NIPPON
Když protinožci vaří krev,
zde síla duchů klade století.
Unavený dům se zřítí,
tam z mlhy narodí se bourec.
Nipponská dívka upustí květinu,
zde hošík políbí zem;
zemřevši zpívá u nás v ptáčeti
za oknem fialovým, ranním,
ztraceně za záclonkou rozespalou.
Když bdíme v bledofialové noci, zvané den,
spící duše Nipponu prolnou zemí,
proudí ulicemi, neviděny bydlí,
dveřmi buší jako průvan,
nevědomě vegetují v nás.
I projdem večer do kraje něžné hudby,
tichounké jaro, bělosněžné plachty mírných člunků
pomalounku řeží perleťový odraz javorů,
v skvoucí oblasti šupin nové a nové vlnky
tryskají, jako by pršelo v tekuté stříbro,
v zinkové záři blahavého slunce-buddhy.
Jsem černý chlapec u skály Zélandu,
sedí u hlubokých vod,
tupě loví černé, divné ryby,
nechápe Tichého okeánu,
ani šera jeho mnohopustých dálek.
6