Šlepěje.
Sníh ležel v návějích a třeskutý byl mráz,
když Václav do chrámu bos pílil v noční čas.
Jak vždy mu po boku spěl panoš Podiven
a plašil s očí svých jen stěží libý sen.
Ač obuv důkladnou měl zdravých na nohou,
přec tenkrát náramě křeh’ zimou přestrohou.
Žas velký pojal jej, že spánkem nezdolán
tu dlouhou zimní noc můž’ probdít jeho pán.
A žasl ještě víc, že jenom bosonoh
v ty sněhu návěje dnes vydati se moh’.
Vtom dobrý kníže řek’: „Nač brodíš závějí?
V mých nohou šlepěje hleď stoupat raději!“
A jinoch poslušný hned stopami se bral,
jež před ním ve sněhu pán bosý vyšlapal.
Tu v zkřehlé nohy mu a do všech údů, žil
proud tepla zázračný z těch šlepějí se vlil.
112
A rázem pochopil žár lásky Podiven,
jímž Václav přemáhal i mráz i libý sen.
[113]