Dar.

Dar.
Družní jinochové, samý žert a smích, vyprávěli o svých láskách mladických. Jeden prohodil: „Mně roven nikdo z vás, od královny děv jsem dostal drahý pás.“ „Láska má,“ řek’ druhý, „vzorem blondýnek, od ní na památku nosím prstýnek.“ Třetí zažertoval: „Kochám brunetku, ta mi chutné mlsky dává k posnědku.“ Tomáš Bekket jen se zdráhal vyjevit, která láska něžný vznítila v něm cit. Že však na něm všichni zrakem utkvěli, konečně jim vyznal cudně zardělý: „K dámě vzácné hořím lásky plamenem, ona též mě chová v srdci vznešeném.“ „Zřídka,“ zvolal kterýs, „potká koho čest jako ty smět srdce k Matce Boží vznést.“ 59 „Zdali s’,“ ptal se jiný, „za své lásky žár od nebeské kněžny dostal jaký dar?“ Tomáš mlčel, rozpak traplivý ho jal; dosud jako druzí daru nedostal. Když se rozešli a Tomáš meškal sám, litoval, že zjevil svojí lásky plam. „Tomáši,“ hlas jemný jako stříbro zněl, „zbytečný a marný je tvůj tichý žel. Já že milována tebou a ty mnou, po právu jsi vyznal řečí důstojnou. Toto vyznání svým druhům opětuj, na důkaz mé lásky ukaž jim dar můj!“ Zvedl Tomáš hlavu pochýlenou v dlaň – spanilá Máť Páně usmála se naň. V ruce krabici mu dala úhlednou a jak přišla, tak mu zmizla pojednou. V krabici zrak junův blahem zjasněný shledal mešní ornát krvočervený. Jakou milost asi dar ten znamená, již mu vymohla Máť Páně milená? 60 Je to mešní roucho vážnou předzvěstí, že jej láska Boží v kněze vypěstí? Značí roucha toho barva krvavá, že naň mučednická čeká poprava? Tomáš, neoddálen rajské od lásky, dlouho marně řešil ty dvě otázky. Prvou rozřešil, když v mužském věku svém stal se kanterburským arcibiskupem. Z daleka i druhou řešit počínal, jakmile se v útěk před svým králem dal. Když se do Anglie toužně navracel, mučednickou palmu blízko v duchu zřel. Vrátiv se práv církve věrně dbalý byl, až své rozhorlení krví zaplatil. [61]