VRCHOLNÝ VEČER
Blízké hřmění vozů slyším z těžkých dálav:
v jediném tónu stálý hukot velkých vod.
Nestejnost mnohočetných kročejů
je rozvolněná, vlahá, marná. Vesmír odešel,
ohluchl jsem v zředěném a lítostivém prázdnu,
které kolem mží jak sloje mlhy,
v ní někdo srdcelomně zaštká jméno mé;
vrcholem perispritu čiší vánek noční.
Jdu temnomodrou svého žití pohádkou,
svou vlastní legendou a skutečnem, jež není.
Svět je mocnou fantasmagorií,
z indigové želatiny sen, i v temnu
jsou jeho barvy silné, horoucné.
Lidé, zduchověni plynem lamp,
jsou velmi krásní, krásní, ale němí;
teskná ruka jejich v gestu náhodném
zaplove divně hluchým věčnem,
šatu zavlání dí význam hluboký.
Jsem opuštěn, jak všichni přestali by myslit,
pálí zoufalství, že jsoucno je tak krásné,
vesmírnou tesknotou si nejtiššeji
kvílí srdce: „Aspoň potkat dítě,
9
by mi zašeptalo všednost lahodnou,
abych věděl, že jsem nezemřel.“
Šedostříbrá síla, která vědouc nemyslí,
plní, tíží hlavu zvýšenou;
šedé mlno srší z nervů všech
a na osrdí plném síly duchovní
se bojím črty vláskové. Tak cítím
tepot mnohých krví v jarní večer,
klopýtám o drát neznám, řídím blouznění
mnohého žití v divném městě Aharpu.
Kolem lampy listy bez stopek se lesknou,
v tmách krutě zelený a chmurně světlý roj.
Tu sedě zhroucen, nezdám se ni býti.
Mladíku jemný (snad mi seslán od vyšších;
snad domnívá se, že jsem slep),
jehož břitké obrysy vždy při svém pohybu
něco bezúčelně zahovoří mně,
tváříš se rozpačitě, v různé strany hledíš,
dlouho stoje točíš květinou. Nevíš, že tě poutám:
dnes na chvíli mi dán byl onen zrak,
třikrát rozšířený, jasem strašný,
ten, jenž je zrakem hrozných duchů;
leč laskavý terč mírných paprsků,
modrošedý, živen vědomím všech věků minulých,
jako bych důvěrné jich dítě byl.
10
Soumrak mlčky vane teplou oblohou;
avšak za ní tmí se nesmrtelnost,
tam mne čeká dlouhé trvání,
hromové slávy cesta patří mi.
Mlčení; večer máje; snění. Snil jsem věky.
Prosnil jsem v té chvíli jsoucno své.
Za tisíc roků pod stromy tu bude
cizinec jinoch vznešený, leč divný,
tvar jeho krásný, ale zdánlivý
províván skálou, z které stal se vítr,
to budu jiné já, božství velebné.
11