nám plaší, něžný soucit matky truchlící. A to Jezule s tím ptáčkem vizte, kterak utěšeně k Matce čisté pozdvihuje tvářku spanilou, jako by ji chtělo vytrhnouti ze všeho, co ztrpčuje a rmoutí krásnou duši její unylou!“ Na obraz lid nadějně se dívá a Máť Boží, kterou před ním vzývá, k němu vlídně přikloňuje sluch; 99 k jejím prosbám usoužených davy nebeskými dary na Zbraslavi zahrnuje milosrdný Bůh. [100]

Políbení pokoje.
Jat úžasem a sotva sluchu věře hned opat svatý ustal v modlení, když svatogerasimském po klášteře zvuk dřeva dával k pohřbu znamení. Aj, koho náhle z klášterního kola Pán povolal, by dal mu odplatu, že znamení již k pohřbu jeho volá a že to nevědomo opatu? Krok urychluje do svatyně běžel; tam zatím shromáždil se mnichů sbor a mezi nimi mrtvý v rakvi ležel, všem známý jako poslušnosti vzor. Ač ustálen byl v umrtvení strohém, přec opat u rakve měl trpký žel, že nenadále, nedav ani s Bohem, v ráj míru poslušný mnich odešel. Změk’ všecek něhou na mrtvého patře, jenž znikl pozemského rozbroje, a posléz toužně provolal: „Vstaň, bratře, a dej mi políbení pokoje!“ 105 Tu pozdvihl se mrtvý oslovený, by jako vždycky učinil mu vděk; vzhléd’ smavě k němu, vzal jej pod rameny a vtisk’ mu na tvář něžný polibek. Pak tiše v rakev ulehl a znovu snem spravedlivých dřímati se jal, však pocel jeho duši opatovu až na dno mírem věčným pronikal. [106]

Suchý prut.
Vzplanuv touhou po svatosti, po nebeské odplatě, v monastýr blíž řeky Nilu mladík přišel ve chvatě. „Vzejde ti tu,“ mínil opat, „blahé smrti světlý den, budeš-li vždy bez odporu rozkazů mých poslušen.“ „Slibuji to,“ tvrdil jinoch, „z celé duše upřímé.“ Zkoumavě ho opat změřil: „Ochotu tvou zkusíme.“ Jen to řek’, prut sturačový, který dávno suchý byl a jejž právě v ruce držel, v zemi před ním zastrčil. „Prut ten budeš zalévati, až se zmladí, vydá květ!“ – Užas mladík, ale s chutí úkolu se chopil hned. 107 Den co den mu konat bylo pochůzku dvou téměř mil, aby sobě velká vědra vodou z Nilu naplnil. Nejeden mnich smál se tomu: „Opat tvůj je bláhovec, že ti káže podnikati nesmyslnou, marnou věc.“ Mýliti se jinoch nedal, úlohy své věrně dbal, za celý rok vodu nosil a prut suchý zaléval. Horlivosti jeho plamen po roce tom neuhas’, zaléval prut suchý pilně celičký rok druhý zas. Třetí rok, ač prut byl suchý, neochabl v naději, dnem i nocí vodou z Nilu zaléval jej pilněji. Konečně – ó, divu toho! – suchý prut ten osvěžel, jako v roucho cti a slávy oblekl se v květnou běl. 108 Pravil opat jinochovi, jenž byl mocně divem hnut: „Velkou pravdu naznačuje znova zkvetlý suchý prut. Také zprahlá světská duše, zaštípena v mnišský řád, může se jen poslušenstvím živou, svěží, svatou stát.“ [109]

Ráj.
Doubravou, jíž prokmitaly slunce šípy nachové, nazdařbůh se svorně brali mladiství tři druhové. Dlouho šli jak oněmělí, bez prozpěvu, hovoru; když pak z lesa vyjít měli, pravil jeden ze sboru: „Nemálo se, bratři, divím řečí našich zmlknutí.“ Na to druhý hlasem tklivým v patrném děl pohnutí: „Když jsem v žase němém zíral sterý lesa div a taj, v mysli se mi pootvíral nebešťanů luzný ráj. Z něho se v mou duši chvělou vléval taký jas a klid, že jsem blahem cestu celou nemoh’ slova promluvit.“ 110 Řekli na to vysvětlení oba druzí zvážnělí: „Také my jsme v libém snění vděky ráje viděli.“ Vzjásal třetí: „Důkaz živý, neklamný to, věřte mi, že nám třem Bůh dobrotivý připravil ráj na zemi.“ A jen mlčky z lesní houště v obzor širý vkročili, shlédli prostřed polopouště nový klášter spanilý. Slunce, které zapadalo jako kotouč krvavý, skvostný brokát po něm stlalo červánkové záplavy. Toužebně se k němu dali v polopustý dumný kraj; brány se jim zotvíraly, svorně spolu vešli v ráj. [111]

Šlepěje.
Sníh ležel v návějích a třeskutý byl mráz, když Václav do chrámu bos pílil v noční čas. Jak vždy mu po boku spěl panoš Podiven a plašil s očí svých jen stěží libý sen. Ač obuv důkladnou měl zdravých na nohou, přec tenkrát náramě křeh’ zimou přestrohou. Žas velký pojal jej, že spánkem nezdolán tu dlouhou zimní noc můž’ probdít jeho pán. A žasl ještě víc, že jenom bosonoh v ty sněhu návěje dnes vydati se moh’. Vtom dobrý kníže řek’: „Nač brodíš závějí? V mých nohou šlepěje hleď stoupat raději!“ A jinoch poslušný hned stopami se bral, jež před ním ve sněhu pán bosý vyšlapal. Tu v zkřehlé nohy mu a do všech údů, žil proud tepla zázračný z těch šlepějí se vlil. 112 A rázem pochopil žár lásky Podiven, jímž Václav přemáhal i mráz i libý sen. [113]

Lipka pod Libicí.
Jak anděl biskup Vojtěch chodil kdys po osadách krajanů, by s duší, které ďábel vodil, jho bludů, lží a pověr shodil a modlářství sňal příhanu. Než mnozí vzdorně zavírali své dveře před ním petlicí; měl proto pastýř duší dbalý žal v něžném srdci neskonalý, když bral se na noc k Libici. V hrad uzavřena zatím brána a vytažen byl těžký most. „Dnes návštěva má nečekána, tož pod hradem se dospím rána“rána,“ řek’ sobě tiše pozdní host. V zem berlu svoji vetkávaje vzdych’ z hloubi duše ztrápené: „Ach, zdaliž lidu mého kraje jen tvrdost, suchost určena je jak této berle dřevěné?“ 114 Dal za podušku svojí hlavě kus balvanu, jenž drsný byl, a duše, těla po únavě jak na růžích spal tvrdě, zdravě, až ptačí zpěv jej probudil. Tu všecek čilý vzhůru vstane a bystrým hledem znamená, že z berly vyschlé, oprýskané, již včera vetkl v hroudí plané, je mladá lipka zelená. Ten Boží div jej mile vzruší a k naději mu dává vznět, že jeho berly mnohem sušší a tvrdší úhor českých duší též jednou bude zelenět. [115]

Růžový keř.
V hospici, jenž strádajícím v Prémontré byl zbudován, Rikveru, svou Martu bdělou, v službách lásky neumdlelou, v život lepší volal Pán. Těžce k smrti pracovala v strachu náhlém, přemnohém: „Jak mám vejít v domovinu prosta velkých, slavných činů, chudá, malá před Bohem?“ O potěchu smutné sestry opat Hugo péči měl: „Zdali snažnou Martu míjel, k ní se láskou nepřivíjel rozmilý náš Spasitel? Veliká je cena skrytých o bližního péčí tvých; lásce Boží svrchované sličným keřem jsi, jenž plane nachem růží nádherných.“ 116 Ukonejšil opat Hugo měkkým slovem Rikveru; klidně vešla v smrti bránu, pokládajíc v milém Pánu naději svou veškeru. Při chudobném pohřbu nebe málo bylo vlídno k ní; ze všech, kterým sloužívala, za rakví se hrstka brala v nepohodě podzimní. Hugovi had pokušení trpká slova v ústa dal: „Málo s’, Pane, Martě svojí po záslužném, těžkém boji cti a přízně věnoval.“ Smuten s trapným pokušením v klášterní se vrátil skryt; ze žalosti pro Rikveru ve dne ani v nočním šeru nemoh’ srdce vybavit. Brzo potom v zimním čase horoucí byl touhou jat, opuštěný na hrob její, než se skryje do závějí, napospěch se podívat. 117 Ó, jak užas’ na hřbitově zahaleném v prvý sníh! Z rovu, před nímž toužně stanul, bujel svěží keř a planul nachem růží nádherných. [118]

Jindřich Zdík.
Pěstě pilně snahou vroucí vlasti, církve zdar a znik drahně roků v Olomouci biskupoval Jindřich Zdík. S ducha svého pílí zdatnou Jindřich nebyl spokojen, za skrovnou ji, málo platnou, prchavou měl jako sen. Řekl sobě jednoho dne: „K Božímu se hrobu dám; tam si vznětu, síly plodné ze stop Páně načerpám.“ Ze svého se vybral sídla, Jerusalem svatý stih’ a tam kleslá duše křídla nořil do stop Kristových. Jiskrou mu, jež požár nítí, Boží pokyn duší kmit’: „Dobře stopou Páně jíti, lépe Pána na se vzít.“ 119 Kde a jak vzít na se Pána, o tom drahnou chvíli snil, až se jako k nebi brána klášter před ním vynořil. Ten byl světci Habakuku pod ochranu mocnou dán, Norbertových synů pluku bělostnému věnován. Slyšel o těch bratřích divy, pověst hřejnou jako plam. „Tam je doma Kristus živý“živý,“ řekl si a vešel tam. Vpravdě jevil Krista sličně bratří způsob, hovor, hled, o zdar duší ustavičně horující touhy vznět. Jako ten, kdo málo platí, koho lidé necení, skromně Jindřich bílé brati projevil své toužení: „Překročil jsem vaše prahy, vnikl ve váš svatý klid, bych tu jako žebrák nahý směl se Kristem přiodít.“ 120 Velkonoční o neděli bílé roucho na se vzal, zmladilý a rozvroucnělý na cestu se v domov dal. Objevil se v Olomouci šlechetný ten církve syn novou kápí běloskvoucí jako Kristem přiodín. A svým v Kristu dílem zjevným stal se záhy v oněch dnech svítilnou i sloupem pevným Moravy a rodných Čech. [121]

Opat Jarloch.
Z kruté seči na Znojemsku vybaviv se ve zdraví milevský pan Jiří do Čech navrátil se z Moravy, odhodlán, že na svém statku po přestálém vojny zmatku klášter Bohu vystaví. Nejdřív zašel do Želiva na poradu s opatem: „Rád bych nový klášter vyzdvih’ na svém zboží hvozdnatém, ale nevím sobě rady, jak co počít bez závady v podniku tom přesvatém.přesvatém.“ Opat Ota dobrou radu Jiřímu dal s radostí: „Zbuduj klášter, a když zbožím opatříš jej zadosti, na služebnost Hospodinu slušnou část mých bílých synů v něm co nejdřív uhosti!“ 122 Vrátiv se pan Jiří snažně k ukojení tužeb svých stavěl sídlo utěšené sboru bratří klášterních, by tu snah a prací čilých, víry žárné, mravů milých ohnisko měl český jih. V pěkný pomník zbožné mysli, v lepotvárný umu skvost klášter s chrámem o dvou věžích z pilných rukou k nebi vzrost’; v bratří zdar a ke cti Pánu Jiří jezer, lesů, lánů zajistil mu přehojnost. K opatu pak do Želiva zavítal zas napospěch: „Vyprav syny v klášter nový, ať je živo v jeho zdech; opatem však toho sboru zvolen budiž bez odporu svatý muž a dobrý Čech!“ Úsměv plachý jako záblesk opatovou tváří kmit’: „Na mou věru! vybíravým umíš, pane Jiří, být; mladistvý náš Jarloch pouze 123 vyhověl by tvojí touze, tentě Čech a ctnoty štít.“ Svolal opat houfec bratří, jež byl zvláště vyvolil: „V Milevsko vás nový klášter volá jako zářný cíl; opatem však zvolte sobě, kdo by k vlasti, řádu zdobě dobrý Čech a světec byl!“ Zahovořil v davu bratří stříbrovlasý vážný kmet: „Na světce i vlastimila upíráme svorně hled; jestiť Jarloch mladý, čilý nad nás všecky způsobilý pěstiti náš jarý zkvět.“ Velmi pánu milevskému slovo mužné přišlo vděk, ale Jarloch mladý věkem nemálo se volby lek’; teprv k prosbě vícehlasé, aby hodnost přijal na se, zvolení se neodřek’. Vida, že se všecko daří, jak si z toho srdce přál, 124 milevský pán ze Želiva vesele se domů bral, by i s lidem, jak se patří, k uvítání bílých bratří důstojně se přichystal. Jako rajské zjevy bratří ze Želiva přibylí s prozpěvem a modlitbami k Milevsku se blížili; v čele kráčel s tváří smavou, převyšuje všecky hlavou, opat Jarloch ztepilý. Jen pan Jiří slavně uved’ v klášter bílou rodinu, pevně Jarloch svatou kázeň ujal v ní v tu hodinu, že měl na ní příklad skvělý jihočeský úkraj celý při všelikém počinu. Ukázal se Jarloch svatým, jak pan Jiří tomu chtěl; sloužil Bohu modlitbami, krotil tělo, mnoho bděl, jako slunce blahoplodné po veškeré zemi rodné svatostí se mile skvěl. 125 Osvědčil se také Čechem, jak to Jiří viděl rád; vytkl sobě chvalný úkol kroniku své země psát, aby dorost příštích časů měl si z čeho do zápasů světlo, vznět a sílu brát. [126]

Skriptor.
Měl arnisberských bílých bratří sbor snah ušlechtilých v Richardovi vzor; byl Richard skromný, mlčelivý, však pérem tvořil pravé divy. V chléb duchovní svých bratří klášterních co nejvíc přepisoval cenných knih a výkresy i malby skvělé rád vplétal v písmo přeumělé. Byl věru šťasten bratří ze sboru, kdo přiblížit se mohl skriptoru a práci jeho snažnou, hbitou svou chválou poctit nepokrytou. Než milý skriptor příliš málo dbal těch téměř denních uznání a chval, ta šeptávaje slova měkká, že odměny jen v nebi čeká. Vždy za to měl, že píše poskrovnu, a zatím napsal celou knihovnu a nabyv zásluh vrchovatě svůj činný život skončil svatě. 127 Měl konvent po něm vzácný poklad knih, jimž divíval se biskup, kníže, mnich; než časem, jenž i pověst maří, již málo kdo vzdych’ po písaři. Až za let řadu přišel na pamět, když konvent hrobku otevřenou shléd’, v níž zatím jeho cudné tělo v hrst kostí, prachu ztrouchnivělo. Jen pravice tam celá ležela jak právě odříznutá od těla a byla čerstvá, pleti bílé jak za života v pilném díle. I pochopili bratří toho dne, že Richard pro své dílo záslužné, jímž duchovní jim schystal mannu, je velký v slávě nebešťanů. [128]

Bílá růže.
V kůrní stolici blíž tabernaklu, kde své sedadlo měl mezi bratry, zbožný Bolemír byl na modlitbách. Když se domodlil a hlavu zvedl a svým snivým zrakem utkvěl maní na stolici kůrní opatově, užasl a zachvěl se v hloub duše; rostlť ze stolice před sedadlem krásně olistěný svěží výhon s vděkuplnou sněhobílou růží. Zahořel mnich udivený touhou spatřit zblízka zázračnou tu růži; ale vtom strach náramný jej schvátil a hlas přísný varoval jej v nitru: „Boží tajemství v té růži skryto; ty k ní odvážně se nepřibližuj!“ Ještě mžiknutím jen pohléd’ na ni, než se náhle ztratila mu s očí, a již kvapil vzrušen mezi bratry, kteří ještě dleli v refektáři, a jim s tímto viděním se svěřil. Zdivili se bratří tomu zjevu. Starý převor zvlášť byl znepokojen, dávná minulost mu vešla v pamět; 129 ponazdvihnuv stříbrobílou hlavu hlasem přitlumeným prohovořil: „Má-li v domě našem zesnout bratr, který zvláště čistého je srdce, láskou svrchovanou k Bohu plaje, tenkrát před sedadlem jeho v kůru objeví se krásná bílá růže, do tří dnů pak bratr zesne v Pánu; stará tradice to v našem domě, z bratří paměti již dávno vyšlá. Jistě do tří dnů náš chorý opat, duše čistá, Boha milující, odejde nám do nebeské vlasti.“ Stalo se, jak převor předpověděl. Do tří dnů byl opat chorý v Pánu; sotva v kryptě chrámu klášterního tělo jeho slavně uloženo, starost, koho volit za opata, jako balvan obtížila bratry. O tom pospolu když rokovali ve chvíli, kdy Bolemír se modlil v kůrní stolici blíž tabernaklu, převor důrazně se ujal slova: „Trvám, Bolemír že byl by hoden ujat moc a vrchnost nad klášterem; zbožný je a přítelem má Boha a my všichni upřímně jej ctíme, neboť s něžnou láskou měkká přísnost 130 blahodějně sídlí v jeho srdci.“ Po nedlouhém pomlčení bratří jeden za druhým se ozývali a v tom posléz většinou se shodli, že by Bolemír byl vpravdě hoden ujat moc a vrchnost nad klášterem. Zradoval se převor z bratří shody, avšak otcovsky je napomenul, aby o důvěrné radě dnešní nečinili zmínky Bolemíru, nýbrž vroucně modlili se k Bohu, dárci světla, za dar osvícení, aby šťastná byla jejich volba. Nemaje ni nejmenšího zdání, že by moh’ být volen za opata, Bolemír v den volby při mši slavné stále jednu prosbu opakoval: „Hodným opatem nás obdař, Pane, jenž by vzorem svatosti byl bratřím; mně však přijíti dej v zapomnění u všech bratří, u celého světa, abych nectěn, nevážen a neznám věrně mohl sloužiti jen tobě!“ Než jak zlehka po pozdvihování v zanícení zbožném hlavu zvedl, užasl a zachvěl se v hloub duše; rostlť ze stolice zrovna před ním krásně olistěný svěží výhon 131 s vděkuplnou sněhobílou růží, z níž se linula tak libá vůně, že div slastí rajskou neomdléval. Ješitná jej zachvátila radost, že mu nebe projevuje přízeň, ale hned zas lekal se a trnul, že by zemříti měl v mladém věku. Také bratří postřehli tu růži; s bázní svatou dívali se na ni, dokavad jim nezmizela z očí. Když se z chrámu ubírali k volbě, Bolemír se potácel jak zpilý, navzájem pak šeptali si bratří: „Nemožno nám volit Bolemíra, jehož smrt je růží předvěštěna; tříštiti se bude dnešní volba.“ Vskutku zmatek při volbě se jevil; teprv třetím bratří hlasováním a jen stěží zvolen nový opat, který nemálo se zakormoutil, prvním jeho úkonem že bude pohrobení bratra Bolemíra, jehož smrt je růží předvěštěna. Tři dni trapné uplynuly zvolna; smrt však Bolemíra neskosila, živ a zdráv byl k údivu všech bratří. Zakrátko, když zase vznícen klečel v kůrní stolici blíž tabernaklu, konvent pak dlel ještě v refektáři, 132 opat s úsměvem děl převorovi: „Tentokrát nás, díky Bohu, zklamal tajemný zjev sněhobílé růže; živ a zdráv jest Bolemír náš podnes.“ Bez rozpaku odpověděl převor: „Opate i bratři, buď vám známo, že i tentokrát ta bílá růže byla němou zvěstitelkou smrti. Bolemír, náš milý bratr, umřel – umřel zlatoskvělé berle, mitře, lesku, poctám, slávě, vůbec všemu, čimčím se jeví opatova přednost, a prost těžkých starostí a lopot, jaké hnětou opatovo srdce a teď zvláště na klášter se shrnou, v samotě a milém zapomnění dožije se vysokého věku.“ Stalo se, jak převor předpověděl. Od těch časů na kvetoucí klášter hrnula se nekonečná bída, války, požáry a neúroda; opatové strastmi přetížení krátce jen a trudně panovali. Bolemír, jenž oproštěn byl všeho, co mu rušit mohlo vnitřní pokoj, málo všímán bratřími a světem, všecky blahé chvíle odpočinku věrně meškal na svém místě v kůru, 133 s Kristem v tabernaklu osamělým důvěrně a sladce rozmlouvaje; celou řadu opatů tak přežil. Posléz jednou po přemnohých letech, kdy již tak byl stár a zabrán v sebe, že se nikdo vejíti mu v cestu aneb oslovit jej neodvážil, opět spatřil na svém místě v kůru onu svatotajnou bílou růži; nelek’ se jí, toužebně ji vítal a již místa v kůru neopustil, až tam třetího dne jako světec líbezně a tiše zesnul v Pánu. [134]

Křest.
Měl dceru pobožnou a nevídaných vnad král Hethun slovutný, jenž Armenií vlád’. Chán Mangu velmocný, jenž vládl Tatarům.Tatarům, s tím vzkazem vypravil dav poslů v jeho dům: „Ty dceru zvedenou a na div krásnou máš; ať mi ji v manželství dát, králi, neváháš!“ V pláč děva dala se a král byl polekán, neb modlám pohanským byl oddán Mangu chán. „Ó dítě,“ zvolal král, „když chánu košem dáš, jak snadno jeho hněv i válku rozdmýcháš!“rozdmýcháš! Náš kněz ti průvodcem buď v říši pohanů a všemocný náš Bůh tě vezmi v ochranu!“ Ač pro nevěstu žal hruď otcovskou mu ryl, co nejdřív k ženichu ji slavně vypravil. Jak uhlídal ji chán, byl nejvýš okouzlen a za choť pojmouti ji popílil týž den. 135 Kříž směla uctívat i svého kněze mít; chán slunci klaněl se jak všecek jeho lid. Jich život klidný byl jak tiché vody tok, až matkou měla být choť krásná první rok. Chán volal v naději a mnohém veselí: „Kéž syna krásného má choť mi nadělí!“ Dal sezvat velmože i mnohočetný lid, chtě dítě žádoucí co nejvíc oslavit. Když pak mu hlásili, že syn mu narozen, vzkřik velkou radostí: „To nejblažší můj den.“ Skráň hrdě zvedaje v síň vešel s velmoži, kde odpočívala choť bledá na loži. Tu bába porodní mu pospíšila vstříc, v kment lehce vhalený plod v rukou třímajíc. Jak osykový list chán pohnutím se chvěl a chvatně s dítěte kment jemný odestřel. Než náhle odskočil a zařval jako tur a zrak mu vzplál a tvář hned byla plna chmur. A po něm velmoži též zkřikli zděsilí, když hnusnou, netvornou tvář děcka spatřili. 136 „Zdaž nejsem podveden?“ chán zraky do nich vbod’. „Ba věru!“ zvolali, „tvůj není tento plod.“ Chán k loži přiskočil a blesk mu z oka šleh’: „Zhyň, ženo nestoudná, i s děckem v plamenech!“ „Proč ke lži,“ zašeptla, „hned přikloňuješ sluch? Mou věrnost manželskou sám osvědčí ti Bůh. Jen knězi vyznati mi dovol poklesky a hroznou před smrtí chléb přijat nebeský. A přivol též, by kněz křtem očistiti směl to dítě nebohé, jež působí ti žel.“ Chán chmurný přivolil, neb oměkl v něm cit: „Nu budiž! S velmoži chci všeho svědkem být.“ Kněz matku rozhřešil a rajský chléb jí dal a vodu v kadici v síň vnésti rozkázal. Pak bábě z náručí vzal porod neblahý a vážně do křestní jej stápěl ovlahy. Jen dítě ponoří a zvedne po třetí, vzkřik žasu chánova síň tichou proletí. To dítě pokřtěné – chán očím nevěří – jest jemu podobno i sličné mateři. 137 Je čisté, spanilé a luzně líbezné, že stěží v Tatařích kdo krašší nalezne. Jak hnusno bylo mu dřív bídné rozeně, tak laská křtěně teď a líbá šíleně. A choti milené dí slovem laskavým: „Svůj omyl, předrahá, v tu chvíli napravím.“ Již dél se s nadšením své mysli netají, rty jeho velmožům zvěst novou hlásají: „Křtem zjevil se nám Bůh, jenž nad vše bohy jest; nuž rychle přijměmež i my ten spasný křest!“ [138]

Holubi.
Anselm hojným zobem krmil četné hejno holubů; den co den jich něžně hlídal, rád je houfně sedat vídal na římsách i na srubu. Jednou doslech’ tvrdou výtku pro svůj k ptákům útlý cit; dělají prý škodu všudy, zobou zrní, z něhož chudý moh by skývu chleba mít. Zarmoutil se zbožný Anselm, jenž i tváři němé přál, a tu výtku v mysli choval, až si záměr vyosnoval a jej vbrzku vykonal. Holuby své k zobu svolal, nasypav jim denní díl; když pak byli nazobáni, v neochvějném odhodlání důrazně k nim promluvil: 139 „Chce-li vás Bůh tady nechat, mně to věru bude vděk; nechce-li, pak beze všeho po nejvyšší vůli jeho opusťte můj příbytek!“ S hurtem vzlétli na to slovo ptáci domu přivyklí; ještě jako v pozdrav milý nade dvorcem zakroužili a pak v dáli zanikli. Podivil a pokořil se Anselm nebes pokynu; holubů svých dlouho želel, ale že sám Bůh tak velel, krmil zase chudinu. [140]

Slavík.
Arcibiskup Lohel položil brk stranou, s povzdechem zved’ hlavu vážně zadumanou. Utěšený Strahov, opatem kde býval, na mysl mu přišel jako světla příval. V luznou zahradu tam zahleděl se v duchu, odkudž Prahu vidět plnou krás a ruchu. Vzpomněl, že tam často slavík klokotavý trud a zádumčivost vypudil mu z hlavy. Pozvedl se Lohel, foliantů nechal, za slavíkem vábným ke Strahovu spěchal. Opat Kašpar, bratří byli udiveni: „Dávno prchla doba slavičího pění.“ Lohel trval na svém a houf bratří bílý nad strání s ním used’, jež se k Praze chýlí. Obzor nad Prahou byl teskný, zamrtvělý, vítr vál a mraky na nebi se tměly. 141 Stromy stály jako hořkým žalem němy, s korun žluté listí padalo jim k zemi. V malé chvíli s větve nad klášterní strání ozvalo se jemné, toužné klokotání. Čím dál dojemněji slavík pěl a jásal, jako by vděk jara velebil a hlásal. Opat Kašpar, bratří žasem oněmělí v příhodě té důkaz přízně Boží zřeli. Druhu druh čet’ v očích velkou víru svoji: „Vše Pán věrným skýtá, jižto se ho bojí.“ Dojat Boží lásky přelíbezným divem pokochal se Lohel v zpěvu čarotklivém. Vděčně k nebi na mžik zvedl oči jasné a pak pokřižoval ptáče libohlasné. Bez prodlení slavík zmizel v šeru stromů, osvěžen a šťasten bral se Lohel domů. [142]

Srdce svaté Teresie.
Vzúpěl Dalton k Bohu: „Cestu k nebi jistou patrně mi zříti dej!“ Bůh mu v nitru pravil: „Svaté Teresie srdce shlédnout nemeškej!“ Do Alby de Tormes, kde to srdce trůní v jasné váse z krystalu, z končin dálných Dalton nedočkavě chvátal v noci, v denním úpalu. S prosbou vroucí padl v Albě na kolena: „Kéž to srdce vidět smím!“ A než popatřil je, ovanut byl proudem vůně jeho zázračným. Pocítil, že lahod vůni této rovných údol zemský nehostí, a chtěl na místě se opojit a zemřít rajskou její sladkostí. Avšak poznovu Bůh ozval se mu v nitru, prosby jeho pamětliv: „Nezpíjej se marně vůní toho srdce, nýbrž shlédni jeho div!“ 143 A jen pohléd’ na ně, tušil hned a chápal cestu zářné mystiky, neboť viděl z něho urputně a bujně trojí trn růst veliký. [144] Obsah Str. I. Legendy o Kristu a Eucharistii: Vlaštovice9 Krucifix10 Žebrák12 Srdce Jany z Valois14 Lovec16 Bazalka17 Zjevení na bojišti18 Salvatorův obraz v Chrudimi20 Holubice39 Hlad42 Včely44 Chrám poutní u Slavonic46 Králův rozkaz50 Pastoušek53
II. Legendy o královně nebeské: Dar59 Smrt Jana z Mathy62 Sen64 Růženec67 Panna Maria Tuřanská71 Fresko74 Obraz Matky bolestné76
[146] Str. Ave Maria78 Divotvorné sousto80 Kruh na hrdle82 Škapulíř85 Modlitba87 Panna Maria Humberská91 Panna Maria Zbraslavská96
III. Legendy o přátelích Božích: Políbení pokoje105 Suchý prut107 Ráj110 Šlepěje112 Lipka pod Libicí114 Růžový keř116 Jindřich Zdík119 Opat Jarloch122 Skriptor127 Bílá růže129 Křest135 Holubi139 Slavík141 Srdce svaté Teresie143
[147] OPRAVY:
Na str. 16. v ř. 8. má býti „dobývavý šíp“ místo „dobývaný“. Na str. 23. v ř. 12. má býti „bohaprázdné“ místo „bohoprázdné“. Na str. 27. v ř. 13. má býti „Nadějně“ místo „Nadějné“. Na str. 33. v ř. 1. má býti „zvědavost“ místo „zvědovost“. Na str. 66. v ř. 4. má býti „z pažiti“ místo z „pažitu“.
[149] Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci
Svazek XV.
Tiskla Lidová tiskárna v Olomouci
Cena Kč 18. –
E: av; 2005 [151]