HŘBITOV ŘEHOLNIC
První soumrak nabírají akátky,
jím houpou, chvilku šikmo ztrnuvše,
jej tepou vlnivými peřeny;
zde v ústraní, kde končí ve zdivu
všechny vánky z dálek příchozí.
Bezstínové sino řine z kamenů
a vzduchu; změněna je prostornost;
chvějné plochy, širší nežli jsou,
visí odhmotněné, průsvitné;
tekuté hrany jsou mi blíž.
Nehlasně se čechrá tráva hrobová
v jediném místě divném; vysíleno
slovo jako závan v stéblu vrnící.
V prázdných rovech má již hutný prach
jen vlhkou zádumčivost temné hlíny;
pod zemí se roní nalomená lítost.
Tu Maria Laurentina, Maria Vyvolená,
Maria Marta, Magdalena, Klára,
Maria Angela, Maria Angelina.
Jako by přišel z dálek, kde je stále vítr,
tak živý jevívá se u hrobů;
zvolna chodě zdám se krásný, šeptám:
„Nevrátí se ani tento mládí večer.“
Řinulou bledost hlubě vdechuje
to jméno myslím k jasu západu:
42
„Rafaelo, hledáš hlucho zahrady klášterní
a temnější, mdlivě úsměvnou prsť
zahrady smrti. Jak tajně vášnivé
srdce máš! Když se žertem děsíš,
zalykáš se tichým smíchem hrdla,
šedomodré zraky dětsky rozvírajíc,
v kterých vytrženě tryskne modrá slast,
napodobíš údiv svaté hrdličky;
však srdce hrot je lomu zvadlého.“
Sestupuji; keř suslí šeře, vánek
černavý hyne v tenkou rýhu trávy.
43