Ráj.

Ráj.
Doubravou, jíž prokmitaly slunce šípy nachové, nazdařbůh se svorně brali mladiství tři druhové. Dlouho šli jak oněmělí, bez prozpěvu, hovoru; když pak z lesa vyjít měli, pravil jeden ze sboru: „Nemálo se, bratři, divím řečí našich zmlknutí.“ Na to druhý hlasem tklivým v patrném děl pohnutí: „Když jsem v žase němém zíral sterý lesa div a taj, v mysli se mi pootvíral nebešťanů luzný ráj. Z něho se v mou duši chvělou vléval taký jas a klid, že jsem blahem cestu celou nemoh’ slova promluvit.“ 110 Řekli na to vysvětlení oba druzí zvážnělí: „Také my jsme v libém snění vděky ráje viděli.“ Vzjásal třetí: „Důkaz živý, neklamný to, věřte mi, že nám třem Bůh dobrotivý připravil ráj na zemi.“ A jen mlčky z lesní houště v obzor širý vkročili, shlédli prostřed polopouště nový klášter spanilý. Slunce, které zapadalo jako kotouč krvavý, skvostný brokát po něm stlalo červánkové záplavy. Toužebně se k němu dali v polopustý dumný kraj; brány se jim zotvíraly, svorně spolu vešli v ráj. [111]