Modlitba.

Modlitba.
Mše je dávno odsloužena; jaký hlahol úpěnlivý rozléhá se ze svatyně v trhu shon a rozruch živý? Do kostela lidé běží; jinoch v městě známý všude před obrazem Matky Boží na housle tam tklivě hude. „Jakou ranou stižen asi mladý mistr zbožňovaný, z houslí svých že vykouzluje nářek smutný jako hrany?“ Tak se v davu jeden táže, druhý na to prohovoří: „Matka něžně milovaná nebohému těžce choří. Duše jeho všecka v kouzlo přelíbezných tonů vžilá hudbou vzývá Máteř Boží, by mu matku pozdravila.“ 87 „Hudbou vzývat Máteř Boží, jak to krásné!“ zvolá kdosi; jiný zase mravokárnou moudrostí se pohonosí: „Raději nech na modlitbách sepna ruce jinoch prodlí; hudbou sebe dovednější zdraví matce nevymodlí.“ O modlitbě umělcově různí lidé různě soudí, ale hudba všecky poutá, mnohým z očí slzy loudí. Hrajeť mistr jako vztržen k nadhvězdnému čarokraji, neskonale srdcejemně housle jeho naříkají. Kouzelných těch melodií nářek slastně dojímavý spěje k trůnu Matky Boží, která chorým dává zdraví. A když nejvíc posluchači nevýslovným žasem jati, rázem jemné struny zmlknou, jako duch se jinoch ztratí. 88 Osm dní tak mistr hude v povznášivé chrámu tiši; lid již myslí, že Máť Boží proseb jeho nevyslyší. Silně mnozí pochybují devátý den po mši zrána, je-li dosud víra jeho neúspěchem nezviklána. Do chrámu však mistr vejde, zanícením zrak mu plane, před obrazem Matky Boží radosten a zjařen stane. Jaký mocný z houslí jeho vytryskuje příboj zvuků! To již nejsou žalné hrany, tlumočící nitra muku. Rozpoutaný výbuch plesu, slavná hymna chvály, díků z pod prstů se bouřně valí mladistvému výtečníku. Když pak skončí hru a z chrámu jako duch se tiše ztratí, v uchváceném davu slyšet dojemný div zvěstovati: 89 „Dnešní noci drahá matka vyvázla mu z nebezpečí; vymodlil jí nové zdraví divomocnou hudby řečí.“ [90]