Ráj.
Doubravou, jíž prokmitaly
slunce šípy nachové,
nazdařbůh se svorně brali
mladiství tři druhové.
Dlouho šli jak oněmělí,
bez prozpěvu, hovoru;
když pak z lesa vyjít měli,
pravil jeden ze sboru:
„Nemálo se, bratři, divím
řečí našich zmlknutí.“
Na to druhý hlasem tklivým
v patrném děl pohnutí:
„Když jsem v žase němém zíral
sterý lesa div a taj,
v mysli se mi pootvíral
nebešťanů luzný ráj.
Z něho se v mou duši chvělou
vléval taký jas a klid,
že jsem blahem cestu celou
nemoh’ slova promluvit.“
110
Řekli na to vysvětlení
oba druzí zvážnělí:
„Také my jsme v libém snění
vděky ráje viděli.“
Vzjásal třetí: „Důkaz živý,
neklamný to, věřte mi,
že nám třem Bůh dobrotivý
připravil ráj na zemi.“
A jen mlčky z lesní houště
v obzor širý vkročili,
shlédli prostřed polopouště
nový klášter spanilý.
Slunce, které zapadalo
jako kotouč krvavý,
skvostný brokát po něm stlalo
červánkové záplavy.
Toužebně se k němu dali
v polopustý dumný kraj;
brány se jim zotvíraly,
svorně spolu vešli v ráj.
[111]