Panna Maria Humberská.
Snivé bílé krasonické chaty,
pohřížené v pohorský klid svatý,
vyrušila netušená zvěst:
„S dobrým pánem zámeckým je běda;
darmo chorým očím léku hledá
a již oslepnutí blízek jest.“
Polekán byl celý Thurnův zámek
od slepoty zlověstivých známek,
nad pánem se hořce rozplakal;
ale hrabě klidnou mysl jevil,
a když nářek drahých poulevil,
měkkou řečí tlumil jejich žal:
„Ještě slepoty se doufám zbýti;
v bázeň o zrak mučivou mi svítí
na chlum nedaleký pomnění,
na němž ke studánce vody svíží
vlídně obraz Matky Boží shlíží
zavěšený vetchém na kmeni.
Tuším, že mne studánky té vodou
ochrání Máť Boží před nehodou,
budu-li mít útočiště k ní;
91
se mnou k ní teď na prosby se dejte
a pak na chlum pro vodu mi spějte,
ať se tušení mé vyplní!
A když Máti, která tvoří divy,
milostivě neduh kormutlivý
odejme mým očím bolavým,
já jí v důkaz nejvroucnějších díků
pěknou kapli onom na vršíku
po svém uzdravení vystavím.“
Jako na harfu hra libá zněly
a jak vůně k Matce Boží spěly
prosby zkormoucené rodiny;
po modlitbách přinesena záhy
s vršku nádoba té čisté vláhy
v možný, nadějný lék jediný.
Bez váhání v něžné lásce spolné
myli předrahému oči bolné
vodou svěživého pramene;
neduh, neústupný do té chvíle,
vzdal se zvolna tajné zřídla síle,
nevracel se v oči zjasněné.
S nadšeností celý zámek vděčný
propuk’ v ples a jásot nekonečný
nad nebeské kněžny dobrotou;
92
šťastně oči vodou osvěželé
okřály a zvítězily cele
nad hrozivou, smutnou mrákotou.
Dostál hrabě slibu. V brzkém čase
sličná bílá kaple zaskvěla se
na pahorku poblíž Krasonic
a v ní vkusný oltář zlatoskvělý
zdobností i sněžnou pláten bělí
mile kynul příchozímu vstříc.
Potom hrabě do Vlach zaputoval
a tam dílo, jaké v mysli choval,
nové kapli získat pilen byl;
za čas přines’ obraz umělecký,
který krásou jímal oči všecky,
a jej nad oltářem zavěsil.
Na obraze stromu pod zelení
s Jezulátkem sladkým na rameni
Matka Boží vykouzlena jest;
hrabě Thurn jí po pravici klečí,
rukou vzpětím, němou zraku řečí
tlumoče jí vroucný dík a čest.
Thurn, jejž hrůzy temnot opustily,
na vršek, svůj „Thurnberk“ zvláště milý,
vzývat Boží Máteř chodil rád;
93
lid, jenž kaple posvátné si cenil,
tvrdé „Thurnberk“ v měkčí „Humberk“ změnil,
když tam po něm začal putovat.
Odešel rod Thurnův z tiché vísky,
ale mariánský Humberk blízký
po něm osiřelý nezůstal;
při vší časů nepokojných změně
k Marii vznět lásky utěšeně
v plamen mohutný tam vyrůstal.
A když kaple po hrabatech zbylá
scházela a dávno nestačila
zbožných prosebníků návalu,
okolní lid šlechetný a jarý
na svatyni novou milodary
čile snesl v něžném zápalu.
Rozbořena sešlá kaple malá,
která na Humberku potrvala
ke cti Boží víc než dvě stě let,
aby v nové, prostorné a jasné,
prosby k nebi o milosti spasné
hojněji se mohly rozvíjet.
A kdož kapli zřizovali vnově,
vědouce, že Matce Ježíšově
dílem důstojným jsou povinni,
94
pílí, modlitbou a věrou živou
vytvořili vzácnou, okouzlivou
perlu mariánských svatyní.
V kostelíku luzném, přespanilém
na Humberku nyní dvakrát milém,
kde hluk světa klidu neruší,
podivně Máť Boží mocí svojí
ctitelům svým údy choré hojí,
rajský balsam roní do duší.
[95]