Panna Maria Humberská.

František Kyselý

Panna Maria Humberská.
Snivé bílé krasonické chaty, pohřížené v pohorský klid svatý, vyrušila netušená zvěst: „S dobrým pánem zámeckým je běda; darmo chorým očím léku hledá a již oslepnutí blízek jest.“ Polekán byl celý Thurnův zámek od slepoty zlověstivých známek, nad pánem se hořce rozplakal; ale hrabě klidnou mysl jevil, a když nářek drahých poulevil, měkkou řečí tlumil jejich žal: „Ještě slepoty se doufám zbýti; v bázeň o zrak mučivou mi svítí na chlum nedaleký pomnění, na němž ke studánce vody svíží vlídně obraz Matky Boží shlíží zavěšený vetchém na kmeni. Tuším, že mne studánky té vodou ochrání Máť Boží před nehodou, budu-li mít útočiště k ní; 91 se mnou k ní teď na prosby se dejte a pak na chlum pro vodu mi spějte, ať se tušení mé vyplní! A když Máti, která tvoří divy, milostivě neduh kormutlivý odejme mým očím bolavým, já jí v důkaz nejvroucnějších díků pěknou kapli onom na vršíku po svém uzdravení vystavím.“ Jako na harfu hra libá zněly a jak vůně k Matce Boží spěly prosby zkormoucené rodiny; po modlitbách přinesena záhy s vršku nádoba té čisté vláhy v možný, nadějný lék jediný. Bez váhání v něžné lásce spolné myli předrahému oči bolné vodou svěživého pramene; neduh, neústupný do té chvíle, vzdal se zvolna tajné zřídla síle, nevracel se v oči zjasněné. S nadšeností celý zámek vděčný propuk’ v ples a jásot nekonečný nad nebeské kněžny dobrotou; 92 šťastně oči vodou osvěželé okřály a zvítězily cele nad hrozivou, smutnou mrákotou. Dostál hrabě slibu. V brzkém čase sličná bílá kaple zaskvěla se na pahorku poblíž Krasonic a v ní vkusný oltář zlatoskvělý zdobností i sněžnou pláten bělí mile kynul příchozímu vstříc. Potom hrabě do Vlach zaputoval a tam dílo, jaké v mysli choval, nové kapli získat pilen byl; za čas přines’ obraz umělecký, který krásou jímal oči všecky, a jej nad oltářem zavěsil. Na obraze stromu pod zelení s Jezulátkem sladkým na rameni Matka Boží vykouzlena jest; hrabě Thurn jí po pravici klečí, rukou vzpětím, němou zraku řečí tlumoče jí vroucný dík a čest. Thurn, jejž hrůzy temnot opustily, na vršek, svůj „Thurnberk“ zvláště milý, vzývat Boží Máteř chodil rád; 93 lid, jenž kaple posvátné si cenil, tvrdé „Thurnberk“ v měkčí „Humberk“ změnil, když tam po něm začal putovat. Odešel rod Thurnův z tiché vísky, ale mariánský Humberk blízký po něm osiřelý nezůstal; při vší časů nepokojných změně k Marii vznět lásky utěšeně v plamen mohutný tam vyrůstal. A když kaple po hrabatech zbylá scházela a dávno nestačila zbožných prosebníků návalu, okolní lid šlechetný a jarý na svatyni novou milodary čile snesl v něžném zápalu. Rozbořena sešlá kaple malá, která na Humberku potrvala ke cti Boží víc než dvě stě let, aby v nové, prostorné a jasné, prosby k nebi o milosti spasné hojněji se mohly rozvíjet. A kdož kapli zřizovali vnově, vědouce, že Matce Ježíšově dílem důstojným jsou povinni, 94 pílí, modlitbou a věrou živou vytvořili vzácnou, okouzlivou perlu mariánských svatyní. V kostelíku luzném, přespanilém na Humberku nyní dvakrát milém, kde hluk světa klidu neruší, podivně Máť Boží mocí svojí ctitelům svým údy choré hojí, rajský balsam roní do duší. [95]