IBIS
Kdybys letěl vesmírem co kerub,
jehož peruť světlo předhání,
spatřil bys v hustém černočernu
svaté souhvězdí, jež zve se Ibis.
Hoří a mlčí v nehybnosti své.
Je Slunce matným okem, v šíji Merkur,
křídly Mars a Venus, na obvodu hrudi
mdlý Jupiter a v nohou skvoucí Saturn,
Uran, Neptun. Ale v srdci
dvojhvězda kolébavá Země-Luna.
Šťastná Země, srdce Ibise,
největší hvězdo svého souhvězdí,
k mocné budoucnosti určená,
ty sáláš nejsilnější zář,
duchovní světlo jasně zelené,
oblak slávy vědomý a širý,
jenž hudbou bolestnou a sladkou hrá.
Uvnitř kontur posvátného ptáka
v meziplanetárních prázdnotách
31
se houpou sféry duchu, mnohé ráje,
v jejich středech stojí aioni,
spasitelé svého lidstva z hlín.
A nesmírné ty myriady duchů,
zří jako mlhovinu kerub letící,
z níž blaho pronikavé rozráží
jeho řídký tvar jak vesmírový mráz.
32