Chrám poutní u Slavonic.
Ó, což se pleban slavonický lek’
a s ním i stádo věrných oveček,
když v chrámu s monstrancí kdys časně ráno
i tělo Páně bylo postrádáno!
„Lze novou monstranci nám opatřit –
kde tělo Páně?“ vzúpěl kněz i lid
a městem celým velké hoře chvělo,
že zneuctěno nejsvětější tělo.
Jak vypátrat, kam lotr s lupem tíh’?
Kraj širý pohroben byl v závějích
a marně za zimy, jež byla dlouhá,
den na den rostla po hostii touha.
Ó, kterak pleban s lidem věrným žas’,
když zpráva rozlétla se v jarní čas,
jíž každý naslouchal tich jako pěna:
„Již svatá hostie je nalezena.
Byl na vrchu blíž města čilý ruch,
skot na pastvě a v dělných rukou pluh;
tu mohutný a živý plamen z křoví
šleh’ nenadále v oči pastevcovy.
46
Tak úchvatný byl podivný ten plam,
že klesl v kolena skot němý sám
a k zemi pochýlil směs hlav a rohů
a klaněl se, jak klaníme se Bohu.
Když s pastýřem blíž shlédli rolníci
ten, jak se zdálo jim, keř hořící,
aj, z kameniště, jež se v křoví krylo,
zář nadpozemskou tělo Páně lilo!“
Tak zněla zpráva. Pleban, v srdci vděk,
spěl nakvap s lidem sezřít pahorek;
když křoví sevšad obklíčily davy,
ó, jaký zjev tu vidí dojímavý!
Jak jehně, když je šelma ubije,
v štěrk stulena je svatá hostie
a jeviti se zdá svou něhou tklivou
dík lidem za soucit a víru živou.
Kněz nález v kalich vloží s nadšením
a k městu pospíchá a davy s ním;
než jen se octnou v otevřené bráně,
jak bílé ptáče vzletí tělo Páně.
Žal schvátí lid a svírá čím dál tíž;
zní nářek: „Proč nás, Pane, opouštíš?“
Jak na kyn všichni s duší zkormoucenou
zpět za uprchlou hostií se ženou.
47
Zas v kamení ji najdou, nesou zpět
a po druhé se jim dá z brány v let
a po třetí ji stihnou roztouženi
a po třetí jim prchne do kamení.
Když po čtvrté lid klečí u křoví
a všechněm dotaz na jazyku tkví,
proč tělo Páně činí odpor stálý,
jak věštec hlásá pleban rozeplálý:
„Svým vracením se v toto kamení
Pán svátostný nám dává znamení,
že byla by mu svatyně zde milá,
kde ruka zločinná jej pohodila.“
Tu slavně všecek lid se rozplesá
a hromným hlasem volá v nebesa,
by uspokojil toto přání němé:
„My svatyni zde Pánu zbudujeme.“
Kněz tuší, vyslechnuv tu přípověď,
že hostie mu neuprchne teď,
a klidně nese ji až do kostela,
kde před svým znectěním trůn lásky měla. –
Div tento kolikeré století
tkví pevně v lidu zbožné paměti,
neb dlouho v kapli, která zbudována,
ctil na pahorku svátostného Pána.
48
Teď místo kaple zdvíhá se tam chrám
a hlásá všem, kdož zaputují tam,
že v hostii, v níž shrnul všecky divy,
dlí mezi námi Ježíš Kristus živý.
[49]