Suchý prut.

Suchý prut.
Vzplanuv touhou po svatosti, po nebeské odplatě, v monastýr blíž řeky Nilu mladík přišel ve chvatě. „Vzejde ti tu,“ mínil opat, „blahé smrti světlý den, budeš-li vždy bez odporu rozkazů mých poslušen.“ „Slibuji to,“ tvrdil jinoch, „z celé duše upřímé.“ Zkoumavě ho opat změřil: „Ochotu tvou zkusíme.“ Jen to řek’, prut sturačový, který dávno suchý byl a jejž právě v ruce držel, v zemi před ním zastrčil. „Prut ten budeš zalévati, až se zmladí, vydá květ!“ – Užas mladík, ale s chutí úkolu se chopil hned. 107 Den co den mu konat bylo pochůzku dvou téměř mil, aby sobě velká vědra vodou z Nilu naplnil. Nejeden mnich smál se tomu: „Opat tvůj je bláhovec, že ti káže podnikati nesmyslnou, marnou věc.“ Mýliti se jinoch nedal, úlohy své věrně dbal, za celý rok vodu nosil a prut suchý zaléval. Horlivosti jeho plamen po roce tom neuhas’, zaléval prut suchý pilně celičký rok druhý zas. Třetí rok, ač prut byl suchý, neochabl v naději, dnem i nocí vodou z Nilu zaléval jej pilněji. Konečně – ó, divu toho! – suchý prut ten osvěžel, jako v roucho cti a slávy oblekl se v květnou běl. 108 Pravil opat jinochovi, jenž byl mocně divem hnut: „Velkou pravdu naznačuje znova zkvetlý suchý prut. Také zprahlá světská duše, zaštípena v mnišský řád, může se jen poslušenstvím živou, svěží, svatou stát.“ [109]