Opat Jarloch.
Z kruté seči na Znojemsku
vybaviv se ve zdraví
milevský pan Jiří do Čech
navrátil se z Moravy,
odhodlán, že na svém statku
po přestálém vojny zmatku
klášter Bohu vystaví.
Nejdřív zašel do Želiva
na poradu s opatem:
„Rád bych nový klášter vyzdvih’
na svém zboží hvozdnatém,
ale nevím sobě rady,
jak co počít bez závady
v podniku tom přesvatém.přesvatém.“
Opat Ota dobrou radu
Jiřímu dal s radostí:
„Zbuduj klášter, a když zbožím
opatříš jej zadosti,
na služebnost Hospodinu
slušnou část mých bílých synů
v něm co nejdřív uhosti!“
122
Vrátiv se pan Jiří snažně
k ukojení tužeb svých
stavěl sídlo utěšené
sboru bratří klášterních,
by tu snah a prací čilých,
víry žárné, mravů milých
ohnisko měl český jih.
V pěkný pomník zbožné mysli,
v lepotvárný umu skvost
klášter s chrámem o dvou věžích
z pilných rukou k nebi vzrost’;
v bratří zdar a ke cti Pánu
Jiří jezer, lesů, lánů
zajistil mu přehojnost.
K opatu pak do Želiva
zavítal zas napospěch:
„Vyprav syny v klášter nový,
ať je živo v jeho zdech;
opatem však toho sboru
zvolen budiž bez odporu
svatý muž a dobrý Čech!“
Úsměv plachý jako záblesk
opatovou tváří kmit’:
„Na mou věru! vybíravým
umíš, pane Jiří, být;
mladistvý náš Jarloch pouze
123
vyhověl by tvojí touze,
tentě Čech a ctnoty štít.“
Svolal opat houfec bratří,
jež byl zvláště vyvolil:
„V Milevsko vás nový klášter
volá jako zářný cíl;
opatem však zvolte sobě,
kdo by k vlasti, řádu zdobě
dobrý Čech a světec byl!“
Zahovořil v davu bratří
stříbrovlasý vážný kmet:
„Na světce i vlastimila
upíráme svorně hled;
jestiť Jarloch mladý, čilý
nad nás všecky způsobilý
pěstiti náš jarý zkvět.“
Velmi pánu milevskému
slovo mužné přišlo vděk,
ale Jarloch mladý věkem
nemálo se volby lek’;
teprv k prosbě vícehlasé,
aby hodnost přijal na se,
zvolení se neodřek’.
Vida, že se všecko daří,
jak si z toho srdce přál,
124
milevský pán ze Želiva
vesele se domů bral,
by i s lidem, jak se patří,
k uvítání bílých bratří
důstojně se přichystal.
Jako rajské zjevy bratří
ze Želiva přibylí
s prozpěvem a modlitbami
k Milevsku se blížili;
v čele kráčel s tváří smavou,
převyšuje všecky hlavou,
opat Jarloch ztepilý.
Jen pan Jiří slavně uved’
v klášter bílou rodinu,
pevně Jarloch svatou kázeň
ujal v ní v tu hodinu,
že měl na ní příklad skvělý
jihočeský úkraj celý
při všelikém počinu.
Ukázal se Jarloch svatým,
jak pan Jiří tomu chtěl;
sloužil Bohu modlitbami,
krotil tělo, mnoho bděl,
jako slunce blahoplodné
po veškeré zemi rodné
svatostí se mile skvěl.
125
Osvědčil se také Čechem,
jak to Jiří viděl rád;
vytkl sobě chvalný úkol
kroniku své země psát,
aby dorost příštích časů
měl si z čeho do zápasů
světlo, vznět a sílu brát.
[126]