Holubi.

František Kyselý

Holubi.
Anselm hojným zobem krmil četné hejno holubů; den co den jich něžně hlídal, rád je houfně sedat vídal na římsách i na srubu. Jednou doslech’ tvrdou výtku pro svůj k ptákům útlý cit; dělají prý škodu všudy, zobou zrní, z něhož chudý moh by skývu chleba mít. Zarmoutil se zbožný Anselm, jenž i tváři němé přál, a tu výtku v mysli choval, až si záměr vyosnoval a jej vbrzku vykonal. Holuby své k zobu svolal, nasypav jim denní díl; když pak byli nazobáni, v neochvějném odhodlání důrazně k nim promluvil: 139 „Chce-li vás Bůh tady nechat, mně to věru bude vděk; nechce-li, pak beze všeho po nejvyšší vůli jeho opusťte můj příbytek!“ S hurtem vzlétli na to slovo ptáci domu přivyklí; ještě jako v pozdrav milý nade dvorcem zakroužili a pak v dáli zanikli. Podivil a pokořil se Anselm nebes pokynu; holubů svých dlouho želel, ale že sám Bůh tak velel, krmil zase chudinu. [140]