Žebrák.

Žebrák.
Jan Haukap něžně o chudinu dbal, když na Strahově opatem se stal. A pro almužen hojná vydání svých bratří zavdy zaslech’ žehrání. Než nedbal toho; v lásce k chudým rost’ a z almužen si klenul k nebi most. „Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“ A jednou žebráků když hostil dav, z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav. Tak důstojně si vedl za stolem, že podiv, úctu budil kolkolem. A jeho zrak, ač vlídný, snivý byl, jak pronikavý šíp se v duši ryl. „Kdo jsi?“ ptát opat kolikrát se chtěl, leč zaražen vždy před ním oněměl. 12 Když nasyceni hosté veškeří, Jan opat zvědav stanul u dveří. „Své jméno cizinec mi poví snad, až ze síně se bude ubírat.“ Než sotva přiblížil se chuďas ten, byl náhle bílým světlem obestřen. Bok odhalený jizvou se mu rděl, a jízvy na rukou i nohou měl. Tu v sladkou závrať padal opat Jan a vzjásal jen: „Můj Bůh, můj milý Pán!“ [13]