Zvete mne, kam bych býval rád
před časy přišel jedenkrát.
Než zcela není to má vina,
že nepřišel jsem do Těšína.
Co míníš, vždy se nestane.
Přišla jen nemoc a já ne.
A bylo těžko činit více
než dumat v cele nemocnice,
mít horečné a těžké sny
nemocný a, žel, bezmocný.
Do cely za mnou Těšín šel,
s ním těžký smutek přicházel;
zlý průvod bezútěšných zpráv.
Číst, slyšeti a nebýt zdráv!
A když jsem posléz vyšel ven,
jak celý svět byl pozměněn!
Svět celý, celá politika.
Především naše republika.
Vlek’ jsem se v studu, lítosti,
za divadelních slavností.
Kterak se bavila ulice!
Že Těšín možná ztratí se?
Vlek’ jsem se sněmovnou hotovou,
promrskat smlouvu mírovou.
Neprobírejte pranic blíže!
Pan ministr chce do Paříže.
Sněmovna náhubek svůj vzala,
hlasovala a zatleskala.
Kdybych byl přišel do Beskyd,
koho bych mohl mluvčím být?
Kdyby se ptali: Kdo je s vámi?
Kdo odpověď as našeptá mi?
Kdyby se ptali: A co teď?
Jakou jen, jakou odpověď?
Kdyby se ptali: A co zítra?
Jak odpovědět dosti zchytra?
Kdyby se ptali: věřit lze
slavnostním slovům, přísaze?
A pouhou maškarádou není
projev vašeho shromáždění?
Jak odpovědět a co říc’?
Sklopiti zrak, zahalit líc?
Tolik jsem slyšel mužných rčení,
tolik jsem slyšel prohlášení,
tolikrát slyšel: Nikdá ne!
Odstupiž od nás, Satane!
A naslouchal jsem variacím,
mluveným k slezským deputacím.
Každičké slovo v úžas vrhá.
„Než kohout třikrát zakokrhá!“
Tenkrát snad má to byla vina,
než nemohl jsem do Těšína.
Snad. Suďte. Strach svůj mohu svěřit.
Kdyby se ptali, lze-li věřit?
A jestliže mne zvete dnes,
mne jímá děs, mne jímá děs.
Mluviti znova, začít znova?
Nestačí slova, slova, slova!
Lhát stydno je a marno lhát.
A stydno také žalovat.
A jaký dojem neblahý
by učinily přísahy?
Jsou rány čerstvé. Nezahojí
je Demosthenes řečí svojí.
A srdce kdybych vlastní nes’:
jsem, běda, pánem z Prahy dnes.
Nevinen, vinen, kdož to ví?
Mně také trpce odpoví:
Mluvili, mluvili, mluvili,
mluvili, neučinili!
Též moje rána čerstvá je,
horského hledím do kraje.
Mží; neslyšný to nebe pláč.
A v mlze skryt je Kokrháč.
Silnicí kráčím. Kam jdu? Kamsi.
A v horské mlze vykládám si:
Doma se nutno zbýti vin,
než pomyslíme na Těšín,
doma je nutno pevně stát,
než mluvit budem’, přísahat.
Nic nikdy nezachránily
veliké řeči bez síly.
A než je možná náprava,
krajinou, jež je mlhavá,
jdu tiše, tiše, beze slov,
tak, jak se chodí na hřbitov.
A srdci cosi v tichu dí:
den soudný mrtvé probudí!