PO PĚTI LETECH
V zinkové řece na plochém roztoku slunce
křehce šedá skvrna stínu stromového
jako pevné dechnutí lpí.
Plachta neslyšně otáčí se,
klouže, šikmo zasněna.
Rozklané stromky, zčernalé i v mládí,
starobyle zpěněny světlem květovým.
Totéž smutné rozloučení hraješ,
sedavý prosebníku, jako po léta.
Pobořená zídka sivě, planě plane,
v šíru spící kámen vrhá trojboký stín.
Tím kamenem prolamuje se pohled
do tehdejšího omámeného máje
a dále do vzdáleného dne dětství.
49