Krucifix.
,Ó rceteÓ rcete, kdo jej v Santarině zřel,
jak na kříži se tvářil Spasitel!
„Byl hrozný;“ stárnoucí si rytíř stesk’,
„mou duši šlehal jeho zraků blesk
a z mraku, jenž mu hněvně v čelo sed’,
já zděšen cos jak přísný ortel čet’.“
Ha, starý brachu, zanech loupeží,
pusť zajaté, jež týráš za mřeží,
sprav, co tvou čeleď k slzám dohání,
čiň posléz opravdové pokání!
„Mně zase,“ děl kýs prostý vesničan,
„tvář péče plnou jevil dobrý Pán;
v něm zřel jsem otce, který pro děti
je schopen nekonečných obětí.“
Tys otec něžný, zdatný muži můj,
Pán tebe drahým dětem ochraňuj,
by z mozolů tvé péče do sta let
ráj čisté radosti jim hojně kvet’!
„A mně,“ zas mladý školár měkce řek’,
10
„dal zírat pacholetství jarý vděk.
Vlas kadeřavý, žlutě zlatý měl
a v lících růží nach i sněžnou běl;
jak hvězdy oči vstříc mi zaplály,
rtů k líbání mě zvaly korály
a luzný úsměv, jenž tou tváří kmit’,
v plam roznítil mé tiché touhy cit.“
Ó, june cudný, jakých v skrytosti
niv zemských bahno málo vyrostí,
kéž vděky tvoje prostřed Sodomy
Pán chrání poskvrny a pohromy
a kněžstvím připoutá tě k oltáři,
ať krása tvá v div světa vyzáří!
[11]