Kdo rád by neputoval do Tuřan?
Tam hezké panenky jdou se všech stran.
Jdou k Matce Boží s prosbou vítanou:
„Buď, Panno Tuřanská, nám ochranou!“
I z Kounic mlynářova spěje tam,
jí srdcem šlehá svaté touhy plam.
Jí v očích vidět bleskotání hvězd
a v tváři růže s liliemi kvést.
Jak anděl kleká před Mariin trůn,
z úst rokotá jí hudba jemných strun.
Své dívčí tužby skromně přednese
a záříc od modlitby zvedne se.
Jde domů prosta žalostí a běd,
jak skřivánka ji slyšet z dálky pět.
Jde domů zpívajíc a hopkujíc,
mlýn bílý vesele jí klepe vstříc.
Již otce, matku zří se usmívat
a toužebný k nim urychluje chvat.
Vtom nešťastnou se zvrátí náhodou
a padne v hloub a zmizí pod vodou.
V ruch mlýna vzkvílí panímámin hlas:
„Ach, Panno Tuřanská, mé dítě spas!“
Pan otec hledí zachovati klid
a rázně velí vodu zastavit.
Již slézá s čeledíny pod kola –
„Mé dítě zohavená mrtvola.“
Než dívenka, již z vody vybaví,
jen šrámek nad okem má modravý.
A když ji zvolna vnesou na postel,
zas líčka zbarvuje jí růžný pel.
A zas jí v očích zříti hvězdný třpyt
a slyšeti ji libě švitořit:
„Tak milé paní v klíně spala jsem,
že ještě trnu sladkým úžasem.
Plášť drahocenný barvy nachové
jí slušel jako paní králové.
A z dítěte, jež k sobě vinula,
zář jasná, příjemná se linula.“
Slov dceruščiných blahodějný zvuk
hruď mlynářčinu pozbavuje muk.
Jí z hrdla vydere se tklivý škyt –
„To Panna Tuřanská jen mohla být.“
Tu z domu úděs prchá jako stín,
v ples dívčin vesele zas klepe mlýn.