Krucifix.

Krucifix.
,Ó rceteÓ rcete, kdo jej v Santarině zřel, jak na kříži se tvářil Spasitel! „Byl hrozný;“ stárnoucí si rytíř stesk’, „mou duši šlehal jeho zraků blesk a z mraku, jenž mu hněvně v čelo sed’, já zděšen cos jak přísný ortel čet’.“ Ha, starý brachu, zanech loupeží, pusť zajaté, jež týráš za mřeží, sprav, co tvou čeleď k slzám dohání, čiň posléz opravdové pokání! „Mně zase,“ děl kýs prostý vesničan, „tvář péče plnou jevil dobrý Pán; v něm zřel jsem otce, který pro děti je schopen nekonečných obětí.“ Tys otec něžný, zdatný muži můj, Pán tebe drahým dětem ochraňuj, by z mozolů tvé péče do sta let ráj čisté radosti jim hojně kvet’! „A mně,“ zas mladý školár měkce řek’, 10 „dal zírat pacholetství jarý vděk. Vlas kadeřavý, žlutě zlatý měl a v lících růží nach i sněžnou běl; jak hvězdy oči vstříc mi zaplály, rtů k líbání mě zvaly korály a luzný úsměv, jenž tou tváří kmit’, v plam roznítil mé tiché touhy cit.“ Ó, june cudný, jakých v skrytosti niv zemských bahno málo vyrostí, kéž vděky tvoje prostřed Sodomy Pán chrání poskvrny a pohromy a kněžstvím připoutá tě k oltáři, ať krása tvá v div světa vyzáří! [11]