Růženec.
Převor, který v duchu Kristově
každému, což jeho, dával věrně,
králi platit uložené berně
do města se vydal hotově.
Bratr mladistvý jej provázel,
a že jako kněží neznal žalmů,
převor zajímavě vykládal mu,
jak by na růženci říkat měl:
„Zbožně do sladkého zdrávasu
Krista Pána tajemství kdo vloží,
ten dá rozmilitké Matce Boží
nejvonnější růži v okrasu.“
Tak a jinak, čím dál pěkněji
hovorem jej o růženci bavil,
jímžto den co den sám blahoslavil
Pannu Marii, svou naději.
Za výkladu lesa dospěli;
převor touhou po samotě plaje
žádal, aby lesa u pokraje
vyčkával ho bratr zemdlelý.
67
Jako stín se ztratil v lesní tmaň;
do chládku tam kleknuv u paloučku,
růženec bral z pasu polehoučku
nevěda, že smrt se chystá naň.
Pásli po něm v lupenatém kři
v liduprázdném, neschůdném tom lese,
tušíce, že zlato v měšci nese,
bohopustí lotrasové tři.
Nedočkavě po něm hleděli
jako kruté, krvelačné šelmy,
až tu zřetel jejich zajal velmi
luzný zjev jak s nebe přispělý.
Nikdy neviděli krásky té,
která k převoru se přikláněla,
jarovnadným ruměncem se rděla,
leskem čelo majíc oblité.
A ta paní krásná na divy
na rty jeho, když se jako včely
nad růžencem jemně rozzvučely,
měla pozor nejvýš bedlivý.
Pokaždé mu s něhou důvěrnou,
jak mu zdrávas chvějných se rtů splynul
a on zrnko nové v prsty všinul,
vyňala z úst růži nádhernou.
68
Sličně růži s růží splétala,
a když ustal převor od zdrávasů,
skvostný věnec do vlnitých vlasů
rukou bělostnou si vetkala.
Ještě s neskonalou vděčností
na ctitele svého pohleděla
a pak velkou slávou rozeskvělá
ztratila se v modré výsosti.
Vyrazili nyní z křoviny
na převora lotři nevázaní:
„S jakou pak jsi milokrásnou paní
shledání měl, mnichu zločinný?
Lásky kouzlem všecka zmladilá
výlevům tvé touhy naslouchala,
svěží růže ode rtů ti brala
a z nich sobě věnec uvila.
Třeba naše srdce otvrdlo,
jestliže té krásky jméno zvíme,
tvého života dnes ušetříme;
nezvíme-li, přijdeš o hrdlo.“
Zděšením hlas převorův se chvěl:
„Já zde růženec jen odříkával,
na modlitby smysl pozor dával,
paní půvabné jsem neviděl.
69
Není-li to šalba výslovná,
že jste paní milovděkou zřeli,
pak zjev onen tajemný a skvělý
byla sama nebes královna.“
Jak by je byl srazil Boží blesk,
lotrové tu s myslí zjinačenou
ocitli se třesných na kolenou,
v plachém hledu zmatenost a tesk.
Zaúpěl jich vůdce obměklý:
„Pán nám kyne svojí matky zjevem,
abychom, než navštíví nás hněvem,
zavčas k pokání se utekli.
Na ten tklivý lásky Boží vzkaz
tobě, otče, vyznajíce viny
oddáme se v život blahočinný;
zpověď naši slyš a rozhřeš nás!“
Vyslechl kněz lotrů vyznání,
rozhřešil a laskavými slovy
uvedl je v lepší život nový,
k němuž byli nebem voláni.
Radostně se od nich odloučiv
za průvodčím ubíral se z lesa,
růženec co chvíle ke rtům nesa
pro tak mnohý jeho moci div.
70