Holubi.
Anselm hojným zobem krmil
četné hejno holubů;
den co den jich něžně hlídal,
rád je houfně sedat vídal
na římsách i na srubu.
Jednou doslech’ tvrdou výtku
pro svůj k ptákům útlý cit;
dělají prý škodu všudy,
zobou zrní, z něhož chudý
moh by skývu chleba mít.
Zarmoutil se zbožný Anselm,
jenž i tváři němé přál,
a tu výtku v mysli choval,
až si záměr vyosnoval
a jej vbrzku vykonal.
Holuby své k zobu svolal,
nasypav jim denní díl;
když pak byli nazobáni,
v neochvějném odhodlání
důrazně k nim promluvil:
139
„Chce-li vás Bůh tady nechat,
mně to věru bude vděk;
nechce-li, pak beze všeho
po nejvyšší vůli jeho
opusťte můj příbytek!“
S hurtem vzlétli na to slovo
ptáci domu přivyklí;
ještě jako v pozdrav milý
nade dvorcem zakroužili
a pak v dáli zanikli.
Podivil a pokořil se
Anselm nebes pokynu;
holubů svých dlouho želel,
ale že sám Bůh tak velel,
krmil zase chudinu.
[140]