VSTUP
Kdo na zeď prudce zaútočí, snad někdy hmotu prorazí: Jas nesmírný pak oslepí mu oči a zmámí divosladké obrazy. Že zemřel za živa, se domnívaje zří do hlubin, kde slunce duchovní svým moudrým žárem hřejí křehké kraje a živí tvory svatých úrovní. Kde etherické nesčíslno duší zmar popírá a v pravdě kolotá a za závojem jsoucna kde se tuší Duch nevýslovný, propast života. Pak zas se zastře příkrov kobaltový, tma hluchne tmou. Snad třetí den po chmurné smrti jenom smrt mu poví: Spi. Byl to pouhý sen. 5

NIPPON
Když protinožci vaří krev, zde síla duchů klade století. Unavený dům se zřítí, tam z mlhy narodí se bourec. Nipponská dívka upustí květinu, zde hošík políbí zem; zemřevši zpívá u nás v ptáčeti za oknem fialovým, ranním, ztraceně za záclonkou rozespalou. Když bdíme v bledofialové noci, zvané den, spící duše Nipponu prolnou zemí, proudí ulicemi, neviděny bydlí, dveřmi buší jako průvan, nevědomě vegetují v nás. I projdem večer do kraje něžné hudby, tichounké jaro, bělosněžné plachty mírných člunků pomalounku řeží perleťový odraz javorů, v skvoucí oblasti šupin nové a nové vlnky tryskají, jako by pršelo v tekuté stříbro, v zinkové záři blahavého slunce-buddhy. Jsem černý chlapec u skály Zélandu, sedí u hlubokých vod, tupě loví černé, divné ryby, nechápe Tichého okeánu, ani šera jeho mnohopustých dálek. 6

PROMĚNĚNÍ
Milostné světlo mírně slní, zasnívá první plnost trávy bělozelenou mhou. Všech stromků prosluněné listy, tichý div z živoucího křišťálu zelené nadhmoty, mladičce hoří šťavou průsvitnou. V husté lahodě vzduchu málomluvného hnutí vánku je nevýslovné, nečeří drahých stínů, jejich temnozeleným temnoplamenem zhedvábněn drn. Jemné teplo krve vznešené útle proudí hlavou vzkříšenou. Vrchol bytosti tu dokončuje nesmrtelná krůpěj siróoru, ji měníc v peruť duchů Siria. Vytržen ze světa, to dumám svatý sen v ráji v odpoledni nedělním, v zahrádce prosvětlené hustou, slunnou mlhou vzdáleného Boha, na mechovém valu hradu gralského. 7

PRVNÍ DEN
Tichounké jaro, bělosněžná plachta svátečního člunku skoro stojíc řeže perleťový odraz-dým topolů, v skvoucí bažině řeky tryskají nové a nové vlnky v stříbrné záři blahavého slunce, božství jara. Mladičkým leskem, vláčným, mazlivým, slínají kusy vzduchu v oslnivé prouhy. Staré kolovrátky, frkačky, harmoniky ústní, prosté hudby slábnou z žíravé zeleně údolí, ve výši slejí se: prostor tu hraje na varhanách vzduchu vrnivý hymnus, dumavě tenký, svatě zvětralý, blouznivě jistý, nezvratně a tiše jásající jako duchové ženy vítězné, modrými výtrysky a spády milých triol, veselý jako marnost hrobu, neboť nezemřeme, teskný jako šikmé odpoledne, harfa víry, miriamská řeč lo-fang. Mocného života plane mi první den, otvírá se krása světa, hloubky nebes, omámené roky. Budu-li stár, budu-li před odchodem, v srdci zvadlém nesa půlstoletí, zase budou tu mladé loďky, kolovrátky a jaro, ale starodávné jak slunná upomínka. 8

VRCHOLNÝ VEČER
Blízké hřmění vozů slyším z těžkých dálav: v jediném tónu stálý hukot velkých vod. Nestejnost mnohočetných kročejů je rozvolněná, vlahá, marná. Vesmír odešel, ohluchl jsem v zředěném a lítostivém prázdnu, které kolem mží jak sloje mlhy, v ní někdo srdcelomně zaštká jméno mé; vrcholem perispritu čiší vánek noční. Jdu temnomodrou svého žití pohádkou, svou vlastní legendou a skutečnem, jež není. Svět je mocnou fantasmagorií, z indigové želatiny sen, i v temnu jsou jeho barvy silné, horoucné. Lidé, zduchověni plynem lamp, jsou velmi krásní, krásní, ale němí; teskná ruka jejich v gestu náhodném zaplove divně hluchým věčnem, šatu zavlání dí význam hluboký. Jsem opuštěn, jak všichni přestali by myslit, pálí zoufalství, že jsoucno je tak krásné, vesmírnou tesknotou si nejtiššeji kvílí srdce: „Aspoň potkat dítě, 9 by mi zašeptalo všednost lahodnou, abych věděl, že jsem nezemřel.“ Šedostříbrá síla, která vědouc nemyslí, plní, tíží hlavu zvýšenou; šedé mlno srší z nervů všech a na osrdí plném síly duchovní se bojím črty vláskové. Tak cítím tepot mnohých krví v jarní večer, klopýtám o drát neznám, řídím blouznění mnohého žití v divném městě Aharpu. Kolem lampy listy bez stopek se lesknou, v tmách krutě zelený a chmurně světlý roj. Tu sedě zhroucen, nezdám se ni býti. Mladíku jemný (snad mi seslán od vyšších; snad domnívá se, že jsem slep), jehož břitké obrysy vždy při svém pohybu něco bezúčelně zahovoří mně, tváříš se rozpačitě, v různé strany hledíš, dlouho stoje točíš květinou. Nevíš, že tě poutám: dnes na chvíli mi dán byl onen zrak, třikrát rozšířený, jasem strašný, ten, jenž je zrakem hrozných duchů; leč laskavý terč mírných paprsků, modrošedý, živen vědomím všech věků minulých, jako bych důvěrné jich dítě byl. 10 Soumrak mlčky vane teplou oblohou; avšak za ní tmí se nesmrtelnost, tam mne čeká dlouhé trvání, hromové slávy cesta patří mi. Mlčení; večer máje; snění. Snil jsem věky. Prosnil jsem v té chvíli jsoucno své. Za tisíc roků pod stromy tu bude cizinec jinoch vznešený, leč divný, tvar jeho krásný, ale zdánlivý províván skálou, z které stal se vítr, to budu jiné já, božství velebné. 11

OSAMĚNÍ
K vysokým světům přivrací se zem, za bezdnem kobaltovým oblohy přistanou jemné řády duchů němě šumivé, říz průsvitných modravá mlha vlaje vzdáleně. Koruny nehybné jak vyvráceny šerem, sesunuty tíhou černé němosti, jimi tekutá hudba zahradní proráží tónem měkkým, bujarým. Ó hrozné pusto výšin ducha, kdy nesmírné teskno opuštěnosti kolem stéká jako hluchota a srdce vyje samotou. Nevím, je-Ii večer, nechápu ručky hodin, má blouznivá duše je věčná. Krásný večere živých, drobných lidí, ať mi strne výtrysk hudby v listoví, ať každá chvíle trvá století, neb v prvém jaru poslední léto cítím. Vždyť z pokoje zamlklého temným klidem, kde býval jsem tak dlouho malý, skromný, teď vzhůru počíná se letem neodvratným strmá, sirá, bezdná, zoufalá cesta k vysoké smrti. 12

MRTVÁ
Když barevné obrazy věcí šlehají, mysl mocně pnou, že musím bolestným úsilím uhádati tajný smysl jich, když příšery mrtvých mučí mne svým pitvořením neplodným, když při tom dlouhém hýření mozkovém noc kalně spaluje se v pusté lampě, co bouře duchového světa kopyty pádí po střechách: Sestoupilas, duchu dívky, noc celou ležet v jinochu. Ve vysokém světě nechalas své pravé tělo posmrtné a z něho zatmělého všechny paprsky svého bytí soustředilas na mne. Ve mně trup tvůj temně zelený, tvůj nosík egyptský i hlava tvoje a jenom v úzké mezeře dvou těl, pod svojí lebkou, myslí moje já. Tak ležíš v těle mém, mork obnovujíc mu, a já jsem hrubou rakví tvou. I jasnozřím tvé hnusné trosky a v temnu hrobu onen děsný nach; leč vznešeně se jenom usměje nejčistší koutek retů tvých. 13 Mé prsty šílí, zevnitř prosávány smaragdovým zářením tvých prstíků; a palčivé mé čelo krutě laská uranské obočí tvé pod sebou. Vláčně těžký plodnou tíhou tvou, v opojnou chmurnost noci společné ti smutně šeptám slova slavného: „My nikdy nebudem jedinou mumií pod pouští pradávnou a slastným palmovím.“ Ó, proč jsem tebe neznal na zemi, když ještě plnila jsi sthulu šariru? Milostná choti! Jenom vteřinu line-li srdce tvoje lásku pro mne, ta vločka óru proudného bude trvat celým nekonečnem. Ať nikdy nejsem chladný k duši tvé; a až ve hlubinách zásvětních mezi dévy budu mizeti co liliového démantanu mrak, ty se mnou plaň a hoř a se mnou do Praboha odcházej. 14

HARFA
Vysoké okno otevřeno v zenit; indigo černé chví se hustotou, je sametově zduchovní mha hvězdná. Živoucně hoří širý Perseus, před ním spanile se vznáší duch panny, štíhlá ploška tenounká rýhované páry slídové, zjev ostrojemných obrysů, citlivou jehlou v prázdno leptaný; nehybně zavlněn je šatu kraj. Stíní Algenib, ten taje za ní, rozlit v sinou vodu blouznivou. Hudba-světlo souhvězdí v ní soustředí své ticho křišťalné, v jemné hlavě, v srdci mátožném, a jí se lomí dál, až na stříbrný vlas harfy v okně opřené. Vychví se dlouhý, strmý tón, jak démantové struny zlomení, jak vášnivý když sníh se promrazí etherným žárem tajné čistoty. 15

EON
Hyne každý duch, když nejvyšší byl utracen. Neměl nic říkat; odejíti. V starověkém městečku horském po práci večer, velmi chudý dělník, mezi neurčitými ženami dlouhá léta byl by sedával neznám, u studny arménské, tam v soumraku byl by hrozně zářil eonský zrak, azurová milost duchového slunce. Ač na vždy mlče, byl by týž. 16

BUDDHA
Vyšla duchová koule mléčných obrysů, dálný Buddha v ní stojí, střed svého ráje. Tehdy usedám pod dubem opojným, z želatinových jazýčků proudí odstíněná, snově kovová voda pro sluch zevrubnější, každý lístek šumí jinou melodii, rozumím každé, co závratného přejemně dí, a všechny souzní v mnohohlasou dávnost. Rozumím řeči usilovné ptáka, devětkrát opakuje slabiku, než pochopí, že již ji vyzpíval, krátký smysl v dlouhém stesku rokotá. Z koule velmi starý poutník přivanul, větrný stane proti stromu svatému, huhlá mi slova dutá jako vzduch. Jak raduji se, můj Buddho, že jsi dosud osobně živoucí, tentýž, který leže jinoch u říčky, útlý tigr s tenkým lukem obočí, v čiré vodě vídal stíny věcí budoucích. Tys ten, jenž čtyři bídy člověka zmohl nicotou; a přece sám stal se aionem a s celým světem svým, svým duchům raze cestu v neznámu, postupuješ k božským propastem. Kdybych patřil k řádům tvým, 17 ne k chudinské pyramidě západu, ty, třeba mnich a žebrák knížecí, nestrpěl bys potup mých. Byl bych jiný: mladý, krásný kníže Indie, jemuž sílu hor dal Gaurisankar, v nachovém rouchu, podle svatých vod, pevně pádila by moje kolesa bojovného vozu, letem nehybná. 18

VELKÉ DUŠE
Teplo rozlévají do staletí hrdinné a mocné duše vroucí básníků i světců, vůdců královských. Blaho sálá prostora, kde žijí, ať v těle pozemském či jako stíny skvoucí. Moudře nás hřejí v hluchoněmém šeru; a vznesem-li se v nadsmyslnou sféru, radostně se duch náš přiřadí k svému milenému herou, v jeho světlem ševelící ór, duchovým mlnem sršící, jenž jako zářivý a lehký chór, svým letem krájející sloje stříbrolesku, bude bezdnem za aionem plout. Hořící srdce jejich nenávidí čas a prázdný, chladný prostor nenávidí. Je laskavý a nesmrtelný jas, jenž ve všem žije a vše vidí, z něhož světlo ssají duše lidí; zná všech hnutí podvědomý hlas. Je souhrnem a teplým středem množství, je tepajícím kusem božství. 19

COMMUNIO S MRTVÝMI
O radostné a hrůzné zděšení, když černá clona mlh se promění v bezednou světa duchového zář! Hle, všichni odešlí, hle, dosud žijí! Jsou skutečnem, jež spálí fantasii! Oslavená tvář vznešeně usmívá se a zjihlé rysy pozemské pod živoucím sněhem světelným se sotvy poznávají v blahém žase. Ze zraků tryská nové žití, mohutné a skvoucí. Rty zmlklé, hlinou zasuté, hovoří slova vroucí, jež v hloubi hlavy jasně zní ti. Zhudebněný, odstíněný hlas přec má tentýž přízvuk známý jako v zašlý, zašeřelý čas, týž nejhlubší tón bytostný. Nižší v nich, co dýchávalo s námi, je zahrnuto v duši zvýšené jak drobná svíce v žáru plamene; a přec jich podstata je táž a táž a nehynoucí jiskra v nich chce bytí věčně neměnné. Jak rokotání ptáčat nebeských se smějí zpustlým rovům svým 20 a našim dětským vzdechům nad trávou. A kam až pohled zaletí, nesčetné podoby a záře plní óry slávou svou se skvějící, moře stínů líbezných se vlní až tam, kde zasluněnou dálavou duchové dávní do sfér mizejí co světlá mlha blýskotající. Vy vítězní, i já jsem duch, třeba v těžkém plášti z hlíny, jsem s vámi spojen v jeden věrný kruh. Je rozkoš býti s vámi druh a druh, být s vámi jeden ór, ó stíny, svět z fluidární nadhmoty, křištalný závoj, svítivý a křehký, jenž vlaje nad propastmi temnoty. Noc každou povznáším se ve váš řád; z vás silných mohu svoji sílu ssát; a hloubka nitra žije celý den tím čímsi, co si dolů zachytí, když duch zpět klouzá ve svůj chmurný hlen. Vše se sdílí, vše se soucítí, týž myšlení a citového dění proud plyne námi, jemný, blažený a lehký, on naší společnou je duší, je jasný, láskyplný vzduch; 21 a někdy v něm se tuší, jak z vyšších řádů připlývá zvěstování nových moudrostí, jež duchům živí těla zářivá. Společný perisprit náš trnoucí on plní jménem božím, jež je duchu ranou horoucí a pronikavé slasti trysk. A ruce průsvitné jak dech (ač někdy nevím, kdo to mimo vál) zhmotňují se v živých snech a dlouho v duši trvá letmý stisk. 22

CESTA
Až vykouří se divný žití sen, k snu jasnějšímu budeš probuzen. Nad moře věčna vzejdeš v zářný van jak náhle okřídlený ostrovan. Tam budeš s duchovými triliony žít, vířit, hárat ve světelné zony. A lépe vzbuzen, přejdeš v onu říš, kde velduchové proletují tiš, jimž místo srdcí hoří oheň-kříž. A vzbouzen víc a více, projdeš kraje, kde slávou hýří edeny a ráje. Vždy vyšší, vyšší hrůza rozkvetlá, až tam, kde mocné trysky prasvětla v tvar kmenů nesmírných se vybíjí a zmaten v tomto hvozdu pinií je slinným pouze motýlkem i eon, jen můrkou řítící se v empyreon. I tam, kde vesmír stříbrného žáru vysoké duchy zbaví všeho tvaru. 23 Až zcela vzbuzen staješ jako sníh v tu propast blesků oslepujících, v sen prasnu, který pravou pravdou jest, v šílený Boha alkahest. 24

PRABYTOST
Je stranou ve vesmíru neurčitá mlhovina, kam obrací se srdce položivé jak chorý list, jenž tam se vzpíná, kde tuší vlídné teplo důvěřivé. Jak rostlina, jež neví, co je slunce, ale ví, že cosi velké plane, co jest jejím životem a slastí, tak v temnotách jen duše vidí v šíru tu matnou záři duchovní a mocný proud, jenž line z ní. Ta zář je domov útulný, lahoda spánku, propast míru, jistota a němé porozumění a její velké mlčení láme ether prostorů i vzduch. Sta dnů a nocí bez hnutí proud přijímá-li v sebe duch, hluboká síla jemu pronikne celou bytost neskonalým vlahem. I bude mocný silou tříštivou a nikdy nepromluví tajným blahem. Však kdo by se řítil jako myšlenka a souhvězdí by rychle létla 25 jak zářné stromy nazad pádící, – mlhovina by rostla v žárnou příšeru, v nadsmyslnou propast světla, jež oslepuje všechno chápání, jako by na sta mečů plamenných probodalo světlé jádro duchu, a sahala by z našich rozměrů v jiné, vyšší, neslýchané sluchu a světů fluidních i kamenných by pohltila každý sled a tuchu co prajediná výheň poznání. Hrůzo tajného i zjeveného světa, v tvé vševědomé mlze nejvyšší náš pojem Praboha stvoří jenom obraz džbánu; o tobě mnohem víc ví mlčení nežli slova ubohá. Plyneš u mne v neslyšeném šumění dřevem, které trne ve zdánlivé smrti, i v dálkách, ohlušených temnotou, roj stálic metáš z lemu řízy. A přece kolem všude, i tady na dosah mé ruky, v srdci této blahé růže rudé, je tvého bytí střed. 26 Všude je boží střed, vně něho vše je nicotou. Co tedy v tobě jsem? Tvým nepříjemným snem? Vzbuď se a shrň v sebe, do svého vědomého žáru, skály, háje, růže, tvory, včel myšlenku i lidský cit, hvězdy, vesmír, modré óry, vssaj celou tuto manvantaru. Pak budeš jediný jen sobě žít. Snad chmurná denní podstata nechce uvěřit, že pečoval by on o oběd červa, o mravencův skon, o tep listu, osud lidoopí; bojí se milovat jej, v bázni, aby na zaplání srdce neodvětil novou, těžkou strázní; jak mrav velí, v parách svého čaje, mezi divy samozřejmé hmoty, zapomíná jeho taje. Ale v pravém, vyšším nitru každý atom duše plamená a duch jako ohnivý sloup hoří 27 vzhůru k jeho vzdálenému jitru a vnitrní bytost šílená touží celá zahynout i se svým slabým vědomím v jeho strašném jasomoři, kde ze sebe nic neztrácejíc bude věkověčně jím. 28

PŘÍTEL
Tak jsi mi nejmilejší, nejsladší: Ne otroků pán hrubý, švihající bleskem, ne hrozný démon zubů krvavých, bezedný Logos, propast záře kosmické, ni Tao, jež je zdrcující nic, ne pojem bez formy, ne mlha nirvany, ne souhrn hvězd a kamenů a tvorů: Ale přítel Bůh, můj vlídný druh, jejž na svém bloudění jsem nalezl zde v této hospůdce. Jenž se mnou dlí, nehmotný útvar, kterým polétá zlatoskvoucí, všední prach; jenž tu se mnou skromně stoluje, kde slunce šerpa široká zlatem zatopila ubrus bílý; jenž se mnou hlasům ptáků naslouchá, které stvořil dříve nežli mne, tenkráte, kdy tanul nad ostrovy, kde temná moře měla za své dno kalnou půdu příští Lemurie. Nic nemluvíš, slov nemáš smrtelných, však přece vše sám sebou vím, co dí mi neurčitá hloubka tvá. 29 Příteli věčný, je-Ii souzeno mi, bych jednou ve tvé slávě utonul, připij mi aspoň, dobrý stolovníku, v tomto chudém světle pozemském, dokud ještě jsme dvě oddělená jsoucna. Připij mi víno vysokého žití, v kterém hárá jiskra tvého srdce, jež silněj žije mne než já sám sebe. Abych ve svém druhém, vyšším já chodil nadvědom jak v žití denním. Aby věčno stále vanulo mou duší, jak tvůj vítr v lesích borových nekonečně, slavně žalnící. A při tom dej mi skromné ticho neznámého, klidnou pouť a zapomněný skon. 30

IBIS
Kdybys letěl vesmírem co kerub, jehož peruť světlo předhání, spatřil bys v hustém černočernu svaté souhvězdí, jež zve se Ibis. Hoří a mlčí v nehybnosti své. Je Slunce matným okem, v šíji Merkur, křídly Mars a Venus, na obvodu hrudi mdlý Jupiter a v nohou skvoucí Saturn, Uran, Neptun. Ale v srdci dvojhvězda kolébavá Země-Luna. Šťastná Země, srdce Ibise, největší hvězdo svého souhvězdí, k mocné budoucnosti určená, ty sáláš nejsilnější zář, duchovní světlo jasně zelené, oblak slávy vědomý a širý, jenž hudbou bolestnou a sladkou hrá. Uvnitř kontur posvátného ptáka v meziplanetárních prázdnotách 31 se houpou sféry duchu, mnohé ráje, v jejich středech stojí aioni, spasitelé svého lidstva z hlín. A nesmírné ty myriady duchů, zří jako mlhovinu kerub letící, z níž blaho pronikavé rozráží jeho řídký tvar jak vesmírový mráz. 32

LILEIA
Věky bývaly, kdy z černé oblohy zář jediné jen hvězdy Lileiy klouzala po sliznatých hřbetech ryb a kdy celé lidstvo nebylo než jednou buňkou v moři pravěkém. To byla hvězda, z které fluidum sil duchovních se mocně vlévalo po mnohá neúrodná tisícletí v naši sféru, probouzejíc v ní hnutí prvoků a později blekot pololidí vzpřímených. I moudrý Manu vyšel z něho i Zeus a jasné jitro Hellady. Lileia zašla dávno dřív, než první člověk zrobil první kyj, a rozkotaná v troskách kolotá. Však její síly vlnily se dál v horách, kovech, vodstvech, řasách a tvořícím se žití vědomém; dosud hudbou v našem nervu jsou. 33 Byl večer nesmírného ticha, když nade globem pustopustých vod a několika černých, mrtvých ostrovů zašuměly síly bohů, kteří přišli z fialové Lileie, aby utvořili slávu Země. 34

ZATMĚNÍ SIRSIRIA
Všemi prostorami hluše burácí proud síly nesmírné a neviditelné, povodeň temna. Trnou óry, jich sladké záře slávou hýřící jsou pustou nocí; třesení křehkých světů fluidních děsí vytřeštěné zraky duchů, proletující všesvětovým stínem. Zhaslé aury ježí se kolem temných podob andělů, jich šerý zjev se vlní: tenký stín zmítaný mocí neznámou. Tu na své poutí věčnem i velký aion, svého lidu bůh, stane, v stinné dítě zmenšený, nic nevědoucí v prázdném nitru svém. Třesou se planety, jich záře duchovní rázem zmrtveny; a hlínami proplývá mocně stejný proud, moudrá, přímočará temnota, v níž hmota jest jen řídký vzduch. Změny dějin, nové řády, myšlenky 35 vlévá proud a obnovuje svět. Tak kámen, strom, tvor, seraf nabírá sílu duchovou a tvůrčí moc. A v centru všeho hlavní Sirius je černá koule s děsnou koronou a v tomto zatmění svém v sebe čerpá z hlubin Boha síly bezedné, jichž strašný jas smí chápán být zraky konečnými jen co tma, a dále vysílá je všemu vesmíru. 36

ALKAHEST
V náhlém zhasnutí všech siriů a stálic, kdy jenom jich bělostné korony ve vesmíru planou a třesou se ve fialovém zrcadle temnot, vychází hvězda rozměrů nadsmyslných, neznámá, a rozlévá šílení modře popelavého šera, jež roztaví všechny hmoty órů i země, takže prostor je prolnut světelnou mlhou a průzračně hořícím vínem bledého chvění, v poslední noci život a smrt se v slastné blouznění taví a zmatené duše lidské jihnou jako jarní sníh v hluboké andělství a v úžasné vytržení a zpívají rajským ševelem nehmotného dětství, a od této chvíle jest jejich osudem skvoucím býti nahé a bez tvaru, bez nejslabšího závoje fluid, duchovní jiskry vířící jako zářivý prach všemi rozlohami svatého ducha a nad tajícími ledovci zmírá praduchů vlání, jichž stíny nad sebou slyší šumět užaslý křišťál a kteří stávají se šleháním stříbrného žáru v nirvanských prohlubinách hořícího Boha. 37

SKLON STROMU
Sklon stromu, kročej kohokoliv, mžik oka, záblesk vlny, obrys stínu, kyn ruky, dálný hluk a blízký šept, zdiv nehybnost a nitro doutnající, světla rozsáhlá a chvějná šíř: to vše je rytmus neznáma. V tmách šum listů neviditelných, slitých s černem v jedno husté černo, listů zkornatělých v podjeseni šum syrový a chořestný, a nad ním třepot velké, břitké hvězdy, jenž ohromuje nemluvností svou, je totéž boží dýchání. 38

RADOST
Neděs se sluncí, komet, zemětřasů, nehroz se vesmírného moře duchů ani lemurů, jichž tápání se plíží tmou, jen mírně boj se černé, dusné chodby smrti, neděs se, že tvá jiskra s sebou vláčí maso a kosti a má vléci jednou závojový oblak roucha jiného. Ta všechna hrůzná sláva musí býti. Ale raduj se, že jsi nesmrtelný duch, že budeš dále žít, že hmoty jsou jen přelud, jichž tvary procházíš jak věčný vánek, vesel se z běd a útrap: smutně pohynou v milostném žáru niterného blaha, těš se z neduhů, vždyť každý srdce hryz je dobrá předchuť světelného bezdna, chyb mysli nedbej: duch tvůj zmohutní, bude chvíti skálou, chápat záhady, plesej, že jest a jest ta divukrásná síla, zvaná Bůh, tůň nesmírného štěstí, tajně vesel se a stále na svých rtech měj tichý, vědomý a smírný úsměv. 39

MARUSIA MARU
Spavým vanem světla smířlivého bezčasé odpoledne čeří lípy v pochvílích; tu bledý život skvrn se mate, slábne, sílí, hasne. Útržky jasu staře vzácného vklíněny jsou v trnovníky přehoustlé a v nich se stále třese, žíříc zelené a lehké pápěří. Pak černé skříně temno vyroní, věci zasmušile odumrou. Tu zvláštní klávesy, bronz ebenový, linou modrošedé vlny stojící, jako nejhlubší alt duchů, prolnutý hracích hodin dávným rokotem; a doznívají celou hodinu, když dohovoří monotonní píseň, divnou báseň žití lidského. Jak poutník dlouho bral se plání, hvozdy, šel šerem pustých dnů i v nocích zoufání, až rozevřela se mu velká zář; i našel boží hloub a jasný klid. A to je ona píseň nejhlubší, ji zvu Marusia Maru. Zahrada choulí se, již lehce prossáta černým, nachýleným trváním; 40 nad ztvrdlými korunami stromů plynule září vlahá záplava, zelený atlas bledě roztavený, jejž vzdáleně a ostře protkávají poslední zapísknutí jiřiček. A také to je hymnou mou, všechno toto prosté dění vůkol, i celý vesmír večerní, jejž prožívám a v něm i sebe, to je básní mého života, písní mou Marusia Maru. To byla moje touha: Stvořit si ze svých skromných, ale silných dnů svou vlastní modrošedou legendu; tak chtěl jsem v neznámosti žít, být dlouhá léta tiše ponořen v prosluněný, teskně blahý mír, jenž sílí jako mnoholetý spánek u nekonečného šumění jasného a pokojného moře, a šeptati si: V tom je moudrost, sen slunným vánkem provívaný, sen duše své i srdce povždy spát. 41

HŘBITOV ŘEHOLNIC
První soumrak nabírají akátky, jím houpou, chvilku šikmo ztrnuvše, jej tepou vlnivými peřeny; zde v ústraní, kde končí ve zdivu všechny vánky z dálek příchozí. Bezstínové sino řine z kamenů a vzduchu; změněna je prostornost; chvějné plochy, širší nežli jsou, visí odhmotněné, průsvitné; tekuté hrany jsou mi blíž. Nehlasně se čechrá tráva hrobová v jediném místě divném; vysíleno slovo jako závan v stéblu vrnící. V prázdných rovech má již hutný prach jen vlhkou zádumčivost temné hlíny; pod zemí se roní nalomená lítost. Tu Maria Laurentina, Maria Vyvolená, Maria Marta, Magdalena, Klára, Maria Angela, Maria Angelina. Jako by přišel z dálek, kde je stále vítr, tak živý jevívá se u hrobů; zvolna chodě zdám se krásný, šeptám: „Nevrátí se ani tento mládí večer.“ Řinulou bledost hlubě vdechuje to jméno myslím k jasu západu: 42 „Rafaelo, hledáš hlucho zahrady klášterní a temnější, mdlivě úsměvnou prsť zahrady smrti. Jak tajně vášnivé srdce máš! Když se žertem děsíš, zalykáš se tichým smíchem hrdla, šedomodré zraky dětsky rozvírajíc, v kterých vytrženě tryskne modrá slast, napodobíš údiv svaté hrdličky; však srdce hrot je lomu zvadlého.“ Sestupuji; keř suslí šeře, vánek černavý hyne v tenkou rýhu trávy. 43

ULIČKA
Sám vzrostlý ze sebe, strom samobytný, v svou pohroužený němou podstatu, před pozdním stojí kouskem západu. Jehož jasem zmenšeny a zúženy, rousnaté lístky tvrdě černozelení se jehelnými obrysy; a podél jejich hran, spálených a břitce vříznutých, řinulá zrůžovělost pronikavě trne. Teplé šero uličkou tu vine se mezi prostým chrámem a zdmi zahrad. Nesměle tráva místy zaujímá kameny dlažby, z kterých hnědorůžový zvolna vyvanuje nádech večera. Dům šedomodrý; ve výklenku jeho soška zastárlá, leč mladě milostná, zmatnělá prachem v přelud zasklenný, mile vítá kynem naděje. Ve věčnostném úhlu otevřeno nehybně malé okno, na něm houstnou pelargonie, plstnaté tanou na tmě nízké jizby; stínu zvyklé, roní nepohnutou vůni. Za nimi dívka mírná, vždycky skloněna, mlčelivě šije za blahosti večerní; vniterné, vlahé tváře nepozvédá ni světlavého zaoblení čela 44 při ozvučném kroku chodce řídkého, Pohlédne někdy k výši etherné, tam nad chrámem kde vznešeně hoří temnomodrá hvězda Miriam; sept záře šumí jako květy útěšné, tlak záře činí jemnou, modrou závrať; moudrá Miriam, tvá přítelkyně duše, miluje tebe a ty ji, mládí plyne jako krásný soumrak. Ulička pustne léta, léta. 45

NA PODZIM TOHO ROKU
Vkrádám se v kout chorých trav. Obzory zahleněny ležatými klikami dýmů kolkol; z hory mlh v daleku až ke mne trčí asfaltový vody pruh, v ní odrazy tupnou a chmurní jak v mokrý kámen. Mezi reflexy topolů poslední nachový rmut. Mourové profily zdí vleptány do kyprého, vlhce zeleného šíra, jsou nějak úzké; sdružují se proti podzimu. Když z koutů zdiva čiší vychudle modravá mha, tutéž píseň mladík citlivě srká z harmoniky ústní, tutéž píseň, jež souzněla v modrém, svatém hymnu. Nyní prostá, bezvýznamně teskní a za její tenkou nitku chytám prchání tohoto století. 46

ŠTĚDRÝ VEČER
V ostré hvězdě stříbřitá žena přede, pronikavé ticho toho dění panuje vánočnímu stmívání. Zdaleka přeludně zní mi nasládlý tón, to souzvučně všechny duše dnes blaženě vánocemi vrní. Zapadnu do lesíka nízkých jedlí. Černý tápu v černých kmenech. Vrcholků křehkých jehličky jsou přesné, ale kalno oblohy se slíná k nim a je obaluje pouzdérky ponurosti. Po vrcholech se plouží jiná vlhká hvězda, širá hvězda, jejíž modrá slast se někdy roztéká a vzdouvá; za tuhou jehlou blízko zajde a vypluje zas, teskně zdravíc, dálnější, tím němým plynutím zamhouří se srdce. Balvany temnoty tu zamlkle rostou, jejich chumly ona smutnokrásně pase. Lesní hvězdo, nedíš mi svého jména, leč přece jediná jsi důvěrná bytost, jež tajíc v duši jemně vtírá se, tvé modré mlčení mne sílí v okénku hrotů. 47 Za vánoc dávných, kdy žily ještě různé stíny, sem nebyl by zašel malý přízrak chlapce, jen útulně těšil se, že pusto za městem. Nyní sám jsem samotou rovin, někdy rodných, lidé jsou mi cizí jako vrcholu jedle, ale jsem silný jistotou duchovní, jsem klidný, jako byl bych pevným pánem duchů, jsem vědoucí a mocný pozdní chodec. 48

PO PĚTI LETECH
V zinkové řece na plochém roztoku slunce křehce šedá skvrna stínu stromového jako pevné dechnutí lpí. Plachta neslyšně otáčí se, klouže, šikmo zasněna. Rozklané stromky, zčernalé i v mládí, starobyle zpěněny světlem květovým. Totéž smutné rozloučení hraješ, sedavý prosebníku, jako po léta. Pobořená zídka sivě, planě plane, v šíru spící kámen vrhá trojboký stín. Tím kamenem prolamuje se pohled do tehdejšího omámeného máje a dále do vzdáleného dne dětství. 49

PO OSMI LETECH
Starozlatá aureola světcova chmurně zmrtvěla v své černé plošce sazemi věku. Nad sloupem dvě větve mladé, zelené, mi pokynuly, abych nikdy nezapomněl této chvíle, nevýznačné chvíle nevědomé, v níž náhle zachvějí se staletí v jediném dětských lístku třepotu. Mladičká dívka-dítě před oknem, pleť ještě vlhká rosou svého zrození z vod nejsoucna; tys v prachu zde před okamžikem osmiletým se batolila, jistě tenkráte jsi uviděla duchový podivného chodce zrak. Snad tedy víš, snad aspoň ty, co bylo to, co tenkrát snil? Jen bludné fantasmagorie? Nebo vskutku dotek něčeho? 50 PŘIPOMENUTÍ.
Po letech vzal jsem do rukou staré poznámky, které chudý, neznámý mladík si psal o jednom podivném roce svého nevýznamného života. Tenkráte, po delším období positivismu, upadl v pravý opak, ve víru, jejímiž články, mimo jiné, byla existence ústřední Bytosti a posmrtného života. Tato krise filosoficko-náboženská byla provázena zvýšenou intensitou duševní činnosti, kdy mozek myslil silněji a rychleji a fantasie kouzlila barvité představy. Duch počal si budovati jiný světový názor, modifikovati si vše v oboru věd a umění; tak si utvořil jakousi svoji báseň-vědu o vesmíru. Byly v ní prvky různých soustav náboženských a filosofických, věd oficielních a okultních (pokud je tehdy znal – nebyla mu na př. známa kabbala nebo díla Swedenborgova) a také představy vlastní, ale vše roztaveno zmíněnou krisí v jednotnou fantasmagorii. To, co do léto knížky je pojato, jsou útržky onoho snu o světě. Třeba pohlížím střízlivým zrakem na blouznění mladíčkovo, dávno minulé, třeba jsem v rozpacích nad bizarností představ, nad exaltovaným sebevědomím, nad nesnadností 51 látky, přece soudil jsem, že aspoň některé duševní stavy z onoho roku mohou býti vyjádřeny lyrickým veršem. Je ostatně nesporno, že každý duševní stav, každý sen, má subjektivně zcela stejnou realitu jako vjem stolu nebo stromu a má tedy právo býti vylíčen. Velká nesnáz se tu naskytla. Řekne-li veršovec: „královno růže“, každý mu rozumí, poněvadž v evropské poesii růže všeobecně je pokládána za královnu květin; básnící užívají narážek na známé vztahy. Ale jak rozuměti na př. výrazu „hlavní Sirius“, který je narážkou na vztah čtenáři neznámý? A přece každý, tím spíše básník, má v zásadě právo utvořiti si, zbájiti si odlišné představy o světě a třeba i zvláštní řeč, jako dítě odložené na poušť. Tato představa, k níž by takové dítě dospělo, je konec konců stejně oprávněna jako naše oficielní poznání, které je také jen velmi relativní; naše vědecké theorie budou za tisíc let sbírkou pitvorných nemožností, jako nám je dnes věda středověká. Aby tedy zdání nejasnosti bylo odstraněno, nezbývalo než vysvětliti aspoň hlavní myšlenky a zkratky. H. L.
52 VYSVĚTLIVKY.
Nippon. Myšlenka, že všechna dění na obou polokoulích se vyvažují, tím vzájemně se ruší a proti vyššímu světu stávají se nulnými. V posledním odstavci domněnka, že snad každý z nás má svého jakéhosi dvojníka na druhé polokouli. Obě tyto myšlenky jsou ostatně již ve zmíněných zápiscích označeny jako fantasmata, která se vynořila v prvém, neurovnaném období krise. – „Síla duchů klade století“: V jistých dobách řídící mocnosti duchového světa kladou základy pro dlouhou dobu vývoje lidských dějin, a to za mocné bouře duchovního světa, zmítaného novými proudy (snad cosi jako Swedenborgovy soudy duchů).
Proměnění. Jinoch domnívá se, že jeho duševní síla byla zvýšena. Siriem je zde míněno duchovní slunce, jež je středem našeho vesmíru; jsou však i jiné světy se svými sirii. Siróor je duchovní fluidum onoho slunce.
První den. „Řeč lo-fang“: bylo by možno utvořiti řeč zkratkovou, kde jedna slabika by za- 53 hrnovala v sobě několik pojmů a jich vztahů, takže by nahrazovala celou větu. Tak lze si představiti zhuštěnou a obsažnou řeč vysokých duchů, kdyby měla býti převedena do mluvených hlásek.
Vrcholný večer. Na všední ulici, v nedělní večer, domnívá se, že na chvíli došel nejvyššího vzepjetí svých sil, jehož mohl za svého života dosáhnouti. – „Božstvím velebným“ je zde míněn řád duchů, pro nějž hodí se indické označení „deva“. Duch lidský po smrti se rozvíjí a zvyšuje, rychleji neb pomaleji podle individuelní vyspělosti a snahy; tak dochází i vysokých stupňů duchovního vývoje. Je osudem každého lidského ducha, projíti všemi stupni až k splynutí s Bohem.
Osamění. Ač dříve zavrhoval kardekovské pojetí posmrtného života, přijal zde názor, že duchový svět, aspoň v nižších sférách, pohybuje se v témže trojím rozměru jako náš svět hmotný; prostor ten je však modifikován, zvláště tím, že nazírání a chápání duchů je jiné než naše. Duchy představoval si, ve shodě s neoficielními naukami, jako nesmrtelné duchové jiskry zahalené fluidickým obalem; 54 teprve velmi vysocí duchové mohou žíti beze všech obalů a bez tvaru. Fluida jsou přejemné hmoty, vyšší než skupenství plynné, a jest jich mnoho stupňů. Také světy, v nichž duchové žijí, jsou utvořeny z fluidických hmot. Vznášejí se v prostoru meziplanetárním nedaleko globů, kde duchové kdysi žili v hrubém těle; nejbližší z nich jsou na stinné straně země.
Mrtvá. „Když barevné obrazy...“: Představy fantasie mohou býti tak silné, že promítají se do vzduchu; některé z nich jsou složitými barevnými útvary, jež zdají se míti zvláštní smysl, jsou to jakési „symboly“. Ostatně zápisky předpokládají, že fantasie jest okem hledícím do duchovního světa a že, dosáhne-li jisté síly a úrovně, přináší z oněch sfér vjemy objektivně pravdivé; že tedy jest jakýmsi orgánem jasnozření. – „Ve vysokém světě nechalas...“: Duch nemůže sestoupiti do naší sféry ve svém pravém těle, musí zde přijmouti dočasný útvar lidský. – „SthuIa šarira“: V theosofii hrubé tělo pozemské. – „Ór“: Zde fluidum; také myšlenky a city jsou fluidními útvary a proudy. Jinde však skoro všude 55 značí „ór“ fluidní světsvět, a tedy také řády duchů, které jej obývají, nebo jednotlivé skupiny duchů sdružené v jakýsi společný klan.
Eon. Zde míněn Kristus. – Termíny nesmějí býti vykládány přesně ve smyslu určitých okultních nauk, na př. gnose. Eon v tomto dílku značí nejvyšší stupeň duchů, jejž může lidstvo vydati; v historických dobách objevili se dva, Kristus a Buddha.
Buddha. Názor, že ani Buddha nemohl rozplynouti se v nirvanu ihned po své smrti, ale že zůstal duchem individuelním. Eon vzrůstá mnohem rychleji než ostatní duchové, stává se jakýmsi duchovým sluncem a středem všech svých věrných, pro něž může zříditi svůj fluidní svět ve formě jim vyhovující; proto křesťanský „ráj“ může býti zcela jiný nežli buddhický. Ohromný onen duch, který po smrti pozemského těla stal se středem a sluncem jednoho takového světa, je zde zván „aionem“ (ač to jest jen původní řecká forma výrazu „eon“).
Velké duše. Také duchové velkých lidí rychle vzrůstají v posmrtném životě a stávají se stře- 56 dem duchů nižších, jim příbuzných. – Duch nižší podléhá samočinně duchu vyššímu; co však v životě pozemském jest jen podléháním duševním, to v duchovém světě je zákonem fysickým obdobným gravitaci. Duch nižší ani nemůže se vznésti výše, než kam mu dovolí jeho, abychom tak řekli, duchovní hustota. Tak vzniká hierarchie duchů, jakási pyramida, na jejímž vrcholu stojí aion.
Communio s mrtvými. „Ór“ zde značí řád duchů, skupinu spojenou jedním společným ovzduším (perispritem). – „Noc každou povznáším se ve váš řád“: Za spánku tělo ssaje nové síly ze země, duch mešká ve světě duchovním, kde však žije jen jeho nadvědomí, nikoliv vědomí denní. – „Duchům živí těla zářivá“: Také obal duchů potřebuje jistých látek ke svému udržení, jest jimi však duchovní síla přicházející z vyšších oblastí. Pojetí duchového světa – jak již dříve poznamenáno – připomíná poněkud Kardeka (z části i Swedenborga) a zdá se příliš lidské. Podivno, že ani v nejlepších publikacích z oboru věd psychických (na př. v „Proceedings of the Society for Psychical Research“, pokud 57 uveřejňují materiál dotýkající se otázky, jakou formu má hypotetický posmrtný život) nenajdeme předpokladů k utvoření si představ vhodnějších.
Cesta. Duch lidský po smrti vyvíjí se dále a dosahuje i vysokých stupňů, až na konec splyne s Božstvím, z něhož vyšel.
Prabytost. „Obraz džbánu“: Narážka na tak zv. mentální dimensi theosofie, kde každá myšlenka stvoří ihned obraz myšlené věci; podobně nejnižší sféry Boha, kdyby měly si uvědomiti i nejvyšší lidskou představu o Bohu, zobrazily by si ji jen v podobě nepatrné, ubohé věci. Manvantarou je zde míněno jedno období, v němž Bůh spí a všechny věci a individuality jsou jeho snem; když se probudí, zmizí všechen svět.
Ibis. Planeta je soustavou hmot a sil nejen viditelných, ale i těch, jež smysly nejsou vnímatelny, zejména fluid duchovních. Je tedy dvojí hvězda: hmotná a duchovní. Očím duchů jsou viditelná fluida jako záře; hrubá hmota je jím tmou. Čím duchovnější je hvězda, 58 tím jasněji září na nebi spirituelním; proto Slunce je jen velmi matné. Zde geocentrický názor, že v sluneční soustavě není globu s vyvinutějším lidstvem, než je na Zemi. Také vzájemné seskupení duchovních planet může se duchům jeviti jinak, než nám soustava planet hmotných.
Lileia. Zaniklá hvězda, malá část jejích trosek jsou asteroidy. Zde názor, že duchovní síly jedné hvězdy mohou působiti na jinou a organisovati tam život. Poslední odstavec předpokládá domněnku, že duchové zemřelých bytostí, když dospějí posmrtným vývojem již vysokého stupně, mohou býti vysláni k jiné planetě, aby tam stvořili vyšší život; jsou pak snad i uctíváni od lidstva planety co bohové.
Zatmění Sirsiria. Podle theosofie jsou myšlenkové proudy a dějinné změny způsobeny mocnými vlnami síly duchovní, které přicházejí z vyššího světa. Zde supposice, že se tak děje při zatmění Sirsiria čili „hlavního Siria“, t. j. centrálního duchovního slunce (které však není samo Bohem).
59 Alkahest. Zánik světa je v různých soustavách líčen různě. Zde předpoklad, že by Bůh mohl spáliti veškerou hmotu (i fluidní) a ponechati jen holou substanci duchovou. – Alkahest je v alchymii název pro domnělou vše roztavující látku.
60 OBSAH.
Vstup5 Nippon6 Proměnění7 První den8 Vrcholný večer9 Osamění12 Mrtvá13 Harfa15 Eon16 Buddha17 Velké duše19 Communio s mrtvými20 Cesta23 Prabytost25
[61] Přítel29 lbis31 Lileia33 Zatmění Sirsiria35 Alkahest37 Sklon stromu38 Radost39 Marusia Maru40 Hřbitov řeholnic42 Ulička44 Na podzim toho roku46 Štědrý večer47 Po pěti letech49 Po osmi letech50 Připomenutí51 Vysvětlivky53
[62] SBÍRKY BÁSNÍ HERMORA LILIY: ŘÁDKY 1917 VEČERY 1924 V KOMISI J. ŠNAJDRA V KLADNĚ
E: tb; 2005 [63]