Slavík.

Slavík.
Arcibiskup Lohel položil brk stranou, s povzdechem zved’ hlavu vážně zadumanou. Utěšený Strahov, opatem kde býval, na mysl mu přišel jako světla příval. V luznou zahradu tam zahleděl se v duchu, odkudž Prahu vidět plnou krás a ruchu. Vzpomněl, že tam často slavík klokotavý trud a zádumčivost vypudil mu z hlavy. Pozvedl se Lohel, foliantů nechal, za slavíkem vábným ke Strahovu spěchal. Opat Kašpar, bratří byli udiveni: „Dávno prchla doba slavičího pění.“ Lohel trval na svém a houf bratří bílý nad strání s ním used’, jež se k Praze chýlí. Obzor nad Prahou byl teskný, zamrtvělý, vítr vál a mraky na nebi se tměly. 141 Stromy stály jako hořkým žalem němy, s korun žluté listí padalo jim k zemi. V malé chvíli s větve nad klášterní strání ozvalo se jemné, toužné klokotání. Čím dál dojemněji slavík pěl a jásal, jako by vděk jara velebil a hlásal. Opat Kašpar, bratří žasem oněmělí v příhodě té důkaz přízně Boží zřeli. Druhu druh čet’ v očích velkou víru svoji: „Vše Pán věrným skýtá, jižto se ho bojí.“ Dojat Boží lásky přelíbezným divem pokochal se Lohel v zpěvu čarotklivém. Vděčně k nebi na mžik zvedl oči jasné a pak pokřižoval ptáče libohlasné. Bez prodlení slavík zmizel v šeru stromů, osvěžen a šťasten bral se Lohel domů. [142]